ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.520.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 520/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání podaném R. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 76/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 T 76/2015, byl R. Š. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněným v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Dále bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 6. 2015, č. j. 5 T 117/2014-248, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla také obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému P. Š., částku ve výši 935.038 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl pak poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Předně namítl existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí, přičemž se domnívá, že skutková zjištění soudů obou stupňů nemají obsahovou vazbu na provedené důkazy a z těchto nevyplývají. Tato tvrzená vada je v dovolání podrobně rozvedena především prostřednictvím vlastního rozboru některých provedených důkazů a na základě formulování vlastních skutkových závěrů. Další námitky se týkají tvrzené absence znaků objektivní a subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný namítá, že ve skutkové větě chybí popis nebo alespoň vhodné vyjádření znaku uvedení poškozeného v omyl či využití jeho omylu. Dále v dovolání obviněný zpochybnil existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem a namítl, že ve skutkové větě absentuje jakékoliv vyjádření jeho zavinění. Mimo to obviněný také namítá vadu opomenutých důkazů, a sice že nebyl proveden navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k orientovanosti poškozeného. Pokud měl soud prvního stupně pochybnosti o tom, zda byly skutečně finanční prostředky poškozenému vyplaceny, neboť se jednalo o tvrzení proti tvrzení, tak měl v daném případě vyslechnout zaměstnankyni Exekutorského úřadu JUDr. Tomáše Vrány, která exekutorský zápis za přítomnosti poškozeného a obviněného sepsala. Toto však soudy prvního ani druhého stupně neprovedly. V případě tvrzení proti tvrzení je soud prvního stupně povinen důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů. Obviněný v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. požádal Nejvyšší soud o přerušení výkonu rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 T 76/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí obou soudů a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, popř. aby soudu prvního stupně přikázal věc v celém rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že dovoláním se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Soudy v nynější věci provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, které v nich mají oporu a svědčí o vině obviněného. Obviněný se svým dovoláním domáhá jiného hodnocení důkazů, potažmo jiných pro něj příznivějších skutkových zjištění, což není opodstatněnou námitkou. Neopodstatněnou je i námitka opomenutých důkazů. Soudy totiž v odůvodněních svých rozhodnutí uvedly, proč některé (obviněným namítané) důkazy neprovedly. Krajský soud stručně, ale dostatečně vysvětlil, proč jsou učiněná skutková zjištění pro účely závěru o vině dostačující. Při trestném činu podvodu není třeba znalecky zkoumat osobu poškozeného. Námitku absence znaku uvedení v omyl ve skutkové větě státní zástupce označil za irelevantní, jelikož takový znak je ve skutkové větě zahrnut a je dostatečně vyjádřený spojením předstíral určité skutečnosti za účelem ovlivnění jednání poškozeného či předložil k podpisu relevantní listiny pod záminkou nikoliv pravdivou . Dostatečně je vyjádřen i namítaný příčinný vztah a subjektivní stránka předmětného zločinu, a to včetně nezbytného podvodného úmyslu. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň navrhl, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a současně vyslovil souhlas a projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Tento dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud především podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 3–17 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 3–4 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy prvního a druhého stupně podle Nejvyššího soudu důkladně a úplně posoudily provedené důkazy a nedopustily se přitom vytrhávání určitých skutečností z kontextu, jak namítá obviněný. Soud prvního stupně přesvědčivě a v souladu se zásadami formální logiky zhodnotil všechny ve věci provedené (relevantní) důkazy, a to v jejich vzájemné souvislosti, a to i s přihlédnutím ke všem okolnostem případu bez jakéhokoliv náznaku projevu libovůle.
Co se týče namítané nevěrohodnosti osoby poškozeného svědka P. Š., lze shrnout, že obecné soudy nerezignovaly na svou povinnost zabývat se věrohodností této osoby a namítané skutečnosti se rovněž věnovaly (zejména str. 23 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a str. 3–4 usnesení soudu druhého stupně). Při posouzení výpovědi a věrohodnosti osoby poškozeného svědka soudy přihlížely i k výpovědi matky poškozeného J. K., přítelkyně poškozeného J. K. a jejího bývalého manžela Z. K..
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že soudy oprávněně vycházely z potřebných, ve věci učiněných skutkových zjištění, nutných pro přijetí příslušného rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a zároveň také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Konečně námitka, že ze skutkové věty nevyplývá úmysl obviněného způsobit svým jednáním škodu je právně irelevantní. Znak subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je ve skutkové větě zahrnut a je dostatečně vyjádřený spojením, na které poukázal již státní zástupce ve svém vyjádření, a to tak, že obviněný předstíral určité skutečnosti za účelem ovlivnění jednání poškozeného či předložil k podpisu relevantní listiny pod záminkou nikoliv pravdivou . Dostatečně je takto také vyjádřena objektivní stránka předmětného zločinu včetně jednání obviněného a jím způsobeného následku. V průběhu řízení před soudem prvního stupně navíc bylo nepochybně prokázáno jednání obviněného od jeho samotného počátku až po způsobený následek jeho jednání a tedy obohacení se na úkor poškozeného. Nelze přitom přehlédnout, že poškozený zjevně po celou dobu jednal pod vlivem klamných ujištění obviněného. Z pohledu naplnění zákonných znaků předmětného zločinu je pak rozhodující, že se obviněný nepochybně obohatil na úkor poškozeného tím, že jej uvedl v omyl, což (jak již uvedeno) bylo zjevně prokázáno.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z důvodu takto posouzené věci již Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 T 76/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu