ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.324.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 324/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání podaném P. J. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 55 To 232/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 18 T 92/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 18 T 92/2016, byl P. J. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 31. 5. 2015 kolem 01:30 hodin před objektem hasičské zbrojnice ve S. S. bezdůvodně udeřil rukou do obličeje poškozeného J. B., čímž mu způsobil otřes mozku s bezvědomím a tříštivou zlomeninu dolní čelisti vlevo s posunem úlomků, zranění, které bylo léčeno a poškozeného významně omezovalo v běžném životě po dobu několika měsíců . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 55 To 232/2017, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že jím vytýkané procesní vady mají zcela zásadní hmotněprávní přesah, přičemž již z toho důvodu je možné podrobit napadené rozhodnutí přezkumu právě s ohledem na uplatněný dovolací důvod. Dále rozvedl, že soudy pochybily, pokud vycházely z rekognice podle fotografií, neboť k té je možné přistoupit toliko v případech, kdy není možné provést rekognici in natura. Obviněný přitom byl pro orgány činné v trestním řízení za účelem rekognice dosažitelný, nikde se neskrýval ani nepobýval v zahraničí, a pokud i přes to byl ztotožněn na základě rekognice podle fotografií, jedná se ve výsledku o důkaz procesně nepoužitelný. Jestliže následně došlo k zahájení trestního stíhání pouze na základě procesně nepoužitelných důkazů, není možné o takové důkazy opřít soudní rozhodnutí z důvodu extrémního rozporu, a pokud se tak stalo, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Důsledně poté nebylo zkoumáno, zda prvotní rekognice podle fotografií nemohla ovlivnit vnímání svědků při pozdější rekognici in natura. Ani svědecké výpovědi tudíž nejsou procesně použitelné. Nadto namítl, že někteří figuranti využití při rekognici se od obviněného až příliš odlišovali, tudíž ani v tomto ohledu nebyly splněny podmínky trestního řádu kladené na průběh rekognice. Za procesně nepoužitelné obviněný označil rovněž důkazy spočívající v jeho ztotožnění ze strany svědků podle fotografií na internetu. I v tomto ohledu je podle obviněného ve věci přítomen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Za zásadní pochybení dále označil opomenutí důkazu, neboť nebyl vyslechnut V. Š. K použité právní kvalifikaci obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když přiléhavější by byla kvalifikace podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zejména pak z toho důvodu, že u něj nelze dovodit ani nepřímý úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, jelikož jde o následek, který žádný útočník nemůže v okamžiku svého jednání předpokládat. Tudíž se v projednávané věci jednalo o nedbalostní jednání, nikoli úmyslné. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněného a poukázal na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně uvedl, že naprostá většina výhrad obviněného stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu, neboť obviněný sice formálně poukazuje na nesprávné právní posouzení skutku, avšak své dovolání ve skutečnosti směřuje proti postupu soudů při hodnocení důkazů a vyvození skutkových zjištění. K rekognici podle fotografií poté podotkl, že lze polemizovat, proč vůbec byla prováděna, když osoba možného podezřelého byla známa. Přesto, poznávající osoby za pachatele označily právě obviněného a navíc se v projednávané věci nejedná o osamocený důkaz, ze kterého by byla dovozována vina obviněného z trestné činnosti. Nikterak neobvyklou poté není ani situace, kdy někteří ze svědků jako možného pachatele identifikovali obviněného na základě fotografií, jež se objevily na internetu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1638/2016). Ve věci přitom byly provedeny i rekognice in natura, při nichž byl opětovně ztotožněn obviněný coby pachatel. Samotné dřívější provedení rekognice podle fotografií nadto nevylučuje následné provedení rekognice in natura, pokud na sebe tyto bezprostředně nenavazují, jak již ostatně dříve předestřel Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 258/2016). Jako právně relevantní avšak neopodstatněnou poté státní zástupce shledal námitku obviněného stran absence subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména pak z toho důvodu, že není třeba žádného odborného vzdělání k povědomí o tom, že razantní útok pěstí na čelist jiné osoby s sebou pravidelně nese vážné zdravotní poškození např. v podobě zlomeniny čelisti. Krom toho je namístě zohlednit i odlišnou fyzickou konstituci obviněného a poškozeného a překvapivost útoku. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné a v mnohém totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom takřka výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména možné ovlivnění svědků poznávajících osobu obviněného při rekognici dřívějšími informacemi v podobě fotografií z internetu, resp. samotné procesní podmínky pro provedení rekognice) a současně svým způsobem prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, přestože je nasnadě poukázat, že obviněný ve svém dovolání výslovně nezmínil, že by se jemu přisuzovaného jednání nedopustil, nýbrž že soudy vycházely z procesně nepoužitelných důkazů. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 12 až 14 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 4 až 6 usnesení soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soud prvního stupně nadto přiléhavě odůvodnil, proč nepřistoupil na obhajobou navrhované doplnění dokazování, které by s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy nemělo potenciál přinést nové zásadní poznatky, tudíž nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů, jež by mohly mít vliv na konečné hmotněprávní posouzení skutku (srov. str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak jsou v rozhodnutí soudu prvního stupně reflektovány poznatky, které přinesla výpověď svědka V. Š., na kterou obviněný ve svém dovolání poukazoval.
Procesního charakteru jsou dále taktéž námitky obviněného stran postupu při samotném provedení rekognice, přičemž Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněnému, že výsledné poznatky jsou procesně nepoužitelné a tudíž porušující právo obviněného na spravedlivý proces. Zákon v ustanovení §104b odst. 4 tr. ř. totiž zakazuje toliko bezprostřední návaznost rekognice podle fotografie a poté in natura, což ovšem neznamená, že by po provedení rekognice podle fotografií již nebylo nikdy v téže věci možné provést právě rekognici in natura. Pokud tedy se svědky byla provedena nejprve rekognice podle fotografií, která byla v souladu s ustanovením §104b odst. 4 tr. ř. a až po více než třech měsících bylo přistoupeno k rekognici in natura, byla zachována zákonnost, objektivita a důkazní hodnota obou provedených rekognicí (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 258/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2016). Jak dále Nejvyšší soud uvedl např. v již zmiňovaném usnesení ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1638/2016, s ohledem na vývoj komunikačních médií a možnosti zprostředkování výměny informací mezi uživateli internetu, nelze zpravidla předejít tomu, aby o předpokládaném pachateli trestného činu získali tito uživatelé (potenciální svědci) nejrůznější informace. Získání takových informací prostřednictvím internetu poté nemůže jakkoli zpochybnit platnost procesních úkonů provedených na podkladě takových informací. To platí i v případě provádění rekognice podle §104b odst. 1 tr. ř. Následně je ovšem na soudech prvního a druhého stupně, aby zvážily, jak takové informace mohou či nikoli ovlivnit vnímání svědků právě při pozdější rekognici, přičemž tomuto soudy v projednávané věci dostály, jak ostatně vyplývá zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se soud druhého stupně de facto ztotožnil.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice namítal nesprávnou hmotněprávní kvalifikaci jeho jednání a zejména pak absenci úmyslného zavinění, avšak takto dané námitky Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými. V uvedeném směru se lze ztotožnit s názorem státního zástupce z vyjádření k dovolání obviněného, že opravdu není potřeba žádného odborného vzdělání či zvláštní kvalifikace k povědomí o tom, že útok pěstí na čelist jiné osoby může způsobit vážné zdravotní poškození, např. v podobě zlomeniny čelisti a otřesu mozku s doprovodným bezvědomím, jako tomu bylo v nyní projednávané trestní věci. Obviněný tudíž musel být přinejmenším srozuměn s možným následkem svého jednání a o naplnění subjektivní stránky daného zločinu, alespoň v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, není pochyb. Právní kvalifikaci podle §145 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na charakter zranění poškozeného tudíž netřeba rozporovat.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu