ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.288.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 288/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání podaném P. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 55 To 323/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 153/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 2 T 153/2014, byl P. K. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v okrese J. n. N. dne 4. 7. 2014 v době od 15:35 hodin do 15:40 hodin na místní komunikaci v Ž. B., část V., která směřuje od křižovatky na V. směrem k hlavní silnici vedoucí ze Ž. B. na T. ve vzdálenosti 100 m od této křižovatky zcela bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného S. K., který jako řidič požádal obžalovaného, aby poodjel zaparkovaným vozidlem, ve kterém seděl, aby bezpečně projel s vozidlem AVIA 15 (obytná) tak, že poškozeného vyzval vulgárním výrazem, aby mu netykal a poté, když poškozený odcházel ke svému vozidlu, nejméně 2x ho udeřil teleskopickým obuškem s kulatým ocelovým ježkem o průměru asi 5 cm na jeho konci zezadu do temene hlavy na levou stranu a poškozený se snažil zmocnit obušku, a tehdy mu obžalovaný nastříkal slzotvornou látku do očí a pro pálení očí poškozený z místa činu utíkal a obžalovaný zvýšeným hlasem mu vyhrožoval, že ho zabije a manželka poškozeného V. K. vystoupila z vozidla a roztáhla ruce, aby zabránila obžalovanému v dalším pohybu za poškozeným a obžalovaný nastříkal poškozené slzotvornou látku do očí, a obžalovaný způsobil tržnou ránu ve vlasaté části hlavy o průměru 5 cm a tržnou ránu v obličeji na levém spánku o průměru 1 cm a tržné rány byly poškozenému na ambulanci v Nemocnici v Semilech dne 4. 7. 2014 v 17:22 hodin sešity a musel po dobu trvání pracovní neschopnosti do 14. 7. 2014 dodržovat klidový režim a trpěl bolestí hlavy a celkovou slabostí . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v počtu 30 denních sazeb po částce 1.000 Kč denně, v celkové výši 30.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 55 To 323/2017, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že v rámci řízení nebylo náležitě přihlédnuto k jeho obhajobě a taktéž se vymezil proti tvrzení, že je asociální osobou, neboť znalecký posudek nic takového nepotvrdil. Dále v obecné rovině předestřel, že soudní rozhodnutí, kterými je někdo uznán vinným ze spáchání trestného činu, nesmí být postavena na zjištěních, která z provedeného dokazování nevyplývají, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci. Dále je vždy nezbytné hodnotit, zda daný skutek nebyl spáchán z důvodů vylučujících protiprávnost. Jednání obviněného se přitom odehrálo v natolik extrémní situaci, kdy jednal zcela instinktivně a na základě běžných projevů vlastní obrany, popř. obrany osob jemu blízkých, což ovšem soudy prvního a druhého stupně nevzaly v potaz. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedl, že je nelze podřadit pod obviněným uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. A to zejména proto, že obviněný de facto toliko rozporuje proces provedeného dokazování a domáhá se vyvození odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně. Pokud nadto obviněný nesouhlasí s tím, že byl označen za asociální osobu, pak je to z hlediska jeho viny bez jakéhokoli významu. Není mu totiž kladeno za vinu, že je „asociální“, nýbrž že fyzicky napadl poškozeného. Právní relevanci podle státního zástupce nelze přiznat ani námitkám obviněného, že jednal za přítomnosti okolnosti vylučující protiprávnost, jelikož obviněný opětovně toliko rozporuje skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně, přičemž žádná z okolností vylučujících protiprávnost zjištěna nebyla. Státní zástupce ve věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu právě do skutkových zjištění. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom takřka výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zde toliko v obecné rovině, aniž by rozporoval nějaká konkrétní zjištění) a současně svým způsobem prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (jednání v „extrémní situaci“). Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 3 a 4 usnesení soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právní relevanci s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nepřiznal ani námitkám obviněného, že snad jednal „z důvodů vylučujících protiprávnost“. Obviněný jednak dané námitky nikterak nerozvedl, přičemž Nejvyššímu soudu není ani zřejmé, zda poukazuje na jednání v nutné obraně či krajní nouzi, a dále pak nelze přehlédnout, že obviněný toliko rozporuje učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně (navíc opět bez bližší konkretizace), která však mají spolehlivý podklad v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státního zástupce k podanému dovolání) nadto dodává, že je irelevantní, zda soudy nahlížely na obviněného jako na asociální osobu, byť by takový závěr nebyl zcela jednoznačně dovozen znaleckým zkoumáním, jelikož obviněný rozhodně nebyl uznán vinným a odsouzen pro své vlastní možnosti sociální interakce, nýbrž pro jednání, kterým jinému úmyslně ublížil na zdraví a pro výtržnost, které se dopustil na místě veřejnosti přístupném.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu