ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.494.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 494/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání podaném L. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 5 To 440/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 161/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 3 T 161/2017, byl L. Š. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ve V. dne 13. 12. 2016 kolem 18:00 hodin řídil nákladní automobil značky Peugeot Boxer, a při jízdě po ulici Ř. jel rychlostí 71 km/hod., čímž výrazně překročil nejvyšší rychlost povolenou pro jízdu v obci a porušil tak ustanovení §18 odst. 4 zák. č. 361/200 Sb. a v důsledku toho v křižovatce s ulicí P. pravou přední částí svého vozidla narazil do chodce T. K., přecházejícího vozovku z jeho levé strany, přičemž T. K. utrpěl tzv. polytrauma, na jehož následky téhož dne v Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně zemřel. Způsobil tedy jinému z nedbalosti smrt a spáchal tento čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Za uvedený přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále byl obžalovaný podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
V předmětné věci podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně odvolání, a to v neprospěch obviněného, kterým napadl výrok o trestu. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 5 To 440/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že pro výkon trestu odnětí svobody obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že Krajský soud v Brně nesprávně posoudil otázku zavinění jakožto pojmového znaku spáchaného trestného činu, a to při hodnocení naplnění podmínek §81 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně ve vztahu k míře zavinění pachatele a následkům přečinu. Soud totiž nepřihlédl ke skutečnosti, že chodec byl při spáchání přečinu pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost pak výrazně ovlivnila jeho chování, reakce a schopnosti. V důsledku toho, že soud druhého stupně k této skutečnosti nepřihlédl, posoudil nesprávně skutek, míru zavinění a vinu obviněného. Proto pak následně odvolací soud uložil nepřiměřený trest a nepřiměřený způsob jeho výkonu. Dále namítl, že osobu obviněného a jeho poměry soud druhého stupně posuzoval podle soudního stíhání, které již bylo zahlazeno, a přihlédl také k přestupkům spáchaných obviněným, které nebyly v příčinné souvislosti se spáchaným přečinem. V důsledku toho dospěl k nesprávnému posouzení věci. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení .
K takto podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření odkázala na znalecký posudek z oboru silniční dopravy vypracovaný znalcem Ing. Bc. Markem Semelou, Ph.D., který u hlavního líčení stvrdil, že obviněný jel v obci rychlostí 71 km/h, a pokud by jel rychlostí povolenou, tak by k popsanému střetu nedošlo, jelikož by chodec stačil pohodlně vozovku přejít, když to také mohl zcela důvodně předpokládat. Odvolací soud správně doplnil, že obviněný při dané jízdě porušil hned několik důležitých povinností uložených mu zákonem č. 361/200 Sb. – překročení nejvyšší povolené rychlosti jak mimo obec, tak v obci, předjíždění vozidla v obci při překročení povolené rychlosti, navíc v úseku vyznačeném podélnou souvislou čarou. V důsledku těchto porušení došlo k následné dopravní nehodě s fatálním následkem. Způsob jízdy obviněného lze označit za ryze hazardérský, agresivní, bezohledný a zcela riskantní. Odvolací soud proto rozhodl správně o potrestání obviněného nepodmíněným trestem odnětí svobody. Námitka obviněného, že Krajský soud v Brně přihlédl k zahlazeným odsouzením je nedůvodná, jelikož soud může k takovým odsouzením přihlédnout, zejména za situace, kdy se jednalo o trestnou činnost v dopravě. Pokud jde o samotný trest, tak obviněnému byl uložen trest v sazbě stanovené zákonem na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Důvod dovolání uvedený obviněným proto není naplněn. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání, jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň navrhla, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a současně vyslovila souhlas a projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky přitom téměř výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení jeho zavinění ve vztahu k tomu, že nevzal v úvahu skutečnost, že chodec byl při spáchání přečinu pod vlivem alkoholu a současně tak prosazoval jiné (vlastní) hodnocení ve věci vedených důkazů. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V tomto lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 2–4 rozhodnutí), jakož i rozsudku soudu druhého stupně (str. 3 rozhodnutí), kde bylo zcela logicky předestřeno, které důkazy podporují verzi obžaloby a na základě jakých skutkových zjištění byl obviněný uznán vinným. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
K námitce, že chodec byl v době spáchání přečinu pod vlivem alkoholu je potřeba uvést, že podle pitevního protokolu bylo provedeno několik toxikologických vyšetření a byla zjištěna koncentrace etanolu okolo 1 g/kg. Chodec tedy v době spáchání přečinu byl pod mírným vlivem alkoholu. Tato skutečnost však nic nemění na učiněných skutkových zjištěních, když z provedeného dokazování nevyplývá, že by alkohol zásadně ovlivnil počínání chodce např. takovým způsobem, že by se nekontrolovatelně potácel po silnici. Klíčovým pro posouzení daného skutku byl znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Bc. Markem Semelou, Ph.D., který stvrdil, že obviněný jel v obci rychlostí 71 km/h, kdy v případě, že by jel rychlostí povolenou, by ke střetu s chodcem vůbec nedošlo. Za toto jednání popsané ve skutkové větě, byl obviněný shledán vinným. Při daném popisu skutku přitom ovšem nelze přihlížet k dalším porušením právních předpisů v podobě překročení rychlosti mimo obec či přejetí podélně souvislé vyznačené čáry, když takovéto (případné) jiné porušení pravidel silničního provozu stanovených zákonem č. 361/2000 Sb. není z hlediska posuzované věci relevantní a Nejvyšší soud k tomu nepřihlížel. Je však nutné zdůraznit, že samotný způsob jízdy obviněného, kdy překročil povolenou rychlost o 21 km/h, je nezbytné vnímat jako hazardní, agresivní, riskantní a tedy výrazně nebezpečný.
Pokud obviněný namítá, že soudy přihlížely k zahlazeným odsouzením, je třeba odkázat na stranu 4 rozsudku Okresního soudu ve Zlíně a strany 3–4 rozsudku Krajského soudu v Brně, kde je popsáno, z jakých okolností soudy vycházely při posouzení osoby obviněného coby řidiče. Z odůvodnění obou soudů je pak patrné, že k zahlazeným odsouzením soudy při posouzení osoby obviněného nepřihlédly, jelikož s ohledem na časový odstup se na obviněného hledělo jako by nebyl odsouzen. Soudy pouze zohlednily 8 záznamů v evidenční kartě, které se týkaly závažných dopravních přestupků a poukazovaly na časté a závažné jeho protiprávní jednání v rámci silničního provozu.
Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu