ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.329.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 329/2018-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovolání obviněných K. K. , A.-N. O. , a právnické osoby TEXEN, s. r. o. , IČ: 28225252, se sídlem Jindřišská 1908/12, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 61 To 236/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 121/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných K. K., A.-N. O. a právnické osoby TEXEN, s. r. o., odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 39 T 121/2016, byli obvinění K. K. a A.-N. O. uznáni vinnými přečinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a právnická osoba TEXEN, s. r. o., přečinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, a podle §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osoba a řízení proti nim (dále jen „zákon č. 418/2011 Sb.“), kterého se dopustili tím, že
obžalovaní K. K., A.-N. O., TEXEN, s. r. o., IČ: 28225252, společně s již pravomocně odsouzeným M. S., v souvislosti s podnikatelskou činností TEXEN, s. r. o., přičemž obžalovaný A.-N. O. společnost TEXEN, s. r. o., fakticky řídil a jménem společnosti na základě plných mocí také činil právní úkony, po předchozí domluvě s cílem uzavřít nájemní smlouvu k nebytovému prostoru v budově České pošty, s. p., na adrese P., ulice J., místnost v prvním nadzemním podlaží:
dne 17. 2. 2016 v přesně nezjištěný čas, v P., O. nám., na pracovišti České pošty státní podnik, M. S., nabídl pracovnici L. M., pracující na pozici vedoucí týmu v oddělení Provozních činností P., blíže neurčenou úplatu za to, pokud upřednostní v rámci řízení na pronájem nebytových prostor v budově České pošty, s. p., na adrese P., ulice J., místnost v prvním nadzemním podlaží, společnost TEXEN, s. r. o., IČ: 28225252, přičemž při jednání sdělil, že „jeho obchodní partner pan (A.-N.) O. má velký zájem na získání pronájmu tohoto prostoru a pokud by Česká pošta uzavřela nájemní smlouvu právě s panem O. bez výběrového řízení, tak jí pan O. něco donese, neboť je velmi bohatý“,
poté se dne 11. 4. 2016 M. S. znovu dostavil za pracovnicí České pošty, s. p., L. M. na pracoviště České pošty, s. p., na adrese O. nám., P. – H., a nabídl jí blíže nespecifikovanou finanční úplatu za to, že upřednostní u České pošty, s. p., jakožto vedoucí týmu v oddělení Provozních činností P. v rámci řízení na pronájem nebytového prostory v budově České pošty, s. p., na adrese P., J., právě společnost TEXEN, s. r. o., IČ: 28225252,
přičemž tento finanční úplatek M. S. – poté, co obžalovaný K. K. předal M. S. pokyn od A.-N. O., aby pracovnici České pošty předal finanční úplatek – dne 13. 04. 2016 v době kolem 17:42 hodin, v P., N. P., Obchodní centrum A., v kavárně K. pekárna, pracovnici České pošty, s. p., L. M. přesně specifikoval jako částku ve výši 50.000 Kč,
následně dne 14. 4. 2016, v době kolem 12:20 hodin v P., N. P., v Obchodním centru A., v kavárně C. N., předal M. S. pracovnici České pošty, s. p., L. M. bílou dopisní obálku obsahující finanční hotovost ve výši 50.000 Kč jakožto slíbený finanční úplatek, za který má upřednostnit společnost TEXEN, s. r. o., IČ: 28225252, se sídlem Praha 1, Ve Smečkách 588/12, v rámci výběrového řízení prováděného Českou poštou, s. p., se sídlem P., P. v., na pronájem nebytových prostor v budově České pošty, s. p., na adrese P., ulice J.
Obviněný K. K. byl odsouzen podle §332 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 100 (sto) denních sazeb, kdy denní sazba činí 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 100.000 Kč (sto tisíc korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
Obviněný A.-N. O. byl odsouzen podle §332 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců.
Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 200 (dvou set) denních sazeb, kdy denní sazba činí 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 200.000 Kč (dvě stě tisíc korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců.
Obviněná právnická osoba TEXEN, s. r. o., byla odsouzena podle §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., k peněžitému trestu ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb, kdy denní sazba činí 5.000 Kč, celkem tedy ve výši 300.000 Kč (tři sta tisíc korun českých).
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 39 T 121/2016, podali všichni obvinění odvolání, a to do všech výroků napadeného rozhodnutí.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 61 To 236/2017 , a to tak, že všechna tři odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 61 To 236/2017, podali obvinění K. K., A.-N. O. a právnická osoba TEXEN, s. r. o., dovolání.
Obviněný K. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 736–742) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má předně za to, že obžaloba neoznačuje přesně skutek, pro který byl stíhán, nelze z ní objektivně pochopit místo, čas a způsob spáchání trestného činu konkrétně obviněným K. K. Dále vytýká, že svědkyně M. vystupovala ve věci jako nezákonný agent a provokatér, jelikož na obviněného vytvářela nátlak požadováním nové schůzky a opakovaným požadováním předání hotovosti, a taktéž zveličovala svůj vliv v podniku. Postup svědkyně tak přesáhl rámec předstíraného převodu a šlo o nezákonně opatřený důkaz, na jehož podkladě není možné obviněného odsoudit. Svým agilním postupem svědkyně vyprovokovala trestný čin. Za chybné považuje závěry soudu o porušení obecného zájmu, jelikož obvinění podali nejvyšší nabídku, což bylo základní kritérium soutěže, tudíž nedošlo k porušení pravidel hospodářské soutěže. Obviněný rovněž namítl, že došlo k zneužití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť sledovaného účelu bylo možno dosáhnout jinak a v době povolení odposlechu pro něj nebyl dán zákonný důvod. Podle obviněného důkazní situace nedává podklad k prokázání viny a tuto dále rozebírá a podrobuje kritice. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by obviněný z pohledu subjektivní i objektivní stránky spáchal trestný čin, že by vydal jakýkoliv příkaz k podplácení, že by byl ve věci jakkoliv ohrožen obecný zájem. Předání pokynu M. S. nebylo prokázáno konkrétními a přezkoumatelnými důkazy, nadto svědek S. u soudu potvrdil, že šlo o výhradně jeho iniciativu. Nedůvěryhodnost tohoto svědka byla posouzena nesprávně. Za projev magického myšlení obviněný označil závěr obžaloby o žádosti k předání úplatku z proslovu obviněného, že je třeba zařídit poštu. Výzva k aktivitě neznamená výzvu k podplácení. Částka 25.000 Kč, kterou obviněný předal S., byla závdavkem podle občanského zákoníku, aby S. nezprostředkoval věc jinému klientovi. Soudy rovněž zcela ignorovaly důkaz výpisem z bankovního účtu obviněného S., z něhož by bylo patrné, zda vybral nebo nevybral peníze z bankomatu. Předání peněz bylo zjevně zkratkovitým jednáním pouze odsouzeného S. Pakliže obvinění měli vůli vyhrát výběrové řízení podáním nejvyšší nabídky, nemohlo se jednat o úplatek, ale pouze o dar z iniciativy odsouzeného S., obdobně jako v případě známé kauzy paní J. N. V řízení nebyl u obviněného shledán ani motiv, pohnutka či úmysl spáchat trestný čin, subjektivní stránka trestného činu nebyla uvedena ani prokázána. Zpochybněna byla v dovolání i věrohodnost svědkyně M., jejíž aktivní součinnost byla za hranicí zákona. Chování této svědkyně jako agenta provokatéra vyplývá z důkazů, které obviněný v dovolání výběrově označil (např. videozáznam ze dne 13. 4. 2016, č. l. 217). Svědkyně měla odsouzeného S. motivovat k předání úplatku a předstírala větší pravomoci, než jí náležely. Protože ve věci existují pochybnosti, mělo být rozhodnuto za použití zásady in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soud v Praze ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 61 To 236/2017, v části týkající se obviněného K. K., a dále pak zrušil v části týkající se obviněného K. K. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 39 T 121/2016. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze či Obvodnímu soudu pro Prahu 7 nové projednání věci se závazným právním názorem, který umožní zprostit obviněného obžaloby v celém rozsahu, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Obviněný A.-N. O. v rámci podaného dovolání (č. l. 753–756) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný zpochybnil, že by dal spoluobviněnému K. K. pokyn k předání úplatku pracovnici České pošty, s. p. Takový závěr neodpovídá provedenému dokazování, protože podle spoluobviněného K. K. byla nabídka soukromou iniciativou M. S., který tuto verzi potvrdil, a ani jiný důkaz včetně odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu závěru o udělení pokynu nesvědčí. Učiněná skutková zjištění jsou podle obviněného v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Z formulace skutku dále nevyplývá, jaké konkrétní kroky měl obviněný činit, aby naplňovaly znaky projednávaného přečinu. Ani z odůvodnění rozsudku není možno vůbec dovodit, na základě čeho došly soudy obou stupňů k závěru o trestní odpovědnosti obviněného A.-N. O. V odůvodnění rozhodnutí obviněný postrádá úvahu, zda soudy dospěly k závěru o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, čemuž by odpovídal popis skutku. Obviněný se může jen domnívat, že každý z obviněných spáchal trestný čin jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, tomu ale již neodpovídá popis skutku. V úvahu připadalo i posoudit jednání obviněného podle §24 odst. 1 tr. zákoníku jako účastenství ve formě organizátorství či návodu. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné i ohledně subjektivní stránky. V dalším obviněný A.-N. O. opakuje výtky, které uplatnil již obviněný K. K. (z obžaloby nelze objektivně pochopit místo, čas a způsob spáchání trestného činu; jednání svědkyně L. M. přesáhlo rámec v souladu se zákonem opatřeného důkazu, neboť se sama snažila trestný čin vyprovokovat; pro odposlech telekomunikačního provozu nebyl zákonný důvod; nebylo vzato v úvahu zásadní procesní pravidlo in dubio pro reo). Nadto obviněný doplnil, že povolení o sledování osob a věcí je absolutně nepoužitelné, neboť v něm absentuje rozbor důkazní situace, závěr k principu proporcionality a subsidiarity a nebylo ani odůvodněno povolení sledování na maximálně přípustnou dobu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 61 To 236/2017, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 39 T 121/2016, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná právnická osoba TEXEN, s. r. o., v rámci podaného dovolání (č. l. 759–762) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná právnická osoba TEXEN, s. r. o., má za to, že nebylo vůbec ničím prokázáno, že by se jakkoliv podílela na nabídce úplatku L. M., kdy v této souvislosti rozebírá učiněná skutková zjištění a podává vlastní vysvětlení. Obviněná právnická osoba TEXEN, s. r. o., zpochybnila správnost závěru o trestní odpovědnosti právnické osoby. A.-N. O. jednal za obviněného TEXEN, s. r. o., pouze na základě plné moci, kterou nebyl zmocněn k žádnému nezákonnému jednání. Pokud by se takového jednání dopustil, překročil by tím plnou moc. Odpovědnost a postih by se vztahovala pouze na něj, nikoliv současně na obviněného TEXEN, s. r. o. Především pak nebylo vůbec prokázáno, že by se obviněná právnická osoba TEXEN, s. r. o., jakkoli podílela na nabídce úplatku. Nikdo z vyslechnutých osob neuvedl, že by obviněný A.-N. O. dal pokyn k poskytnutí úplatku. Krom podle soudu jediného logického závěru, že obviněný A.-N. O. takový pokyn dal, obviněný nabízí druhé logické vysvětlení. Obviněný A.-N. O. přislíbil obviněnému K. K. pouze odměnu za zprostředkování pronájmu nebytového prostoru a osoba na straně zprostředkovatele se sama rozhodla investovat polovinu slíbené odměny jako úplatek. Při existenci těchto dvou logických vysvětlení došlo odsuzujícím výrokem k porušení zásady in dubio pro reo. Potrestání TEXEN, s. r. o., a A.-N. O. za stejné jednání A.-N. O. přitom obviněný považuje za dvojí odsouzení za týž trestný čin, protože A.-N. O. jednal za obviněnou právnickou osobu na základě plné moci, což způsobuje porušení zásady ne bis in idem. Výše peněžitého trestu je samostatně i v součtu s peněžitým trestem A.-N. O. přehnaně vysoká a neodpovídá účasti obviněného TEXEN, s. r. o., na tvrzené trestné činnosti jiných osob.
Obviněná právnická osoba TEXEN, s. r. o., navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, včetně rozsudku prvního stupně, v části, která se týká obviněné právnické osoby zrušil a věc vrátil příslušnému nižšímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a sám zprostil obviněnou právnickou osobu obžaloby.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že obvinění ve svých dovoláních v podstatě opakují svou obhajobu uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů, které se jí náležitě zabývaly a věcně správně se s ní i vypořádaly. Již samotná tato skutečnost by měla zásadně vést k rozhodnutí o odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného. Dále uvedl, že je třeba rovněž na to, že v podstatné části svých námitek obvinění zpochybňují soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, rozsah dokazování či hodnocení důkazů. Jedná se o námitky povahy skutkové a procesní, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, včetně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dané věci nelze ani hovořit o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani výtky obviněných, v nichž je vyjádřen nesouhlas s tím, jak byl v popisu skutku vymezen skutek časově, místně a způsobem provedení. S jistou mírou tolerance lze za námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označit výtku v otázce správnosti posouzení spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, výtku k naplnění znaku porušení obecného zájmu, tvrzení, že se v případě složených prostředků ve výši 50.000 Kč nejednalo o úplatek, ale o dar, popřípadě o závdavek, jakož i zpochybnění existence subjektivní stánky. Z rozhodnutí obou obecných soudů ve věci činných jednoznačně vyplývá, že jednání obviněných K. K. a A.-N. O. bylo soudy posouzeno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Soudy se společným jednáním obviněných zabývaly a zkoumaly je na základě výsledků provedeného dokazování v souladu se zásadami vyjádřenými v §23 tr. zákoníku. Soudy přitom dospěly k závěru, že všichni obvinění jednali za podmínek společného jednání na základě společného úmyslu a ve vzájemné součinnosti. Obvinění byli odsouzeni za přečin podplácení podle §332 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. V tomto kontextu je adekvátní i závěr nalézacího soudu o tom, že jednáním obviněných byl ohrožen zájem společnosti představovaný transparentní, ničím neovlivňovanou hospodářskou soutěží. Souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu a vůbec pojem obstarávání věcí obecného zájmu je klíčový zejména pro posouzení přečinu podplácení podle alinea první ustanovení §332 odst. 1 tr. zákoníku. Podle této alternativní skutkové podstaty však vina vyslovena nebyla. Nelze tedy přisvědčit obviněnému K. K., že v jeho případě bylo ohrožení obecného zájmu povinným znakem skutkové podstaty trestného činu podplácení. Z provedených důkazů není vůbec možno dovodit, že by se ve věci poskytnutí částky 50.000 Kč mělo ze strany odsouzeného M. S. (ať již za vědomí obviněných K. K. a A. N. O. či z vlastní iniciativy) jednat o bezplatný převod vlastnického práva k penězům. Provedené důkazy taktéž vůbec neodpovídají tezi obviněného K. K. o tom, že by z jeho strany poskytnutá hotovost odsouzenému M. S. byla závdavkem. K námitkám právnické osoby TEXEN, s. r. o., státní zástupce s odkazem na teoretická východiska stran trestní odpovědnosti právnických osob uvedl, že bylo prokázáno, že obviněný A.-N. O. jednal jménem a ve prospěch této právnické osoby (tzn. v jejím zájmu). Odvolací soud k tomu doplnil, že trestní odpovědnosti právnické osoby TEXEN, s. r. o., je dána tím, že trestnou činnost páchala úkony svého faktického statutárního orgánu (myšleno A.-N. O.), svými prostředky a ve svém obchodním zájmu. O spáchání činu v soukromém zájmu právnické osoby TEXEN, s. r. o., nelze pochybovat. Zcela nepříhodná je podle státního zástupce námitka odkazující na porušení zásady ne bis in idem. Trestní odpovědnost obviněné právnické osoby TEXEN, s. r. o., nemůže v žádném případě vylučovat okolnost, že je trestně odpovědný i obviněný A.-N. O. Ve smyslu §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb. trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a naopak. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Výtka nepřiměřenosti výše peněžitého trestu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Za relevantní nelze považovat ani námitku všech tří obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, bez důvodných pochybností. I toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 61 To 236/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými K. K., A.-N. O. a právnickou osobou TEXEN, s. r. o., vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve vztahu k dovolání obviněného K. K. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (kdy obviněný napadá svědeckou výpověď svědkyně L. M., jež považuje v konečném důsledku za zcela nevěrohodnou, kdy má za to, že svědkyně L. M. vystupovala v dané věci jako nezákonný agent a provokatér a jednalo se o nezákonně opatřený důkaz a v této souvislosti poukazuje např. na video záznam ze dne 13. 4. 2016, č. l. 217; dále námitky stran výpovědi svědka M. S., stejně jako námitka neprovedení důkazu výpisem z bankovního účtu svědka M. S. či námitka stran zneužití odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, a to zejména ve vztahu udělení pokynu k poskytnutí úplatku a následných kroků v součinnosti spoluobviněných), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebylo prokázáno, že obviněný K. K. spáchal daný trestný čin), a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že celá věc spočívala ve vůli obviněných vyhrát výběrové řízení podáním nejvyšší nabídky a tedy se nejednalo o úplatek, ale pouze o dar z iniciativy svědka M. S.; částka 25.000 Kč, jež předal svědkovi M. S., byla závdavkem podle občanského zákoníku, aby S. nezprostředkoval věc jinému klientovi).
U obviněného A.-N. O. tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckou výpověď svědkyně L. M., kdy obviněný v tomto směru uplatnil totožné námitky jako obviněný K. K., stejně jako svědeckou výpověď svědka M. S., a dále námitka stran zneužití odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, resp. nebylo prokázáno, že by dal spoluobviněnému K. K. pokyn k předání úplatku pracovnici České pošty, s. p.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají; v podstatě též námitka ve vztahu k povolení o sledování osob a věcí).
A u obviněné právnické osoby TEXEN, s. r. o., se jedná o ty námitky, v rámci nichž namítá nesprávné hodnocení důkazů (nekonkrétní námitka stran vyslechnutých osob ve vztahu k obviněnému A.-N. O. a jeho pokynu k poskytnutí úplatku) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, kdy v této souvislosti uvedla, že nebylo nikterak prokázáno, že by se právnická osoba TEXEN, s. r. o., jakkoliv podílela na nabídce úplatku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná právnická osoba uvedla, že obviněný A.-N. O. přislíbil obviněnému K. K. pouze odměnu za zprostředkování pronájmu nebytového prostoru a osoba na straně zprostředkovatele se sama rozhodla investovat polovinu slíbené odměny jako úplatek).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovoláních formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozují především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitky K. K. a právnické osoby TEXEN, s. r. o. , že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Přestože obviněný A.-N. O. tuto námitku vznáší, v projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněných se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obvinění neztotožňují se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v předchozím průběhu trestního řízení se obecné soudy činné ve věci zcela adekvátně vypořádaly i s tou částí obhajoby, v níž obvinění orgánům činným v trestním řízení vytýkali údajné nezákonné opatření vybraných důkazů a trvali na nepoužitelnosti těchto důkazů. Ani tyto opakovaně uplatněné námitky přitom neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zákonností povolení odposlechů se podrobně věnoval nalézací soud na str. 15–16 svého rozsudku, jehož závěry plně akceptoval i soud odvolací (str. 8 jeho usnesení). Soudy nižších stupňů z tohoto důkazního prostředku vycházely důvodně a správně jej vzaly v úvahu při utváření skutkového stavu. Nejednalo se nicméně o důkaz jediný. Nalézací soud se podrobně věnoval i výtkám obviněných, které směřovaly vůči postupu svědkyně L. M. (str. 22 odsuzujícího rozsudku). V žádném případě se nemohlo jednat o postup, kdy by orgány činné v trestním řízení měly postupovat podle ustanovení o použití agenta (§158e tr. ř.). Použití jiných operativně pátracích prostředků bylo v tomto případě adekvátní a dostačující. Z žádných důkazů opatřených při využití operativně pátracích prostředků přitom není možno podpořit tvrzení, že sama jmenovaná svědkyně nějak M. S. popouzela k poskytnutí úplatku. Neodpovídá realitě, že by svou roli ve schvalovacím procesu při výběru zájemce o uzavření smlouvy o nájmu nebytového prostoru při komunikaci s odsouzeným M. S. nějak zveličovala. Z provedených důkazů, zejména ze svědectví L. Ch., z listinných důkazů (nabídka pronájmu nebytového prostoru na č. l. 252 a metodický pokyn č. j. ČP/134239/2016/DSM), ale i ze svědectví P. B., je prokázána zcela zásadní až výhradní role svědkyně ve schvalovacím procesu v hierarchii České pošty, s. p. Z výstupů video a audiozáznamů nelze taktéž nalézt takové jednání svědkyně, jímž by měla M. S. ponoukat k poskytnutí úplatku. Aktivita (dá-li se o aktivitě vůbec mluvit) policií pověřené L. M. v probíhajícím ději trestného jednání nebyla tím podstatným a určujícím prvkem trestného činu. Naopak sám M. S. si počínal aktivně a cílevědomě, v součinnosti se spoluobviněnými, zejména obviněným K. K., který byl prodlouženou rukou obviněného A.-N. O. Obvinění takto iniciativně navazovali a udržovali vzájemný kontakt mezi sebou a prostřednictvím M. S. i s L. M., měli pod kontrolou způsob spáchání činu, rozhodovali o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, nabídli konkrétní množství předávaných peněz. O policejní provokaci se tak v žádném případě nejednalo, k čemuž lze odkázat i na odpovídající rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013. Předstíraným převodem podle §158c odst. 1 tr. ř. pak není pouhé sledování schůzky mezi pachatelem a další osobou, která má pod dohledem policejního orgánu provést konkrétní úkon, jímž se má odhalit trestná činnost (např. předání úplatku). Povolení ke sledování osob a věcí bylo vzhledem k okolnostem vydáno v souladu nikoli v rozporu se zákonem.
Obvinění K. K. a A.-N. O. shodně vznesli námitku stran popisu skutku, z něhož podle obviněných nelze objektivně pochopit místo, čas a způsob spáchání daného trestného činu. I v tomto směru jde totiž o argumentaci svojí podstatou procesní, vycházející z ustanovení §177 písm. c) tr. ř. resp. z ustanovení §120 odst 3 tr. ř. Přesto k tomu Nejvyšší soud ve stručností dodává, že skutek je pojem procesněprávní a jeho obsah je popsán v §120 odst. 3 tr. ř. a §177 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z těchto ustanovení vyplývá, že skutek musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku označen uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností potřebných k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Hmotněprávním pojmem je naproti tomu pojem trestný čin, coby souhrn objektivních a subjektivních skutečností podmiňujících trestní odpovědnost, tedy skutečností, charakterizujících individuální určitý lidský zásah do vnějšího světa, pokud jsou v něm naplněné znaky činu uvedeného v trestním zákoníku. Podle §220 odst. 1 a 3 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Těmto zákonným požadavkům bylo v odsuzujícím rozsudku učiněno za dost. Skutek byl, zejména ke konečné fázi trestného činu ve smyslu jeho dokonání, ve skutkové větě rozsudku přesně určen uvedením času, místa i způsobu provedení. Takto byl skutek jednoznačně a určitě vymezen včetně požadavku na jeho nezaměnitelnost. Ve vztahu ke konkrétní součinnosti spolupachatelů K. K. a A.-N. O. je pak třeba v prvé řadě vycházet z toho, že jejich jednání a úmysl směřovaly k provedení uplácející činnosti spolupachatelem M. S. Časově a místně je tudíž třeba v otázce určení skutku a jeho popisu vycházet z toho, kde a kdy a rovněž jakým způsobem jednal při uplácení M. S., jehož aktivnímu jednání vůči svědkyni L. M. předcházely i kroky spoluobviněných. Důkazně (výstupy z odposlechů a e-mailové komunikace, vyhotovení plné moci, deponování finančních prostředků v úschově) je podloženo, že obvinění K. K. a A.-N. O. jednali ve stejné době. K tomu lze blíže odkázat na podrobný rozbor důkazů v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. I způsob součinnosti spoluobviněných K. K. a A.-N. O. je dostatečně vymezen uvedením závěru o udělení pokynu k postupu M. S. To, že nebyl z opatřených důkazů jednoznačně konkrétně doložen přesný čas a místo zadání pokynu obviněným A.-N. O. K. K., který jej přetlumočil odsouzenému M. S., a jeho přesné znění, na tom nemůže nic změnit. Rozhodný je skutkový závěr vyvozený ze souvislostí, které vyplynuly z provedených důkazů, že k pokynu v době krátce předcházející závadnému jednání M. S. skutečně došlo, byť by byl konkludentní.
Obvinění dále uplatnili námitky, které lze pod jimi uplatněný dovolací důvod podřadit. Je však nutno podotknout, že se z části jedná o obecně formulované námitky, část těchto je uplatněna bez konkretizace, či na polemice se skutkovými závěry.
Obviněný A.-N. O. vznesl námitku stran posouzení spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel) .
O spolupachatelství se podle §23 tr. zákoníku jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (provinění), jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (k tomu srov. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Rovněž je rozhodné, že u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V případě společného úmyslu však nemusí vždy jít o výslovnou dohodu spolupachatelů, která tedy není nezbytnou podmínkou, ale postačí i konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště, když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr.).
Na podkladě skutečností, které se podávají ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve skutkových zjištěních, jakož i v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí, je zřejmé, že obvinění byli vzájemně propojeni a jen za přispění jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin způsobem, jak k němu došlo, a to jak ve snaze získat finanční prostředky (K. K., M. S.), tak ve snaze zajistit si lukrativní nebytový prostor (TEXEN, s. r. o., v jejímž zájmu a za niž jednal A.-N. O.). Role každého ze spolupachatelů byla nezastupitelná, byť je třeba připustit, že chováním všech spolupachatelů byla umocněna zejména role odsouzeného M. S. Bez pokynů K. K. a A.-N. O., jejich ujištění o poskytnutí finančního krytí k poskytnutí úplatku, bez potvrzení postupu, by M. S. sám od sebe k podplácení pracovnice České pošty, s. p., v daném čase a místě nikdy nepřistoupil. Tedy, všichni obvinění (včetně odsouzeného M. S.) jednali za podmínek společného jednání na základě společného úmyslu a ve vzájemné součinnosti. Jejich součinnost byla provázena vzájemnou průběžnou informovaností, vědomím o souvislostech, společným cílem. Nad to je třeba podotknout, že závěry a úvahy soudů stran posouzení jednání obviněných podle §23 tr. zákoníku jsou z příslušných pasáží jejich rozhodnutí zcela zřejmé a logické.
Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Stejně tak nelze přisvědčit námitce obviněného K. K. , že ve věci bylo ohrožení obecného zájmu povinným znakem skutkové podstaty trestného činu podplácení.
Obvinění byli odsouzeni za přečin podplácení podle §332 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Toto ustanovení postihuje úplatkářství v souvislosti s podnikáním. Souvislost kroků, které učinili odsouzený M. S., obviněný K. K. a obviněný A.-N. O. směrem k zaměstnankyni České pošty, s. p., s podnikáním obchodní společnosti TEXEN, s. r. o., i s podnikáním České pošty, s. p., je zcela zřejmá. V tomto kontextu je adekvátní i závěr nalézacího soudu o tom, že jednáním obviněných byl ohrožen zájem společnosti představovaný transparentní, ničím neovlivňovanou hospodářskou soutěží. Souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu a vůbec pojem obstarávání věcí obecného zájmu je klíčový zejména pro posouzení přečinu podplácení podle alinea první ustanovení §332 odst. 1 tr. zákoníku. Podle této alternativní skutkové podstaty však vina vyslovena nebyla. Pokud odvolací soud použil slovní spojení obecný zájem (str. 7 usnesení), učinil tak zřejmě s ohledem na úpravu §334 odst. 3 tr. zákoníku. Nicméně pokud bylo judikováno, že obecným zájmem je i zájem na regulérnosti a řádném průběhu fotbalových soutěží, není důvod odmítat, že by takovým obecným zájmem nemohl být i zájem na hospodárném využití majetkových hodnot státního podniku poskytujícího celorepublikově občanům poštovní služby a hospodařícího krom jiného i s prostředky svěřenými mu státem. Ten je přitom podpořen zájmem na rovný a transparentní přístup všech podnikatelských subjektů, kteří k nabídce využití za odpovídající protiplnění projeví zájem tento majetek využívat. Na porušení pravidel hospodářské soutěže přitom nemá bezprostřední vliv to, zda zájemce o pronájem nebytového prostoru podal nejvyšší nabídku či nikoli. Eventualita podání nejvyšší nabídky byla ostatně součástí úmyslu pachatelů. Podstatné pro ně bylo, aby se společností TEXEN, s. r. o., pronajímatel Česká pošta, s. p., uzavřel nájemní smlouvu na předmětný nebytový prostor. Za tím účelem směřovali obvinění své jednání, přičemž chtěli dosáhnout u svědkyně L. M., která měla v hierarchii schvalovacího procesu dané složky České pošty, s. p., zcela zásadní úlohu, neoprávněnou výhodu před ostatními případnými zájemci. Ta přitom vzhledem k výsadnímu postavení L. M. mohla spočívat ve vyřazení ostatních uchazečů, v informování o výši nabídek ostatních uchazečů, v umožnění dodatečného pozměnění nabídky či v podobném zvýhodnění. Účelem příslušné soukromoprávní úpravy obchodních vztahů je přitom zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají. Důvody, proč obvinění přistoupili k poskytnutí úplatku, a to i přes to, že učinili nejvyšší nabídku, je pak nalézacím soudem zcela příhodně vysvětlena na str. 21 jeho rozsudku.
V této souvislosti je pak třeba odmítnout i argumentaci obviněného K. K. , že poskytnuté peněžní prostředky mohly být pouze darem svědkyni L. M. Z provedených důkazů, zejména z výstupů z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu není vůbec možno dovodit, že by se ve věci poskytnutí částky 50.000 Kč mělo ze strany odsouzeného M. S. (ať již za vědomí obviněných K. K. a A.-N. O. či z vlastní iniciativy) jednat o bezplatný převod vlastnického práva k penězům. Není žádné rozumné vysvětlení, proč by odsouzený M. S. měl mít vůli obdarovat mu až dosud neznámou osobu a tuto vůli i projevil předáním obálky s nikterak symbolickou sumou 50.000 Kč, a to shodou okolností při vyjednávání nájmu nebytového prostoru, o něž měla enormní zájem obviněná právnická osoba TEXEN, s. r. o. Provedené důkazy taktéž vůbec neodpovídají tezi obviněného K. K. o tom, že by z jeho strany poskytnutá hotovost odsouzenému M. S. byla závdavkem. O žádném závdavku či takovém jinak označeném plnění, jež by mohlo být jako závdavek posouzeno, a o jakýchkoli podmínkách jeho poskytnutí se obviněný K. K. s odsouzeným M. S. v zachycených rozhovorech nebavili. Komunikace těchto osob naopak jednoznačně odpovídala poskytnutí prostředků na vyplacení úplatku L. M. Jednoznačně se v případě částky 50.000 Kč jednalo o neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení, které se mělo dostat uplácené svědkyni L. M., a na kterou nebyl nárok.
Obviněný A.-N. O. namítl, že z formulace skutku a odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu nevyplývá, jaké konkrétní kroky měl obviněný činit a na jakém podkladě soudy obou stupňů došly k závěru o trestní odpovědnosti obviněného. Ani této námitce nelze přisvědčit.
Skutek ve výroku o vině je formulován dostatečně srozumitelně, aby z něj bylo patrno, za jakých okolností a jakým jednáním obviněného, resp. obviněných došlo k naplnění znaků dané skutkové podstaty. Nad to je třeba odkázat na výše uvedené stran argumentace jednotlivých obviněných a Nejvyšší soud k tomu dodává, že je třeba odmítnout, že by závěr o udělení pokynu odsouzenému M. S. obviněným A.-N. O. prostřednictvím obviněného K. K., nevyplýval z žádného důkazu a nebyl v soudních rozhodnutích vůbec odůvodněn. Obviněný zcela pominul část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 17–19, kde se Obvodní soud pro Prahu 7 podrobně věnoval důkazní situaci. Stejně tak obviněný přehlédl i další úvahy soudu týkající se zastřešující činnosti obviněného A.-N. O. (str. 19–20 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se konkrétně s námitkou obviněného k nedosvědčení udělení pokynu žádným svědkem vypořádal na str. 23 rozsudku. K uvedenému je třeba dále podotknout, že navíc není možné přehlédnout limity dovolacího řízení ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř.
Stejně tak nelze přisvědčit námitkám obviněného K. K. a A-N. O. stran naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, kdy na tomto místě je třeba konstatovat, že jimi vznesené námitky byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav či jejím vlastním hodnocení provedených důkazů, čímž se zcela míjí s obviněnými uplatněným dovolacím důvodem. Přesto Nejvyšší soud dodává, že z pohledu motivu, pohnutky a úmyslu obviněných se zcela zřejmě jednalo o to, že obviněný K. K. a odsouzený M. S. měli z poskytnutí úplatku získat finanční prospěch a s tímto motivem i fakticky úmyslně jednali, v případě obviněného A.-N. O. šlo o zajištění lukrativního nebytového prostoru z hlediska jeho polohy a možnosti otvírací doby pro společnost TEXEN, s. r. o., v jejímž zájmu jednal a byl ochoten úplatek poskytnout.
K dovolání obviněné právnické osoby TEXEN, s. r. o., Nejvyšší soud uvádí toliko, že podle §7 zákona č. 418/2011 Sb . ve znění účinném do 30. 11. 2016 se trestným činem pro účely zákona č. 418/2011 Sb. rozumí i přečin uvedený v §332 tr. zákoníku.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak
a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),
c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo
d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c),
jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2.
Podle §8 odst. 2 tohoto zákona právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu uvedeného v §7, jestliže byl spáchán
a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c), nebo
b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.
Spáchání trestného činu právnickou osobou tedy vyžaduje splnění následujících předpokladů: 1. jde o čin protiprávní, 2. protiprávní čin je spáchán jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu anebo v rámci její činnosti, 3. protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) a 4. musí být přičitatelný právnické osobě podle §8 odst. 2.
Zákon č. 418/2011 Sb. v návětě odst. 1 §8 stanoví základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v §7 tohoto zákona právnické osobě, a to že takový protiprávní čin byl spáchán některou ze zde uvedených osob jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, které jsou zde uvedeny alternativně. Protože všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona č. 418/2011 Sb. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě dozajista není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190, 191; shodně Šámal, P., Vokoun, R., Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 4. díl. Trestní odpovědnost právnických osob. Změny v trestních zákonech po 1. 1. 2010. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 34, 35).
Nalézacím soudem bylo prokázáno, že obviněný A.-N. O. jednal jménem a ve prospěch této právnické osoby (tzn. v jejím zájmu) jako osoba, která měla ve svých rukou faktické vedení společnosti, která společnost řídila, rozhodovala o strategických otázkách, včetně otázky rozšíření sítě směnáren. Odvolací soud k tomu doplnil, že trestní odpovědnost právnické osoby TEXEN, s. r. o., je dána tím, že trestnou činnost páchala úkony svého faktického statutárního orgánu (myšleno A.-N. O.), svými prostředky a ve svém obchodním zájmu. O spáchání činu v soukromém zájmu právnické osoby TEXEN, s. r. o., nelze pochybovat. Poskytnutí úplatku mělo zajistit výhodnější postavení této společnosti při vyjednávání o uzavření nájemní smlouvy a v konečném efektu i zajištění nebytového prostoru na strategickém místě pro výkon směnárenské činnosti společnosti, tzn. zlepšení postavení právnické osoby v oblasti jejího působení. Obviněný A.-N. O. jednal jako osoba uvedená v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb. na základě plné moci udělené jí statutárním orgánem obchodní společnosti. Podle tohoto ustanovení je trestným činem spáchaným právnickou osobou protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat. Takovou jinou osobou ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby oprávněnou jménem nebo za právnickou osobu jednat je v prvé řadě osoba jednající na základě plné moci (dále pak osoba jednající i jen ke konkludentnímu zmocnění ze strany právnické osoby). Nadto podle skutkových zjištění obecných soudů obviněný A.-N. O. odpovídal i definici uvedené v §8 odst. 1 písm. c) zákona č. 418/2011 Sb., jelikož vykonával rozhodující vliv na řízení právnické osoby TEXEN, s. r. o., a jeho jednání bylo jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost této právnické osoby. Je-li obviněnou právnickou osobou namítáno, že obviněný A.-N. O. udělenou plnou moc překročil, není to pro posouzení trestní odpovědnosti právnické osoby rozhodující. Spáchání protiprávního činu a zvlášť činu trestného by totiž bylo vždy možno vykládat jako překročení plné mocí.
Námitkám obviněné právnické osoby stran její trestní odpovědnosti tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Nelze přisvědčit ani těm námitkám obviněné právnické osoby ve vztahu k zásadě ne bis in idem. Tato zásada znamená, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci státu za trestný čin, za který byl již osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu (čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práva základních svobod). V trestním řádu je tato zásada zakotvena v ustanoveních §11 odst. 1 písm. h) až j). Zvláštní úpravu nepřípustnosti trestního stíhání právnické osoby pak obsahoval i §28 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb.
Obviněná právnická osoba ve své argumentaci směšuje samostatnou trestní odpovědnost dvou osob, osoby fyzické a osoby právnické. Překážka věci rozsouzené se týká vždy jednoho subjektu, v žádném případě neznamená, že byl-li za trestný čin pravomocně odsouzen jeden pachatel, nemůže být vedeno trestní řízení proti jinému pachateli. Trestní odpovědnost obviněné právnické osoby TEXEN, s. r. o., nemůže v žádném případě vylučovat okolnost, že je trestně odpovědný i obviněný A.-N. O. Ve smyslu §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb. trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a naopak. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Obviněná právnická osoba TEXEN, s. r. o., dále uplatnila námitku ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, jež se jí jeví přehnaně vysoký. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněnými podaná dovolání nejsou zatížena vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky zčásti totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných K. K., A.-N. O. a právnické osoby TEXEN, s. r. o., odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Petr Šabata předseda senátu