ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.415.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 415/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání podaném P. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 8 To 361/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 96/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 2 T 96/2017, byl P. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (ad 1.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku (ad 2.), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že 1. v T., okres B.-v., nejméně od 3. 12. 2008 do 27. 7. 2016 v místě společného bydliště v rodinném domě ztrpčoval život svojí matce A. S., které téměř denně vulgárně nadával, téměř denně po ní vyžadoval menší finanční obnosy ve výši kolem 50 Kč na nákup alkoholických nápojů, v opilosti po domě močil, matku osočoval, že ho ruší vykonáváním domácích prací, které tak poškozená vykonávala pouze v době, kdy obžalovaný nebyl doma, vyhýbala se mu, kdy po dobu jeho přítomnosti v domě sama dům raději opouštěla, požadované peníze mu dávala, aby měla klid, vymyslela si legendu, že přespává v pronajatém bytě, aby měla alespoň v noci klid před dotěrnými žádostmi obžalovaného o peníze, a v pokoji, který obývala, se před ním zamykala, 2. v T., okres B.-v., nejméně dne 30. 8. 2016 a opakovaně od 23. 3. 2017 do 10. 4. 2017 vstupoval do rodinného domu obývaného jeho matkou A. S., ačkoliv mu bylo dne 16. 8. 2016 do vlastních rukou doručeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 30 NT 702/2016-2 ze dne 14. 8. 2016, kterým mu bylo uloženo podle §88e odst. 1 trestního řádu předběžné opatření – zákaz vstupu do obydlí, a to do rodinného domu v obci T., okres B.-v., který dosud obýval společně se svojí matkou poškozenou A. S., a do jeho bezprostředního okolí do vzdálenosti 100 metrů a zákaz zdržovat se v tomto obydlí . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 8 To 361/2017, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že soud (prvního stupně) chybně vyhodnotil okolnosti, na základě kterých rozhodoval o vazbě. Namísto toho bylo vhodnější uložit některé z předběžných opatření. Nadto rozvedl, že se svými rodiči má velmi dobré vztahy, ti s ním udržují pravidelný kontakt, omluvu od obviněného přijali, na rodičích není finančně závislý apod. Rovněž poukázal na písařskou chybu v odůvodnění jednoho z předcházejících rozhodnutí. Dále uvedl, že u jeho matky nebyl prokázán syndrom týrané ženy a že řízení nebylo vedeno v souladu s trestním řádem. V další části svého dovolání obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest a přiléhavější nastalé situaci by bylo odsouzení s podmíněným odkladem výkonu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal věc soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 3. 4. 2018 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, které by bylo možné považovat za právně relevantní s ohledem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentovaly. Obviněný totiž soudům svým způsobem vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, byť v tomto nebyl příliš konkrétní a krom obecných formulí, že soudy nepostupovaly v souladu s trestním řádem, toliko namítl, že u poškozené nebyl zjištěn syndrom týrané ženy. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod stojí námitka stran písařské chyby v odůvodnění jednoho z dřívějších rozhodnutí, a pokud jde o námitky vůči chybně posouzeným okolnostem pro vzetí či setrvání ve vazbě, tak proti rozhodnutí o vazbě trestní řád obviněnému nabízí opravné prostředky, které mohl využít. V tomto ohledu lze shrnout, že obviněný neuplatnil žádné námitky, které by směřovaly proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení .
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Stran námitek, že obviněnému byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, Nejvyšší soud podotýká, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud zároveň opětovně připomíná, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Ani těmto námitkám obviněného tudíž Nejvyšší soud nemohl přiznat patřičnou právní relevanci.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu