ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.369.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 369/2018-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání podaném I. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 To 199/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 130/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 T 130/2015, byl I. Š. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [pod bodem 1)], a dále přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku [pod bodem 2)], čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1) jako praktický lékař – gynekolog v Gynekologické ambulanci P. neposkytl při výkonu své praxe dostatečnou péči pacientce I. S., která u něj byla registrována od roku 1999 až do června 2012, a to z hlediska onkologické prevence, kdy nedostatečně pečlivým gynekologickým vyšetřením při opakovaných návštěvách včas neodhalil u této pacientky onemocnění zhoubným nádorem – rakovinou děložního čípku, v důsledku čehož bylo toto onemocnění diagnostikováno opožděně a v době, kdy již nepřipadalo v úvahu operační řešení a bylo indikováno pouze ozařování a chemoterapie v období od 1. 11. 2011 do 13. 1. 2012, po dobu tří let léčení neprovedl cytologická vyšetření a vyšetření kolposkopická, preventivní onkologické vyšetření nebylo prováděno ani v potřebném ani v doporučeném rozsahu, počáteční stadium či dokonce předstadium, tzv. prekanceróza, nebylo proto dříve odhaleno, přičemž za podmínky adekvátního využití opakovaných ročních cytologických stěrů a adekvátně prováděného kolposkopického vyšetření by nádorové onemocnění mohlo být odhaleno včas, přičemž při včasné diagnóze je šance na vyléčení vysoká, na úrovni prekancerózy prakticky stoprocentní, u iniciálního stadia IA1 99-ti procentní, u stadia IB1 invazivního karcinomu asi 90-ti procentní, u stadia IIIB (T3b N1 MX s postižením regionálních pánevních lymfatických uzlin) má již pětileté přežití jen 35-45 procent nemocných, tedy tento postup obžalovaného nese znaky „non lege artis“, přičemž následkem tohoto byla diagnóza karcinomu děložního hrdla stanovena až v pokročilém stadiu, jeho následná léčba byla adekvátní avšak následky pro nemocnou vzhledem ke stadiu nemoci nevyhnutelné (afunkce pravé ledviny, nutnost zavedení nefrotomie levé ledviny) a dne 28. 7. 2012 zemřela, přičemž na posouzení nedostatečné péče v oblasti gynekologické prevence nemělo vliv, zda byly obžalovaným v chorobopisu dopisovány dodatečně nějaké záznamy či nikoliv,
2) v přesně nezjištěné době nejpozději do 14. 2. 2014 provedl jako ošetřující lékař v ručně psané zdravotní dokumentaci jeho pacientky I. S., kterou na výzvu podle §78 odst. 1 trestního řádu vydal policii, takové změny, a to dopisování záznamů o nespolupráci pacientky a jejím nedostavování se k vyšetření, dále padělky podpisů tehdy u něho pracující zdravotní sestry V. U., kterými tuto dokumentaci hrubě zkreslil, přičemž v důsledku tohoto následně došlo k zásadnímu obratu v závěrech znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví (gynekologie), který byl přibrán policejním orgánem ve věci jeho trestního stíhání pro přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku .
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Rovněž mu byla uložena přiměřená povinnost podle svých sil odčinit nemajetkovou újmu, kterou shora uvedenými přečiny způsobil. Výroky podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §228 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 To 199/2017, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že soudy obou stupňů nepracovaly se zákonem a ústavním pořádkem jim uloženou povinností posuzovat stejně pečlivě všechny okolnosti svědčící jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného. Důkazní postup taktéž nebyl ze strany soudů náležitě zdůvodněn. V tomto směru upozornil na to, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu má i Nejvyšší soud povinnost korigovat skutková zjištění nižších soudů, pokud by je shledal vadnými. V rámci kategorie tzv. opomenutých důkazů obviněný namítl, že v řízení nebyl dostatečně hodnocen znalecký posudek znalce ustanoveného Policií ČR (doc. MUDr. Radima Uzla) a jeho výpověď před policejním orgánem v přípravném řízení, a dále pak znalecké posudky předložené obhajobou (prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., a MUDr. Olgy Hlaváčové). Soudům nadto vytkl, že nerespektovaly či ignorovaly výpovědi znalců v řízení před soudem, zejména když někteří (MUDr. Freitag) korigovaly své písemné závěry a vyslovily se ve prospěch obviněného, mj. stran možností odhalení karcinomu u poškozené. Obviněný k tomuto poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 777/2010, kde se Nejvyšší soud zabýval vztahem jednání pachatele a příčinnou souvislostí mezi tímto jednáním a způsobeným následkem, jakož i relevantní judikaturu Ústavního soudu k procesu hodnocení důkazů obecnými soudy v trestním řízení a nakládáním s nesrovnalostmi vyvstávajícími ze znaleckých posudků. V nyní projednávané věci poté podle obviněného měly soudy nepatřičně preferovat některé ze znaleckých posudků před jinými, aniž by pro to byly dány relevantní důvody. Obviněný rovněž namítl, že pokud se svědci vyslovovali ve prospěch obviněného, tak byli ze strany státního zástupce slovně napadáni a osočováni, resp. i xenofobně šikanováni. V další části svého dovolání poté obviněný soudu prvního stupně vytkl, že se nevypořádal s námitkami podjatosti vůči znaleckému ústavu – Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, coby zpracovateli jednoho z posudků v nyní projednávané věci. Zejména pak poukázal na vzájemný vztah tohoto ústavu a některých jeho zaměstnanců na straně jedné a obhájce obviněného na straně druhé. K objektivní stránce skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku následně uvedl, že zde absentuje příčinná souvislost, neboť v řízení nebylo bez pochybností prokázáno, že by smrtelný následek, či vůbec rozvinutí nemoci jako takové, nenastal i pokud by již v roce 2009, 2010 či 2011 došlo ke správné diagnóze na základě cytologického vyšetření. Vina obviněného v trestním řízení přitom musí být prokázána beze zbytku, nelze se opírat o větší anebo menší míru pravděpodobnosti, jak tomu učinily soudy prvního a druhého stupně. Další otázkou zůstává, do jaké míry vlastně obviněný jako lékař mohl poškozenou jako pacientku přinutit, aby se dala vyšetřit zavedením poševních zrcadel a nabrat cytologický stěr. Někteří ze svědků vypovídajících v neprospěch obviněného přitom mohli být podjatí, zejména pokud se jednalo o rodinné příslušníky poškozené, kteří byli motivováni očekávaným odškodněním. Podle obviněného během celého řízení nebylo nikterak prokázáno, že jeho verze o nespolupracující pacientce (poškozené) není pravdivá. Postup non lege artis mu tudíž nebyl dostatečně prokázán a závěr o příčinné souvislosti mezi neodebráním cytologie v letech 2009 a 2010 a následkem (onemocnění a smrt pacientky) je založen toliko na pravděpodobnosti, což je ovšem z hlediska práva na spravedlivý proces zcela nepřijatelné. Pokud jde o přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, tak soudu prvního stupně vytkl, že popis skutku neobsahuje veškeré zákonem předpokládané náležitosti, včetně uvedení všech znaků přisuzované skutkové podstaty. Podle obviněného mj. došlo k ignorování obsahových pojmů objektivní i subjektivní stránky dané skutkové podstaty, když soud svévolně pracoval s pojmy co je a co není lékařská zpráva nebo nález, přičemž části lékařské dokumentace jednoduše prohlásil za lékařskou zprávu. Soud rovněž svévolně vykonstruoval domněnku o době, kdy mělo k zásahům do lékařské dokumentace dojít, aby tak dokreslil teorii, že k nim došlo v úmyslu a s vědomím, že předmětná zpráva bude použita jako důkaz v trestním řízení. Samotný zákon přitom dodatečné opravy zdravotnické dokumentace připouští. Obviněný toliko pochybil, když opravy neprovedl novým zápisem s identifikací zapisující osoby. Chybné právní posouzení věci obviněný spatřuje rovněž v tom, že v jeho jednání zcela absentuje úmysl použít předmětné texty před jakýmkoli orgánem státní správy nebo v soudním řízení. V tomto ohledu se měly soudy dopustit nepřípustné analogie. Nadto obviněnému nebylo prokázáno, že jsou zápisy nepravdivé. Soudu druhého stupně následně obviněný vytkl, že se toliko ztotožnil s rozsudkem nižšího soudu a do svého usnesení nezahrnul žádné vlastní úvahy. Pokud jde o adhezní výrok a náhradu škody, resp. náhradu nemajetkové újmy, ta je ve výsledku pro obviněného zcela devastující. Soudy rezignovaly na zkoumání majetkových poměrů obviněného a pouze poukázaly, že náhrada bude vyplacena s krytím pojišťovnou. Soudy rovněž nedostatečně reflektovaly rodinné vztahy mezi poškozenou a jejím manželem. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek podle §265k tr. ř. zrušil a aby podle §265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, eventuálně aby podle §265 l tr. ř. přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, se zvážením postupu podle §265 l odst. 3 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, dovolací námitky obviněného, jakož i poukázal na podstatu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Krom toho, že část dovolacích námitek obviněného se míjí právě s uvedeným dovolacím důvodem, tak pokud již obviněný odkazoval na nesprávnou právní kvalifikaci předmětného jednání, ve výsledku toliko rozporoval vyhodnocení provedených důkazů a učiněná skutková zjištění. Z těch přitom jednoznačně vyplynulo, že obviněný ošetření poškozené vědomě zanedbal. S uplatněným dovolacím důvodem se míjí rovněž námitky stran vystupování státního zástupce v řízení před soudem a jeho chování vůči svědkům. Pokud jde o přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, tak státní zástupce nesdílí názor obviněného, že jím vydaný dokument pro účely trestního stíhání neměl charakter lékařské zprávy. Dále, přestože nebyl zjištěn přesný okamžik, kdy k zásahům do dokumentace ze strany obviněného došlo, tak spojitost provedených změn v dokumentaci s trestním řízením, jakož i motiv obviněného, je zcela zřejmý. Stran námitek směřujících k výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně důvodně seznal, že nejsou přítomny žádné důvody, aby byly přiznané částky sníženy oproti základním sazbám stanoveným zákonem. Soud taktéž náležitě odůvodnil, k jakým hlediskům přihlížel při stanovení výše nemajetkové újmy. Státní zástupce shrnul, že soudy proces dokazování provedly náležitě, skutková zjištění nejsou nikterak v rozporu s provedenými důkazy a že právní kvalifikace je přiléhavá projednávanému jednání. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že v mnoha ohledech obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, závěrů vyplývajících ze znaleckých posudků apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soud prvního stupně (s jehož rozhodnutím se soud druhého stupně de facto ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí důsledně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel (srov. zejména str. 16 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 18 a násl. usnesení soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy (v projednávané věci se jednalo mj. o otázku věrohodnosti svědeckých výpovědí podaných rodinnými příslušníky poškozené) a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Pokud dále obviněný namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit tomu, že se soudy navrhovaným důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly, jelikož obviněný v tomto kontextu odkazoval na nedostatečné hodnocení znaleckých posudků a svědeckých výpovědí znalců (doc. MUDr. Uzla, prof. MUDr. Roztočila, CSc., MUDr. Hlaváčové, MUDr. Freitaga), které ovšem v řízení coby důkazy provedeny byly, přičemž samotná okolnost, že tyto v souhrnu s ostatními důkazy svědčí o vině obviněného z jemu obžalobou přisuzovaného jednání, neznamená, že by věc trpěla právě přítomností opomenutých důkazů.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou (v projednávané věci zejména odlišná interpretace závěrů vyplývajících ze znaleckých posudků) automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Procesního charakteru zůstávají taktéž námitky obviněného stran chování státního zástupce vůči slyšeným svědkům, jakož i námitky ohledně podjatosti znaleckého ústavu – Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jak přiléhavě poukázal již soud druhého stupně, případné námitky proti vystupování státního zástupce měly být uplatněny primárně u příslušného okresního státního zástupce, resp. obhajoba měla vyzvat předsedkyni senátu ke zjednání bezprostřední nápravy. Pokud ovšem takové námitky ze strany obhajoby (ani soudu prvního stupně) vzneseny nebyly, těžko bude jakoukoli nápravu zjednávat Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení. Nadto se nelze ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že se soud nevypořádal s případnou podjatostí znaleckého ústavu, neboť vznesené námitky tohoto charakteru soud reflektoval. Byť nikoli obsáhle, tak dostačujícím způsobem zkoumal, zda mezi znaleckým ústavem (jeho zaměstnanci) a obhájcem obviněného existuje takový vztah, který by zavdal důvodným pochybnostem o nestrannosti znaleckého ústavu v nyní projednávané trestní věci, přičemž takový vztah zjištěn nebyl (srov. str. 14 rozsudku soudu prvního stupně).
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněný sice uplatnil námitky stran absence obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný při výkonu své praxe praktického lékaře – gynekologa neposkytl poškozené, coby své pacientce, řádnou a dostatečnou péči z hlediska onkologické prevence (v potřebném ani doporučeném rozsahu) a včas neodhalil u poškozené onemocnění zhoubným nádorem – rakovinou děložního čípku. Onemocnění poté bylo diagnostikováno opožděně, kdy již nebylo možné přistoupit k operačnímu řešení a bylo indikováno ozařování a chemoterapie, přičemž poškozená v roce 2012 zemřela. Přitom však počáteční stadium anebo předstadium (prekanceróza) mohly být odhaleny dříve, a to pokud by obviněný postupoval lege artis , tedy za opakovaných ročních cytologických vyšetření v kombinaci s kolposkopií. Tato vyšetření ovšem nebyla prováděna po dobu tří let a v důsledku postupu obviněného byla diagnóza karcinomu děložního hrdla diagnostikována až v pokročilém stadiu. Právě s ohledem na výše uvedená (zde zesumarizovaná) zjištění lze ve věci dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem – úmrtím poškozené, kdy obviněný porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání. V jednání obviněného lze rovněž dovodit zavinění z vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Pokud jde dále o jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jímž měl obviněný jako lékař vystavit hrubě zkreslenou lékařskou zprávu o stavu jiného, aby byla užita v trestním řízení, což bylo po právní stránce kvalifikováno jako přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud předně připomíná, že dotčeným objektem je v tomto případě především zájem na správném zjištění skutkového stavu v řízení před orgány veřejné moci, soudů nevyjímaje. V obdobných případech je nezbytné posuzovat samotný účel, pro který se zpráva, posudek či nález podávají nebo předkládají. Obviněný přitom v době, kdy od něj byla vyžádána originální zdravotnická dokumentace, bez pochybností věděl, že ve věci je vedeno šetření ze strany policie, resp. že orgány činné v trestním řízení požadují dokumentaci k přezkoumání jeho pracovních postupů, přičemž předmětná dokumentace bude použita jako důkaz a podklad pro znalecké zkoumání. V projednávané věci bylo rovněž prokázáno, že obviněný dodatečně v přesně nezjištěné době dopisoval záznamy do originální zdravotnické dokumentace o tom, že se poškozená nedostavovala k některým vyšetřením či některá vyšetření odmítala, přičemž předmětné záznamy obviněný opatřil padělky podpisu zdravotní sestry V. U. Skutečnost, že podpisy V. U. ve zdravotnické dokumentaci jsou padělky, poté byla prokázána znaleckým zkoumáním skrze expertizu ručního písma. Ve výsledku tudíž byla předložena hrubě zkreslená zpráva, kterou se rozumí taková zpráva, která sice částečně vychází ze skutečného stavu, avšak v údajích, které jsou významné pro řízení, v němž má být užita, je nepravdivá a uzpůsobena účelu, který má být jejím užitím dosažen. Z hlediska zavinění se v daném případě vyžaduje úmysl, kdy z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, aby poškozenou vykreslil jako nedbalou a nespolupracující pacientku a sebe tak vyvinil. Jestliže obviněný nadto namítal, že popis skutku neobsahuje veškeré zákonem předpokládané náležitosti, včetně uvedení všech znaků přisuzované skutkové podstaty podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, tak na de facto totožnou námitku reagoval již soud druhého stupně. Ve shodě s jeho závěrem rovněž Nejvyšší soud uvádí, že z popisu skutku je zcela zřejmé, čeho se měl obviněný dopustit s tím, že takové jednání zcela naplňuje zákonné znaky dané skutkové podstaty, přičemž nelze přehlédnout, že obviněný ani nebyl příliš konkrétní tak, aby rozvedl, který znak v popisu skutku nemá být obsažen, aby Nejvyšší soud mohl na vznesenou námitku šířeji reagovat.
Nejvyšší soud neshledal pochybení ani stran přiznané nemajetkové újmy. Poškození se se svými nároky k trestnímu řízení připojili řádně a včas, soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně ztotožnil) své rozhodnutí logicky odůvodnil příbuzenským vztahem mezi I. S. a dalšími rodinnými příslušníky, případnou budoucí rolí zemřelé, kterou již nebude moci zastat, jakož i skutečností, že jednání obviněného je v příčinné souvislosti se způsobeným následkem, tedy úmrtím poškozené I. S. Námitky obviněného o špatném vztahu poškozené I. S. s jejím manželem se poté jeví jako tvrzení bez jakékoli opory ať již v provedeném dokazování v řízení před soudem, anebo nějakým způsobem doloženým ze strany obhajoby.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit taktéž námitce obviněného, že soud druhého stupně ve svém usnesení nerozvedl žádné vlastní úvahy a toliko se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně. Předně, zákon nestanoví žádné požadavky na délku a obsáhlost rozhodnutí coby jeden z elementů následné přezkoumatelnosti. V odůvodnění rozhodnutí má soud ze zákona povinnost vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu apod. (srov. §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.). Dále pak, zejména v případech, kdy v rámci odvolacího řízení dochází k zamítnutí řádného opravného prostředku (zde pro nedůvodnost podle §256 tr. ř.), je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění a toliko odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže se s ním zcela ztotožňuje a takový postup je dostatečný pro vypořádání se s odvolacími námitkami (zde obhajoby). Dotčeným subjektům poté rozhodně není nikterak upíráno právo, aby rozporovaly ať již skutková zjištění, právní kvalifikaci, anebo procesní postupy apod., které jsou obsaženy ve výroku a odůvodnění rozhodnutí soudů prvních stupňů, byť v rámci dovolání je primárně napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně. Pro připomenutí, rovněž Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Tedy i Nejvyšší soud zpravidla opětovně nerozebírá veškeré provedené důkazy a závěry na nich postavené, pokud se s předešlými rozhodnutími ztotožňuje a je namístě na ně toliko odkázat. V tomto ohledu lze uzavřít, že soud druhého stupně na str. 18 a násl. svého usnesení jasně a logicky vyložil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěry napadeného rozsudku a proč nevyhověl odvolacím námitkám obviněného.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a dále přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu