ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.391.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 391/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání podaném R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 14 To 203/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 144/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 5 T 144/2016, byl R. S. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [skutek ad 1)], a dále přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [skutek ad 2)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl dále obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný rovněž zproštěn obžaloby pro skutek, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo taktéž rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného a o odvoláních poškozených společnosti MONI LODGING, s. r. o., IČ: 25724975, E. M. a E. M., rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 14 To 203/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině ad 1) a 2), ve výroku o trestu, a v navazujícím výroku učiněném podle §229 odst. 1 tr. ř. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se obviněný podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že nejméně v době od 10. 2. 2015 nejméně do 28. 2. 2015, výměnou zámků vstupních dveří do hotelu a jejich následným uzamčením, svojí fyzickou aktivitou a aktivitou pracovníků najaté bezpečnostní agentury Kopko security, s. r. o., a dalších osob, neoprávněně bránil jednatelce a společnici firmy Moni Lodging, s. r. o., E. M. ve vstupu do objektu domu ve Š. u. v P., na pozemku v katastrálním území P., okres P., zapsaného na LV (Hotel B. r.), a dále bránil v přístupu a v nakládání s věcmi v majetku společnosti Moni Lodging, s. r. o., které tvořily zařízení a vybavení Hotelu B. r., a dále s osobními věcmi E. M., a to v rozporu se smlouvou o nájmu nemovitosti uzavřenou dne 1. 8. 2005 mezi obžalovaným R. S. a firmou Moni Lodging, s. r. o., ve znění Dodatku č. I. ze dne 1. 5. 2010 a Dodatku č. II. ze dne 20. 8. 2010, navíc dne 10. 2. 2015 v době okolo 14:30 hodin v domě v ulici F. Š. v P. (Hotel B. r.) před přítomnými E. M., M. Š., J. K., M. S. a J. S. uchopil E. M., která odmítala opustit prostory Hotelu B. r. a seděla v křesle, za pravé rameno, v důsledku čehož sklouzla na zem, a v držení za rameno ji po zemi vyvlekl před vchodové dveře hotelu, kde ji pustil, a tímto jednáním jí způsobil podvrtnutí krční páteře, kdy poškozená E. M. byla z důvodu tohoto zranění minimálně po dobu jednoho týdne omezena v obvyklém způsobu života, zejména bolestivostí hlavy a nemožností obvyklých pohybů hlavou . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Odvolání poškozených byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 5 T 144/2016, podala odvolání rovněž příslušná státní zástupkyně, a to do zprošťujících výroků. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 18. 10. 2017, č. j. 14 To 203/2017-484.
Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2017, č. j. 14 To 203/2017-471, podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že soudy nesprávně kvalifikovaly předmětné jednání jako neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, když svým jednáním naplnil nejvýše znaky přestupku proti občanskému soužití. Učiněná skutková zjištění jsou nadto podle obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jelikož z dokazování nevyplynulo, že by se měl dopustit ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. V tomto ohledu zejména absentuje úmyslné zavinění, resp. úmysl způsobit následek. Obviněný poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, ze kterého vyplývá, že si poškozená teoreticky mohla zranění způsobit i sama bez cizího zavinění. Ze svědeckých výpovědí lze rovněž dovodit, že poškozená spadla na zem sama (sesunula se), nikoli že by ji obviněný shodil. Obviněný přitom nemohl předvídat teatrálnost chování poškozené, kterým si s největší pravděpodobností sama dané zranění způsobila. Ze všech okolností případu je tedy zřejmé, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť pokud se nabízely různé varianty, jak ke zranění poškozené mohlo dojít, měly se soudy přiklonit k verzi obviněného, resp. k verzi, která svědčí v jeho prospěch. Obviněný v tomto shrnul, že soudy neměly dostatečný skutkový podklad, aby u obviněného mohly dovodit úmyslné zavinění. V další části svého dovolání obviněný poukázal, že jeho jednání, kvalifikované jako neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 tr. zákoníku, mělo být správně posuzováno jako občanskoprávní spor a nikoli projednáváno v trestněprávní rovině. Zejména s přihlédnutím k tomu, že celý konflikt pramení v majetkových sporech mezi ním a poškozenou (provozování Hotelu B. r.). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poté předestřel smysl a účel zásady subsidiarity trestní represe a zdůraznil, že je nepřípustné, aby potenciální instituty soukromého práva byly nahrazovány rovinou trestněprávní. Obviněný následně obsáhle rozvedl, jaké soudní pře již proběhly anebo probíhají mezi ním a poškozenou, případně společností MONI LODGING, s. r. o., přičemž v tomto poukazoval, že poškozená se cestou trestního řízení toliko snaží podpořit své majetkové nároky anebo se jednodušeji dostat k informacím, které by následně proti obviněnému mohla využít. I v tomto kontextu namítl, že se jedná o nepřípustné obcházení zásady subsidiarity trestní represe. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 12. 2. 2018 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a poznatků vyplývajících ze znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Šenkýře) a současně svým způsobem prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 13 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 8 a násl. rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice namítal nesprávnou hmotněprávní kvalifikaci projednávaného jednání a zejména pak absenci úmyslného zavinění u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, avšak dané námitky Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.
Přestože ze znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Šenkýře opravdu vyplývá, že poranění, které poškozená utrpěla, může být v obecné rovině způsobeno i jinými způsoby, než fyzickým napadením ze strany druhé osoby, tak tento důkaz nezůstal ve věci osamocený. Soudy mají ze zákona povinnost hodnotit všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu. Právě z toho důvodu soudy přihlížely nejen ke znaleckému posudku, ale i svědeckým výpovědím. Tyto bylo sice potřeba brát s rezervou, neboť jak obviněný a poškozená, tak i najatá ochranka obviněným, resp. poškozenou, jsou na věci výrazně zainteresováni. Přesto bylo možné z dílčích poznatků dovodit, jak se incident alespoň v hrubých rysech odehrál a že poranění poškozené je přímým důsledkem jednání obviněného. Soudu druhého stupně lze vytknout, že výslovně neuvedl, jestli na zavinění obviněného nazíral jako na úmysl přímý či nepřímý, avšak tato diferenciace již nemá podstatný vliv na hmotněprávní kvalifikaci označeného přečinu, která by (bez ohledu na uvedené) zůstala stejná. Podle názoru Nejvyššího soudu je poté zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jelikož poškozené patrně ublížit na zdraví nechtěl, ale musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednáním může porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem způsobit.
Pokud obviněný dále namítal, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být posuzováno v trestněprávní rovině, tak Nejvyšší soud stran otázky zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku předně připomíná, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V projednávané věci bylo podle Nejvyššího soudu zcela správně přihlédnuto ke skutečnostem, že obviněný přešel od znemožňování přístupu do objektu hotelu (§208 odst. 2 tr. zákoníku) až k fyzickému násilí (§146 odst. 1 tr. zákoníku), a to za vyhrocené situace, kdy si obviněný a poškozená najímají soukromé ochranky a po hotelu se pohybují za asistence policie. Jednání obviněného je poté namístě hodnotit komplexně, nikoli jenom jeho dílčí fragmenty, které by samy o sobě z trestněprávního hlediska mohly být hodnoceny toliko jako „nižší intenzity“ a poté by bylo vhodné uvážit, zda se opravdu jedná o trestné činy anebo by přiléhavější bylo jejich posouzení jakožto přestupků.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu druhého stupně přikročit i k závěrům právním, přičemž soud jasně a srozumitelně vyložil, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu