ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.396.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 396/2018-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání, které podal obviněný M. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 228/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 115/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 15 T 115/2015, byl obviněný M. L. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) ve spojení s §238 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že poté, co v blíže nezjištěné době, na nezjištěném místě, získal dvě směnky vystavené na jeho řad s uvedeným datem vystavení 4. ledna 2013, s datem splatnosti dne 4. února 2013 a s místem splatnosti S., S., každou na částku 13.500.000 Kč, celkem tedy na částku ve výši 27.000.000 Kč, které byly opatřeny napodobenými podpisy údajných výstavců směnek A. V., a M. V., tak přesto, že si byl vědom toho, že ani jeden z údajných výstavců předmětných směnek předmětné směnky nepodepsal, tak nejprve jednu ze směnek, ve které se měl výstavce směnky M. V. zavázat, že M. L. uhradí směnečný peníz ve výši 13.500.000 Kč, rubopisováním směnky převedl na jím ovládanou společnost LINKE, s. r. o., a druhou směnku, ve které se měl výstavce směnky A. V. zavázat, že M. L. uhradí směnečný peníz ve výši 13.500.000 Kč, rubopisováním směnky převedl na jím ovládanou společnost LInZA - DEVELOPMENT, s. r. o., a následně obě padělané směnky předal jako pravé a platné k vymáhání právní zástupkyni Mgr. Petře Filarové, advokátce, se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, která je dne 10. 11. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 3, Jagellonská 5, Praha 3, založila do spisu sp. zn. 5 C 457/2014, pod kterou je evidován návrh společnosti LInZA - DEVELOPMENT, s. r. o., ze dne 6. 9. 2014, na vydání platebního rozkazu proti žalovanému A. V.
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl v souladu s ustanovením §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 15 T 115/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 228/2017, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 228/2017, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 507–512, 514-525), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jelikož má za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že nebyla zachována totožnost skutku, čímž došlo k chybnému právnímu posouzení. Poukázal na rozpor mezi skutkem vymezeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem v žalobním návrhu, přičemž odvolací soudu se chybně vypořádal s rozporem mezi žalobním návrhem a výrokem rozhodnutí. Obviněný byl v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněn z pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a ze zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 2 tr. zákoníku, kdy bylo vzneseno obvinění, že měl sám padělat směnky opatřením napodobenin podpisů. Obžalován byl avšak pouze z toho, že měl padělané směnky získat a uplatnit jako pravé. Mezi samotným paděláním směnek a jejich opatřením a uplatněním není zachována totožnost skutku. Dále obviněný vznesl námitku extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy stran jeho vědomosti o padělání směnek. Soudy závěr o vědomosti obviněného o nepravosti směnek odůvodnili tím, že obviněný věděl, že mu bratři V. ničeho nedluží, směnky nelogicky uplatnil až po 19-ti měsících od jejich získání a v trestní věci podvodu M. L. se nezmínil o předmětných směnkách. Dále, že trestní oznámení na M. L. odůvodnil tím, že L. nedodal žádné zajišťující instituty k vymožení dluhu. V této souvislost uvedl, že dluh existuje, k čemuž uvedl, že u Krajského soudu v Praze probíhá trestní řízení proti A. V., který je vinen z podvodu spáchaného tím, že si od obviněného půjčil 10,5 mil. Kč, které nevrátil, i když si byl vědom svých již splatných mnohamilionových závazků. Směnky u soudu uplatnil až 19 měsíců poté co je obdržel, a to z důvodu zatížení A. V. exekucemi v řádech milionů korun a vymahatelnost práva soudní cestou byla nulová. Proto pohledávku vymáhal pomocí několika vymáhacích agentur. Rovněž obviněný vyložil, proč se při podání trestního oznámení na M. L. nezmínil o směnkách a vyloučil, že by uvedl, že mu L. žádné zajišťovací instituty nedodal. Předání směnek M. L. vyplynulo z jiných důkazů, a to z vysvětlení Z. Š. K předání směnek ze strany M. L. navrhoval vyslechnout svědka S. M., což bylo zamítnuto. Je tedy podle obviněného prokázáno, že mu padělané směnky jako pravé předal právě M. L. za účelem podvodného vylákání dalších finančních prostředků. Naopak neexistuje jediný důkaz (vyjma spekulací soudů), který by prokazoval na straně obviněného nejméně nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 228/2017, a sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, popř. pokud by pro toto rozhodnutí neshledal procesní podmínky, aby rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 56/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitka obviněného stran porušení zásady totožnosti skutku neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř., kdy lze přesto uzavřít, že daná zásada nebyla porušena. Poukázal na teoretická východiska stran zachování zásady totožnosti skutku a především na vyčerpávající výklad odvolacího soudu ve vztahu k zachování totožnosti skutku na str. 4–6 jeho usnesení, se kterým se ztotožnil a uzavřel, že totožnost skutku, pro který byl obviněný uznán vinným, byla jednoznačně zachována. Dále státní zástupce uvedl, že v dané věci nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Obviněný na podkladě jiného hodnocení důkazů, výhodného pro něj, zejména ohledně motivu jeho jednání, jeho úmyslu, vědomosti o padělání směnek koncipoval svoje námitky ve vztahu k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný nadto předkládá jiné skutkové závěry, pro něj příznivější, než ke kterým na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Okolností, z nichž nalézací soud dovodil zavinění obviněného v rovině nepřímého úmyslu při uplatnění padělaných směnek, bylo ovšem mnohem víc, nikoli zjednodušeně pouze ty, které obviněný uvedl v dovolání. V podrobnostech stání zástupce odkázal na část odůvodnění odsuzujícího rozsudku na str. 9–11, kdy tyto závěry akceptoval i soud odvolací v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Státní zástupce taktéž uvedl, že v projednávané věci nelze uvažovat ani o tzv. opomenutém důkaze, kdy obviněný uvedl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědka S. M. Soudy správně považovaly výslech tohoto svědka za nadbytečný a tento svůj závěr náležitě odůvodnily. Výpověď svědka S. M. mohla vypovídat jen o okolnostech jednání mezi obviněným a M. L., nikoliv však o vědomí obviněného stran nepravosti směnek. Závěrem státní zástupce poukázal, že obviněný obdobnou argumentaci uplatnil již v odvolacím řízení. Nadto je zjevné, že uplatněné výhrady jsou předkládány k posouzení opakovaně, jelikož byly součástí obhajoby uplatněné již před nalézacím soudem. Přitom při konstatování údajného extrémního rozporu se prvotně jedná o polemiku obhajoby ve vztahu k hodnocení provedených důkazů a správnosti zjištěného skutkového stavu, zejména v otázce zavinění, kdy takové námitky však zásadně pod dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Námitkami obviněného se zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací, své úvahy vtělily oba soudy do odůvodnění svých rozhodnutí a tyto úvahy neodporují zjištěným skutečnostem, nejsou stiženy žádnou nelogičností a rozpory.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 228/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (nepřímo svědecké výpovědi svědků A. V., M. V. a M. L.) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran pohledávek obviněného za A. V. a M. V. a s tím související uplatnění předmětných směnek, stejně jako okolnosti stran trestní věci M. L. a podání trestního oznámení obviněným na M. L.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že pohledávka je do dnešního dne existentní, směnky u soudu uplatnil s časovou prodlevou z toho důvodu, že A. V. byl zatížen exekucemi v řádech milionů korun, kdy vymahatelnost práva byla nulová, a proto pohledávku vymáhal pomocí několika vymáhacích agentur; padělané směnky mu předal M. L. za účelem podvodného vylákání dalších finančních prostředků).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny především na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Obviněný v rámci své dovolací argumentace namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kdy v této souvislosti akcentoval zejména otázku zavinění.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely zejména z výpovědí svědků M. L., A. V., M. V., a dále z přílohového spisu sp. zn. 15 T 6/2014 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3, týkajícího se trestní věci svědka M. L. a taktéž dalších listinných důkazů. Lze odkázat zejména na podrobné odůvodnění rozsudku nalézací soudu na str. 8 až 11.
Nelze proto konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědka S. M. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k návrhům na doplnění dokazování vyslovil přímo v rámci odůvodnění na str. 7–8, kdy náležitě vysvětlil, z jakých důvodů považuje návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné.
Obviněný dále namítl porušení zásady totožnosti skutku, kterým byl uznán vinným a skutkem, pro nějž byla podána obžaloba. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že uvedenou námitkou se již zabýval soud odvolací, kdy Nejvyšší soud nemá těmto závěrům čeho vytknout a v podrobnostech na ně odkazuje.
Dále Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že se nejedná o námitku hmotněprávního charakteru, nýbrž o námitku procesní, neboť předmětný institut je upraven v §220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 723/2011). Nicméně jako obiter dictum považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že vymezení pojmu skutek ponechává zákon teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale bude nutné zkoumat tuto otázku vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právního posouzení (srov. ÚS 21/2002).
O totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (viz též §220 odst. 3 tr. ř.). Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi , přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě není pro soud závazná . Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Soud je však povinen vyčerpat celý skutek, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a přihlížet přitom i k případným změnám, k nimž došlo v hlavním líčení (R 41/1972 a ÚS 21/2002) – srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 7. vydání. Praha C. H. Beck 2013, str. 2721–2731.
Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Trestní řízení obviněného bylo od počátku vedeno, s ohledem na skutkové okolnosti věci, proti záměru obviněného, vymezenému již v usnesení o zahájení trestního řízení (a totožnému i v obžalobě) a tento se stal podkladem výroku o vině. Nebylo prokázáno, že si obviněný předmětné směnky padělal sám, a proto byl uznán vinným, že si padělanou směnku blíže nezjištěným způsobem opatřil a následně i u soudu uplatnil jako pravou. Tedy, jak již ostatně konstatoval odvolací soud, totožnost skutku byla zachována minimálně částečným jednáním obviněného, pokud toto jednání spočívalo v použití padělaného platebního prostředku jako pravého, tedy pokud obviněný uplatnil padělané směnky v rámci civilního řízení. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zásada totožnosti skutku byla v projednávané věci zachována.
Obviněný sice nepřímo poukázal, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, kdy tuto námitku by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a především vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu