ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.445.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 445/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání podaném A. L. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 14 To 259/2017, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 38/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 1 T 38/2016, bylo podle §99 odst. 1, 4 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) A. L. (dále též dovolatelka) uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.
O stížnosti dovolatelky proti uvedenému usnesení rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 14 To 259/2017, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podala A. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Dovolatelka v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítla, že nařízení ochranného léčení ústavní formou je vážný zásah do jejích práv, proto lze tuto formu nařídit pouze tehdy, je-li to skutečně nezbytné a nepostačí-li k dosažení účelu ochranného léčení forma ambulantní. Dovolatelka je přitom názoru, že takové důvody naplněny nejsou. Existují totiž pochybnosti, zda vůbec trpí nějakou duševní poruchou, jelikož množství znalců se shodlo na tom, že tomu tak není. Rovněž nebylo prokázáno, že by pobyt dovolatelky na svobodě byl nebezpečný. Soudy se nadto ani nedokázaly dostatečně vypořádat s otázkou, proč je ústavní forma adekvátnější než forma ambulantní. Krom toho poukázala, že chování a konání všech lidí i zvířat je vždy nepředvídatelné, přičemž nebylo prokázáno, že zrovna u dovolatelky by tato nepředvídatelnost byla jakkoli výraznější, či snad riziko nebezpečného chování vyšší, než u kteréhokoli jiného jedince. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dovolací námitky A. L. a podotkla, že se jedná o obhajobu uplatňovanou již v dřívějších stadiích trestního řízení. Podle státní zástupkyně je přitom možné zcela přisvědčit názorům soudů prvního i druhého stupně, že z psychiatrického znaleckého posudku vyplynulo, že dovolatelka trpí trvalou duševní poruchou doprovázenou bludy a že ztratila kontakt s realitou. Její chování je zcela nevyzpytatelné a není schopna udržet své chování pod kontrolou, přičemž léčbě se dobrovolně nepodrobí. Pokud někteří znalci navrhovali ambulantní formu léčení, tak jak bylo prokázáno, tito neznali anamnézu, kterou jim dovolatelka zamlčela. Uložení ochranného léčení ústavní formou je tudíž zcela namístě. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání A. L.
Nejvyšší soud předně připomíná, že soud prvního stupně v projednávané věci podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastavil trestní stíhání A. L. pro jednání, v němž byly spatřovány přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněná v době činu nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná.
Dále pak, dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který zpravidla směřuje k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Nejvyšší soud ovšem musí upozornit, že trestní řád stanoví i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Což by tedy s ohledem na rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, jakož i dovolací námitky obviněné, byla zajisté přiléhavější varianta, neboť pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze rozporovat nejen samotné splnění podmínek pro uložení ochranného opatření, nýbrž i splnění podmínek dané formy konkrétního opatření. Nadto v podaném dovolání absentuje uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . Nejvyšší soud přesto shledal podané dovolání přípustným a dále se zaměří výhradně na námitky v něm uvedené, které de facto směřují k jedinému stěžejnímu bodu, a to sice že uložení ochranného opatření ve formě ochranného léčení v jeho ústavní variantě nebylo namístě a plně by postačovala varianta ambulantní. Předmětné námitky však nebyly Nejvyšším soudem shledány opodstatněnými.
Nejvyšší soud v daném kontextu podotýká, že podle §99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení pachateli činu jinak trestného za současného splnění několika podmínek, a to že se stal předmětný skutek, že tento skutek má jinak znaky trestného činu, že osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku, že pachatel není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích jasně a logicky uvedly, na základě jakých důvodů rozhodly o naplnění shora uvedených podmínek a o uložení ochranného léčení v ústavní formě. Důsledně přitom hodnotily jak chování dovolatelky a její vystupování před soudem, tak zejména poznatky vyplývající ze zpracovaných znaleckých posudků. Taktéž se náležitě vypořádaly s námitkami obhajoby, že některé posudky svědčí ve prospěch dovolatelky, resp. lze z nich dovodit, že ústavní forma ochranného léčení není nezbytná, jelikož zpracovatelé těchto posudků nebyli seznámeni se všemi relevantními okolnostmi pro náležité posouzení osoby A. L. a de facto ani nevěděli, za jakým skutečným účelem posudky zpracovávali. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu