ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.416.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 416/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněného T. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 2 To 165/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 91/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 5 T 91/2014 , byl obviněný T. B. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 8. 6. 2012 v H., okres P., odvezl poškozenou A. J. do advokátní kanceláře ve F.-M., kde zamlčel před poškozenou A. J. obsah smlouvy o převodu obchodního podílu, kterou oba uvedeného dne uzavřeli, a která byla vyhotovena dle pokynů obžalovaného, kdy zatajil především rozsah úplaty za převod obchodního podílu, když obžalovaný s poškozenou podepsali smlouvu, podle níž poškozená převádí svůj šedesátiprocentní podíl ve společnosti Quickroad, s.r.o., se sídlem Hranice, Hřbitovní 751, IČ 46578196, na obžalovaného za částku 60.000 Kč, kdy ve smlouvě bylo zároveň uvedeno, že byla tato částka uhrazena před podpisem smlouvy, což nebyla pravda, ačkoliv se s životním partnerem poškozené, L. H., který byl jeho dlouholetým faktickým spolupracovníkem v uvedené společnosti, před jeho smrtí dohodl, že od poškozené předmětný podíl koupí za převodní cenu ve výši 2.000.000 Kč, kterou jí uhradí ve splátkách ve výši 20.000 Kč měsíčně hrazených po dobu 8 let, když si byl vědom toho, že poškozená se domnívá, že obsah smlouvy o převodu obchodního podílu odpovídá této předchozí dohodě obžalovaného s L. H., přičemž byl obžalovaný srozuměn s aktuálním psychickým stavem poškozené, kterou významně ovlivnila ztráta životního partnera a byla tak v důsledku duševního stavu (protrahované depresivní reakci) schopna pouze omezeně rozpoznat důsledky svého jednání a své jednání ovládnout a smlouvu o převodu obchodního podílu podepsala, aniž by se zabývala jejím obsahem, čehož obžalovaný využil a nechal tak na sebe převézt šedesátiprocentní podíl ve společnosti Quickroad, s. r. o., v tržní hodnotě ke dni 8. 6. 2012 ve výši 2.743.000 Kč pouze za částku ve výši 60.000 Kč, kterou poškozené zaplatil až dne 31. 3. 2014, tedy v průběhu trestního stíhání obžalovaného, a shora uvedeným jednáním tak obžalovaný způsobil poškozené škodu v celkové výši 2.683.000 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku soud stanovil zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost, aby poškozené A. J., bytem H., S., zaplatil na náhradě škody částku ve výši 1.940.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 5 T 91/2014, podal obviněný T. B. odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 2 To 165/2017 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že dne 8. 6. 2012 v H., okres P., odvezl poškozenou A. J. do advokátní kanceláře ve F.-M., kde zamlčel před poškozenou A. J. obsah smlouvy o převodu obchodního podílu, kterou oba uvedeného dne uzavřeli, a která byla vyhotovena dle pokynů obžalovaného, kdy zatajil především rozsah úplaty za převod obchodního podílu, když obžalovaný s poškozenou podepsali smlouvu, podle níž poškozená převádí svůj šedesátiprocentní podíl ve společnosti Quickroad, s.r.o., se sídlem Hranice, Hřbitovní 751, IČ 46578196, na obžalovaného za částku 60.000 Kč, kdy ve smlouvě bylo zároveň uvedeno, že byla tato částka uhrazena před podpisem smlouvy, což nebyla pravda, ačkoliv se s životním partnerem poškozené L. H., který byl jeho dlouholetým faktickým spolupracovníkem v uvedené společnosti, před jeho smrtí dohodl, že od poškozené předmětný podíl koupí za převodní cenu ve výši 2.000.000 Kč, kterou jí uhradí ve splátkách ve výši 20.000 Kč měsíčně hrazených po dobu 8 let, když si byl vědom toho, že poškozená se domnívá, že obsah smlouvy o převodu obchodního podílu odpovídá této předchozí dohodě obžalovaného s L. H., přičemž byl obžalovaný srozuměn s aktuálním psychickým stavem poškozené, kterou významně ovlivnila ztráta životního partnera a byla tak v důsledku duševního stavu (protrahované depresivní reakci) schopna pouze omezeně rozpoznat důsledky svého jednání a své jednání ovládnout a smlouvu o převodu obchodního podílu podepsala, aniž by se zabývala jejím obsahem, čehož obžalovaný využil a nechal tak na sebe převézt šedesátiprocentní podíl ve společnosti Quickroad, s.r.o. v tržní hodnotě ke dni 8. 6. 2012 ve výši 2.743.000 Kč pouze za částku ve výši 60.000 Kč, kterou poškozené zaplatil až dne 31. 3. 2014, tedy v průběhu trestního stíhání obžalovaného, a shora uvedeným jednáním tak obžalovaný způsobil poškozené škodu nejméně 1.940.000 Kč , uznal obviněného T. B. vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku soud stanovil zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost, aby poškozené A. J., bytem H., S., zaplatil na náhradě škody částku ve výši 1.940.000 Kč.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 2 To 165/2017, podal prostřednictvím svého právního zástupce obviněný T. B. dovolání (č. l. 634-636) , a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný předkládá vlastní skutkovou verzi, kdy uvádí, že se s poškozenou v červnu 2012 dohodli na tom, že mu poškozená prodá svůj obchodní podíl za částku 60.000 Kč, která byla následně uvedena ve smlouvě o převodu obchodního podílu, a to po smrti jejího druha, neboť neměla potřebné předpoklady pro provozování koncesované živnosti v oblasti pohřebnictví a o chod společnosti se nijak nezajímala. Poškozená s ním jela do advokátní kanceláře dobrovolně a sama u hlavního líčení uvedla, že na ní nebylo vyvíjeno psychické násilí. V průběhu trestního řízení pak nebyl předložen jediný důkaz o tom, jakým způsobem měl poškozenou přesvědčit k tomu, aby nastoupila do auta, vstoupila do kanceláře, předložila svůj průkaz totožnosti a aby předmětný podíl prodala právě jeho osobě, resp. podepsala v přítomnosti notáře smlouvu, kterou údajně nikdy neviděla. Nebylo prokázáno, jak poškozenou přinutil k opětovnému podpisu smlouvy v N. J. Dále obviněný na podkladě svědecké výpovědi asistentky advokáta, notářské kandidátky a notářky zpochybňuje, že by poškozená byla ve špatném psychickém stavu. Má za to, že výpověď poškozené si v mnoha bodech protiřečí. Podle obviněného bylo v předmětné trestní věci zneužito trestní řízení k vymáhání částky 1.940.000 Kč, protože poškozená by v civilním řízení neunesla důkazní břemeno. Jednalo se o standardní případ prodeje obchodního podílu za sjednanou částku 60.000 Kč, jejíž případné nezaplacení měl řešit civilní soud, tudíž se jedná o případ postrádající jakoukoli společenskou škodlivost. Dále zpochybňuje existenci ve skutkové větě uvedené dohody se zemřelým L. H. o koupi obchodního podílu za 2.000.000 Kč a prezentuje vlastní představu o tom, jakými prostředky by tyto okolnosti měly být prokázány. Opakuje, že poškozenou v kritické době považoval za způsobilou k právním úkonům nejen on, ale i všechny osoby, které s ní přišly do styku. V této souvislosti rozporuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterýžto označuje za zmatečný a za nejasný ve vztahu k otázce schopnosti poškozené ověřit si, za jakou částku obchodní podíl prodává. Obviněný odmítá závěr odvolacího soudu, podle kterého videozáznam předložený poškozenou nebyl stěžejním důkazem, neboť soud měl k dispozici několik dalších důkazů - svědeckých výpovědí. Tvrdí, že soud k dispozici žádný jiný důkaz neměl. Připouští, že videozáznam je podložen výpověďmi svědků, současně však tyto výpovědi zpochybňuje vzhledem k příbuzenskému vztahu svědků k poškozené. Současně dovozuje, že ani z tohoto videozáznamu nevyplývá, že by slíbil poškozené za obchodní podíl částku 2.000.000 Kč nebo že by byl takto domluven s jejím zemřelým druhem. Z videozáznamu je zřejmé pouze to, že jednal pod tlakem, a přestože nešlo o nátlak takové intenzity, aby šlo o důkaz získaný nezákonným donucením ve smyslu §89 odst. 3 tr. ř., je nutno polemizovat s věrohodností a důkazní hodnotou takového záznamu.
V petitu svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 10. 2017, č. j. 2 To 165/2017-626, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 12. 2016, č. j. 5 T 91/2014-600, a poté, aby sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby v plném rozsahu zprostí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 65/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Z rekapitulace dovolacích námitek obviněného vyplývá, že dovolatel nevznáší jedinou námitku, ve které by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Toliko se domáhá zásadní změny skutkových zjištění, přičemž prezentuje vlastní skutkovou verzi a na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá prakticky veškerá skutková zjištění v tzv. skutkové větě uvedená. Teprve na základě výše uvedené vlastní skutkové verze pak dovozuje, že došlo ke zneužití trestního řízení k vymáhání civilního nároku a že čin není vůbec společensky škodlivý. Dovolatel navíc ani neučinil součástí dovolání námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah odvolacího soudu do skutkových zjištění. Dovolatel se však domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 2 To 165/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména předmětné smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřenou mezi ním a poškozenou za přítomnosti notářky, dále výpovědi notářky a asistentky advokáta, a to zejména ve vztahu k otázce psychického stavu poškozené v době podepsání smlouvy, a taktéž znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Tomáše Nováka a Mgr. Kateřiny Vinklárkové, který označil za zmatečný, a videozáznam pořízený poškozenou, který je dle jeho názoru důkazem zcela osamoceným) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran údajné dohody mezi ním a zemřelým L. H. o postoupení obchodního podílu poškozené za částku 2.000.000 Kč, stejně jako dohody mezi ním a poškozenou, dále zjištění stran psychického stavu poškozené v době podepsání smlouvy o převodu obchodního podílu, resp. zjištění, do jaké míry byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, a že kromě videozáznamu neexistuje žádný jiný důkaz, který by nasvědčoval důvodnosti obvinění) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se po smrti L. H. s poškozenou v červnu 2012 dohodl, že mu prodá obchodní podíl za částku 60.000 Kč, kdy s ním dobrovolně jela do advokátní kanceláře, kde za přítomnosti notářky podepsala příslušné dokumenty o převodu podílu na jeho osobu, přičemž ani on, ani nikdo z přítomných nepozoroval, že by se nacházela ve špatném psychickém stavu, kdy kvůli chybě ve smlouvě musela poškozená podepsat smlouvu znovu a ani u druhého jednání nejevila jakékoli známky duševní poruchy; obviněný dále uvedl, že se jednalo o standardní prodej obchodního podílu, přičemž bylo postupováno podle zákona).
Obviněný se dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, dopustil jednání, které spočívalo v tom, že při koupi obchodního podílu uvedl poškozenou A. J. v omyl v tom směru, že tento obchodní podíl od ní kupuje za částku 2.000.000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti kupní smlouva zněla na částku 60.000 Kč, představující zlomek skutečné hodnoty obchodního podílu. Jak ale uvedeno v předchozím odstavci, námitky obviněného takto vznesené jsou založeny především na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů (zejména svědecké výpovědi, znalecký posudek, videozáznam) a vlastní verzi událostí (dle které poškozená věděla, za jakou částku obchodní podíl prodává, a na částce 60.000 Kč se s ním sama dohodla). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Teprve na základě revize skutkových okolností, tedy na podkladě vlastní skutkové verze dovozuje, že došlo ke zneužití trestního řízení k vymáhání civilního nároku a že čin není vůbec společensky škodlivý. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný T. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto však obviněný v rámci dovolání nenamítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nicméně nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Přerově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Nelze proto konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jak uvedeno výše, v rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
K námitce obviněného, že se jednalo o zcela standardní postup prodeje obchodního podílu, a ze strany poškozené se jedná o zneužití trestního řízení, Nejvyšší soud uvádí, že předmětná námitka svým obsahem dopadá do okruhu otázek týkajících se společenské škodlivosti, resp. principu subsidiarity trestní represe. Obviněný však předmětnou úvahu nijak blíže nekonkretizuje.
Nad rámec lze však uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe tedy vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118). Případné porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu