ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.402.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 402/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2018 o dovolání podaném M. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 406/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 131/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 1 T 131/2017, byl M. G. (dále jen obviněný) uznán vinným následujícím jednáním:
v bodě II.
1. dne 13. června 2017 v parku pod Střední školou obchodu a služeb na ulici K. S. v J., kde se nacházel společně s D. Z. a J. K., poté, co byla J. K. policisty kriminální policie zadržena z důvodu neoprávněného prodeje drogy pervitin, se pokusil z místa jejího zadržení utéci, přičemž v úmyslu zmařit objasnění trestné činnosti s sebou vzal její batoh, o kterém věděl, že v něm přenáší drogu pervitin, neboť krátce před zadržením K. před obžalovaným prodala uvedenou drogu D. Z.
2. ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. dubna 2014, který nabyl právní moci dne 8. července 2014 pod č. j. 10 T 78/2014-197 odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který vykonal dne 10. dubna 2017,
dne 11. června 2017 v době okolo 6.00 hod. vnikl přes pootevřený světlík uzavřených a uzamčených vstupních dveří do domu na ulici B. v J., kde následně v prvním patře za užití násilí blíže nezjištěným způsobem vypáčil uzavřené a uzamčené dvoukřídlé prosklené dveře, které tímto poškodil, a vnikl tak do prostoru kanceláří firmy KMS Software, s. r. o., které prohledal, a aniž by zde něco odcizil, tak prostory kanceláří opustil, kdy následně v přízemí domu při odchodu násilím vypáčil visací zámek zn. Bull, kterým byly zajištěny dveře ze vstupní chodby na zahradu domu, a přes uvedenou zahradu pak dům na ulici B. opustil, přičemž výše uvedeným jednáním způsobil obžalovaný M. G. společnosti KMS Software, s. r. o., IČ: 25546431, se sídlem Brněnská 604/22, Jihlava, poškozením výše uvedených dvoukřídlých prosklených dveří a visacího zámku celkovou škodu ve výši 6.508 Kč,
dne 19. června 2017 v době okolo 8.50 hod. v prodejně Datart v obchodním domě Prior na M. nám. v J. odcizil ze stojanu v přední části prodejny plastovou krabici obsahující černé hodinky Touch od firmy TOTO v hodnotě 2.999 Kč a dva chytré náramky Handy od firmy CARN v celkové hodnotě 1.780 Kč, a to tak, že nůžkami, které vyndal pravou rukou z pravé zadní kapsy svých kalhot přestřihl pásku, kterou byla krabice s výše uvedeným zbožím připevněna ke stojanu, a následně s takto získanými věcmi odešel přes bezpečností rámy z prodejny, čímž tak společnosti DATART INTERNATIONAL, a. s., IČ: 60192615, se sídlem Pernerova 35, Praha 5 – Karlín, způsobil škodu v celkové výši 4.779 Kč.
Tím spáchal ad II/1 přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, ad II/2 přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byl odsouzen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené DATART INTERNATIONAL, a. s., se sídlem Pernerova 35, Praha 5 – Karlín, škodu ve výši 4.779 Kč.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 406/2017, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 406/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Obviněný zdůraznil své doznání, když se doznal již v rámci vazebního zasedání, dále se v plném rozsahu doznal i při hlavním líčení. Rovněž spolupracoval v průběhu trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení, netrval na výsleších svědků před soudem, nenavrhoval žádné další důkazy, čímž umožnil rychlé objasnění věci. U hlavního líčení vyjádřil lítost nad skutky, které spáchal, a projevil vůli nahradit škodu, kterou svým jednáním způsobil, navíc je skutečností, že způsobil škodu pouze ve výši několika tisíc korun. Má za to, že ač při rozhodování o výši trestu byly zmíněny v jeho prospěch shora uvedené polehčující okolnosti, nakonec k nim nebylo dostatečně přihlédnuto a byl mu uložen trest, který je s ohledem na povahu a závažnost mého jednání nepřiměřeně přísný.
Mezi přitěžujícími okolnostmi byla v odůvodnění rozhodnutí zmíněna i jeho trestní minulost, což je nepřípustné, neboť mu podle §39 odst. 4 tr. zákoníku nelze přičítat jako přitěžující okolnost recidivu, když je recidiva zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za který je rovněž souzen. Co se týče povahy a závažnosti spáchaných trestných činů, tak je skutečností, že společenskou škodlivost u krádeží výrazně snižuje způsobená škoda, které se pohybuje v řádu několika tisíc korun.
Trestný čin nadržování pak spáchal, když zpanikařil po nečekaném zásahu policistů. Ač se v dané chvíli žádného protiprávního jednání nedopouštěl, tak se obával kriminalizace svého jednání (opatřování si pervitinu pro vlastní osobu) a pod tímto tlakem okolností zazmatkoval a s batohem utekl. Je skutečností, že ani nevěděl, zda se nějaký další pervitin v batohu nachází, případně v jakém množství.
Některá jednání spadající pod různé formy nadržování jsou svou povahou blízká dalším formám trestné součinnosti a některá z nich za určitých okolností současně přímo vykazují znaky jedné nebo hned několika takových forem trestné součinnosti. Z hlediska právního posouzení takových případů je podstatné, že formy trestné součinnosti tvoří určitou hierarchii odvíjející se od jejich typové závažnosti. Nadržování přitom nestojí v této hierarchii nijak vysoko. Typově nejzávažnější formou trestné součinnosti je spolupachatelství. Po něm následují jednotlivé formy účastenství, od organizátorství přes návod po pomoc, která je podpůrná ke všem ostatním formám účastenství. Tyto obecné formy účastenství jsou pak typově závažnějšími formami trestné činnosti než další speciální formy trestné součinnosti, a to podněcování k trestnému činu, schvalování trestného činu, nadržování, nepřekažení trestného činu a neoznámení trestného činu. S ohledem na část §366 odst. 1 za středníkem, tedy „pomáhá-li však takto pachateli trestného činu, na který trestní zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším“ je zřejmé, že při rozhodování o výši trestu musí soud posuzovat, k jak závažnému trestnému činu pachatel „pomáhá“. Soud by měl tedy posoudit, jaká je závažnost primárního trestného činu, a s ohledem na ni pak rozhodnout o přiměřeném trestu za nadržování. Soudem mu byl uložen trest odnětí svobody v době trvání 3 let, když z odůvodnění po vyhlášení rozsudku jasně plyne, že maximální možný trest nebyl uložen pouze z důvodu jeho plného doznání. Je zcela zjevně nepřiměřeně přísné, aby za nadržování k přečinu, u něhož činí trestní sazba jeden až pět let byla uvažována maximální možná výše trestu odnětí svobody. Rozsah trestní sazby byl zákonodárcem dozajista zamýšlen tak široce, aby dokázal postihnout nadržování k celé škále trestných činů uvedených v trestním zákoníku. Pokud je za nadržování k přečinu uvažováno o uložení nejvyššího možného trestu, jaký budou mít dále soudy prostor pro trestání nadržování k závažnější trestné činnosti, např. k zvlášť závažným zločinům, za které je možno pachatelům uložit výjimečný trest. Soudy měly tedy dozajista zohlednit k jakému trestnému činu bylo nadržováno, případně poté jaký trest byl pachateli primárního trestného činu uložen, když v tomto případě byl pachatelce uložen podmíněný trest odnětí svobody na dva roky. Trest, který byl uložen obviněnému, ač byl ukládán jako úhrnný, je vzhledem k tomu zcela zjevně neproporční. S ohledem na shora uvedené má tedy za to, že nepodmíněný trest odnětí svobody v době trvání tří let je nepřiměřeně přísný.
Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a vrátil věc tomuto soudu, případně uložil obviněnému trest v trvání dvou roků.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které sdělilo, že se nebude věcně vyjadřovat, kdy současně vyjádřilo svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. platí, že ten lze úspěšně uplatnit ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem ve smyslu §110 tr. zákoníku, zde jde o trest odnětí svobody. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (např. u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle §59 anebo §108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení §40 odst. 2 a §58 tr. zákoníku. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se však dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 tr. zákoníku pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (Sbírka rozh. tr. č. 22/2003). Ve vlasní argumentaci však obviněný nikterak nedeklaruje bližší okolnosti naplnění tohoto dovolacího důvodu, kromě již uvedeného (a nesprávného) tvrzení, že trest byl uložen mimo trestní sazbu. Tak tomu není, když je ukládán v zákonné sazbě §366 tr. zákoníku, jež činí do čtyř let trestu odnětí svobody.
V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zde námitka obviněného M. G. směřující do toho, že mu je přičítána jeho trestní minulost, což shledává nepřípustným, když ve smyslu §39 odst. 4 tr. zákoníku mu nelze přičítat jako přitěžující okolnost recidivu, když je znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. To jsou námitky jen zdánlivě podřaditelné pod uváděný dovolací důvod. Reálně tomu tak není, neboť se jedná o otázku ukládání trestů, kdy z hlediska naplnění tvrzeného dovolacího důvodu by tomuto argumentu bylo lze přiznat relevanci toliko v tom případě, kdyby odsouzení zakládající speciální recidivu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku bylo jediným, jež by bylo obsaženo v jeho opisu Rejstříku trestů a ke kterému by bylo možno v jeho případě přihlížet. Tak tomu v daném případě není, a odvolací soud v příslušné pasáží svého rozhodnutí zcela jasně deklaroval, jak k této okolnosti přistoupil, když uvedl na str. 3 v druhém odstavci svého rozhodnutí, že tuto námitku považuje za opodstatněnou toliko v případě jeho posledního odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě pod č. j. 10 T 78/2014-197 ze dne 23. 4. 2014, nikoliv však v předchozích odsouzeních třech citovaných spisových značek, kde byl odsouzen za přečiny krádeže. Je tak zjevné, že k trestní minulosti bylo přihlíženo jako k okolnosti přitěžující u jiných odsouzení, jež nejsou znakem skutkové podstaty. Nad rámec toho je nutno uvést, že tato otázka v zásadě není podřaditelná ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Druhou skupinou námitek je tvrzení, že nebylo dostatečně zohledněno, o jakou formu trestné součinnosti se v jeho případě jednalo, když zdůrazňuje okolnost, že nadržování ve smyslu §366 odst. 1 tr. zákoníku nepatří v rámci hierarchie různých typů trestné součinnosti nikterak vysoko a mělo by být toto náležitě reflektováno. K této otázce je nutno zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným přečinem nadržování ve smyslu §366 odst. 1 tr. zákoníku v bodě I. ve vztahu k přečinu nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, když správně byl ukládán trest v sazbě §366 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestní sazba §283 odst. 1 tr. zákoníku je z hlediska výše uloženého trestu o jeden rok vyšší. Bylo tak postupováno zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku, když obviněný dovozuje, že trest odnětí svobody jako trest úhrnný, jež mu byl uložen ve výměře tří roků, považuje za nepřiměřeně přísný. Platně nelze otázku výměry trestu podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ten dopadá na zcela odlišné případy, a to situace, když je trest ukládán zcela mimo zákonem stanovené hranice, případně druh trestu, který zákon za dané trestné činy uložit neumožňuje. O takovou situaci se v daném případě nejedná, navíc obviněný zcela pomíjí fakt vícečinného souběhu a bagatelizuje následek majetkové trestné činnosti.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. G. odmítl . Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejné zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal