ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.565.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 565/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání podaném M. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 2 To 96/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2017, sp. zn. 4 T 4/2017, byl M. S. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným následujícím jednáním:
společně s J. S. (dovolání nepodal) po vzájemné domluvě dne 28. 09. 2015 v době kolem 22:10 hodin M. S. a J. S. zaklepali na dveře bytu č. 13 v domě na adrese R., S., který obývá poškozená V. P., tato se zeptala kdo je, někdo z obžalovaných za dveřmi odpověděl „K.“, poté, co poškozená otevřela, tak jeden z obžalovaných přehodil poškozené přes hlavu tmavý hadr a držel jí ho na obličeji, přičemž jí strkal do bytu, v důsledku čehož poškozená na chodbičce bytu upadla dozadu na pravou nohu, následně ji jeden z obžalovaných zalehl, držel jí hadr na obličeji a řekl jí, aby nekřičela, když poškozená řekla že se dusí, tak jí řekl „Teď zavři oči, zasvítím ti, abych zjistil, jestli je máš zavřené“, zasvítil jí do očí, když se zeptala co to je, tak jí řekl „Baterka, měj oči zavřené a převážu ti je páskou“, opakoval „Měj ruce podél těla“, následně ji oči překryl nezjištěnou látkou kolem hlavy a zavázal nad levým uchem, když z poškozené vstal, tak jí přikázal „Vstaň“, poté oba obžalovaní pomohli poškozené vstát, odvedli ji do obývacího pokoje, kde ji posadili na gauč, strčili do ní a přikázali, aby si lehla na bok, otočili ji obličejem k opěradlu gauče a přikázali jí, aby měla ruce podél těla a začali prohledávat byt, poté se poškozené zeptali kde má trezor, kde má peníze z výběrů, na což poškozená odpověděla, že trezor nemá a peníze z výběrů přeposlala na Provident, na což jí řekli, aby byla hodná, ať to řekne, kde to je, nebo že poteče krev, že ji podříznou nebo zastřelí, poškozená odpověděla aby jí nechali, že nic nemá, že jim nic neudělala, a ze strachu o život se nepohnula a zůstala ležet na pohovce, během toho obžalovaní prohledali celý byt a z bytu odcizili, ze židle u stolu v obývacím pokoji kabelku zn. Avon, v hodnotě 315 Kč, s dámskou peněženkou, občanským průkazem, řidičským průkazem, průkazem pojištěnce VZP, dvěma platebními kartami k bankovním účtům u Komerční banky, třemi slevovými kartami Billa, Penny a Tesco, hotovostí 700 Kč a nezjištěným množstvím drobných mincí, z papírové obálky ze džbánu ve stěně u televizoru finanční hotovost 6.000 Kč, z šuplíku pod televizorem hotovost 190 €, o kterých sama poškozená ze strachu obžalovaným řekla, peněženku s hotovostí 2.000 Kč, jemný tenký zlatý řetízek v hodnotě 3.000 Kč, hrubší plochý zlatý řetízek z oček v hodnotě 3.000 Kč, zlatý náramek z jemných oček v hodnotě 400 Kč, zlatý náramek z hrubších oček v hodnotě 300 Kč, kazetu zelené barvy s příborovým setem (lžíce, nože, vidličky, lžičky, vše po 6 ks) z alpaky s rukojetí z paroží hnědožluté barvy v hodnotě 2.000 Kč, dioptrické brýle s obroučkami ze žlutého kovu, na bocích do zelena, v hodnotě 5.500 Kč, mobilní telefon zn. Gigabyte, GSmart ROMA R2 se SIM kartou s telefonním číslem v hodnotě 2.378 Kč, pár zlatých náušnic ve tvaru lístku uprostřed s červeným kamínkem, v dárkové krabičce růžovobílé barvy, v hodnotě 2.000 Kč, prsten z bílého a žlutého zlata, se třemi lístečky, jeden bílý a dva žluté barvy, v hodnotě 1.100 Kč, prsten ze žlutého kovu v hodnotě 30 Kč, minci ze žlutého kovu o průměru 3,4 cm s nápisem Cathédrel Notre Dame de Paris v hodnotě 300 Kč, dámské hodinky ze žlutého kovu, zn. Q&Q Superior v hodnotě 500 Kč, minci v nominální hodnotě 1 Deutsche mark, minci v nominální hodnotě 5 Pfennic, minci v nominální hodnotě 1 Penny, cestovní pas na jméno poškozené a plážovou pogumovanou tašku modré barvy, dále jí z prstů rukou stáhli prsten zn. Avon, ze žlutého kovu v hodnotě 90 Kč a zlatý prsten, pletený kroužek s oválným košíkem v hodnotě 1.700 Kč, poté řekli poškozené, aby byla ticho, že jí nic neberou, že jí sundají šátek z hlavy, že má mít stále zavřené oči a ruce podél těla, šátek z hlavy jí sundali a dali jí na hlavu světlý hadr, ze strachu měla poškozená stále zavřené oči, jelikož jí jeden z obžalovaných řekl, že se nesmí podívat, jinak jí zabije, že má pistoli a nezjištěným předmětem jí přitom tlačil na hlavu, poškozená prosila, aby jí nezabíjeli, poté jí řekli, aby byla potichu, že odchází, aby nevstávala, že mají hodně vlivných kamarádů, a když s tím půjde na policajty, tak že si na ni počkají, že ji zastřelí nebo podřežou, následně, v přesně nezjištěnou dobu, nejpozději v době kolem 4:30 hodin dne 29. 9. 2015, obžalovaní z bytu poškozené odešli; uvedeným jednáním V. P. utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která se u ní projevovala velkou úzkostí, neustálým stresem, strachem z budoucnosti a závažným způsobem tak zasáhla do jejího života, a jednak jí způsobili škodu odcizením věcí minimálně ve výši 37.232,90 Kč.
Tím spáchal jednak zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 10. 2016 pod sp. zn. 6 T 76/2016, kterým mu byl uložen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců s výkonem trestu do věznice s ostrahou, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že oběma obviněným byla uložena solidární povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně, regionální pobočka Plzeň, Boženy Němcové 2065, 356 11 Sokolov, částku ve výši 3.590 Kč, a V. P., prostřednictvím zmocněnce poškozené pana P. N. částku ve výši 37.232,90 Kč.
O odvolání obviněného a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 2 To 96/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. S. a J. S. uznal vinným tím, že
společně a po vzájemné domluvě dne 28. 09. 2015 v době kolem 22:10 hodin M. S. a J. S. zaklepali na dveře bytu č. 13 v domě na adrese R., S., který obývá poškozená V. P., tato se zeptala kdo je, někdo z obžalovaných za dveřmi odpověděl „K.“, poté, co poškozená otevřela, tak jeden z obžalovaných přehodil poškozené přes hlavu tmavý hadr a držel jí ho na obličeji, přičemž jí strkal do bytu, v důsledku čehož poškozená na chodbičce bytu upadla dozadu na pravou nohu, následně ji jeden z obžalovaných zalehl, držel jí hadr na obličeji a řekl jí, aby nekřičela, když poškozená řekla že se dusí, tak jí řekl „Teď zavři oči, zasvítím ti, abych zjistil, jestli je máš zavřené“, zasvítil jí do očí, když se zeptala co to je, tak jí řekl „Baterka, měj oči zavřené a převážu ti je páskou“, opakoval „Měj ruce podél těla“, následně jí oči překryl nezjištěnou látkou kolem hlavy a zavázal nad levým uchem, když z poškozené vstal, tak jí přikázal „Vstaň“, poté oba obžalovaní pomohli poškozené vstát, odvedli ji do obývacího pokoje, kde ji posadili na gauč, strčili do ní a přikázali, aby si lehla na bok, otočili ji obličejem k opěradlu gauče a přikázali jí, aby měla ruce podél těla a začali prohledávat byt, poté se poškozené zeptali kde má trezor, kde má peníze z výběrů, na což poškozená odpověděla, že trezor nemá a peníze z výběrů přeposlala na Provident, na což jí řekli, aby byla hodná, ať to řekne, kde to je, nebo, že poteče krev, že ji podříznou nebo zastřelí, poškozená odpověděla, aby ji nechali, že nic nemá, že jim nic neudělala, a ze strachu o život se nepohnula a zůstala ležet na pohovce, během toho obžalovaní prohledali celý byt a z bytu odcizili, ze židle u stolu v obývacím pokoji kabelku zn. Avon v hodnotě 315 Kč s dámskou peněženkou, občanským průkazem, řidičským průkazem, průkazem pojištěnce VZP, dvěma platebními kartami k bankovním účtům u Komerční banky, třemi slevovými kartami Billa, Penny a Tesco, hotovostí 700 Kč a nezjištěným množstvím drobných mincí, z papírové obálky ze džbánu ve stěně u televizoru finanční hotovost 6.000 Kč, z šuplíku pod televizorem hotovost 190 €, o kterých sama poškozená ze strachu obžalovaným řekla, peněženku s hotovostí 2.000 Kč, jemný tenký zlatý řetízek v hodnotě 3.000 Kč, hrubší plochý zlatý řetízek z oček v hodnotě 3.000 Kč, zlatý náramek z jemných oček v hodnotě 400 Kč, zlatý náramek z hrubších oček v hodnotě 300 Kč, kazetu zelené barvy s příborovým setem (lžíce, nože, vidličky, lžičky, vše po 6 ks) z alpaky s rukojetí z paroží hnědožluté barvy v hodnotě 2.000 Kč, dioptrické brýle s obroučkami ze žlutého kovu, na bocích do zelena, v hodnotě 5.500 Kč, mobilní telefon zn. Gigabyte, GSmart ROMA R2 se SIM kartou s telefonním číslem v hodnotě 2.378 Kč, pár zlatých náušnic ve tvaru lístku uprostřed s červeným kamínkem, v dárkové krabičce růžovobílé barvy, v hodnotě 2.000 Kč, prsten z bílého a žlutého zlata, se třemi lístečky, jeden bílý a dva žluté barvy, v hodnotě 1.100 Kč, prsten ze žlutého kovu v hodnotě 30 Kč, minci ze žlutého kovu o průměru 3,4 cm s nápisem Cathédrel Notre Dame de Paris v hodnotě 300 Kč, dámské hodinky ze žlutého kovu, zn. Q&Q Superior v hodnotě 500 Kč, minci v nominální hodnotě 1 Deutsche Mark, minci v nominální hodnotě 5 Pfennig, minci v nominální hodnotě 1 Penny, cestovní pas na jméno poškozené a plážovou pogumovanou tašku modré barvy, dále jí z prstů rukou stáhli prsten zn. Avon, ze žlutého kovu v hodnotě 90 Kč a zlatý prsten, pletený kroužek s oválným košíkem v hodnotě 1.700 Kč, poté řekli poškozené, aby byla ticho, že jí nic neberou, že jí sundají šátek z hlavy, že má mít stále zavřené oči a ruce podél těla, šátek z hlavy jí sundali a dali jí na hlavu světlý hadr, ze strachu měla poškozená stále zavřené oči, jelikož jí jeden z obžalovaných řekl, že se nesmí podívat, jinak ji zabije, že má pistoli a nezjištěným předmětem jí přitom tlačil na hlavu, poškozená prosila, aby jí nezabíjeli, poté jí řekli, aby byla potichu, že odchází, aby nevstávala, že mají hodně vlivných kamarádů, a když s tím půjde na policajty, tak že si na ni počkají, že ji zastřelí nebo podřežou, následně, v přesně nezjištěnou dobu, nejpozději v době kolem 4:30 hodin dne 29. 9. 2015, obžalovaní z bytu poškozené odešli a odcizením věcí způsobili škodu nejméně ve výši 37.232,90 Kč, přičemž v důsledku tohoto jednání se během několika dnů u poškozené V. P. jako reakce na závažný stres rozvinula posttraumatická stresová porucha těžšího stupně projevující se zejména návraty vzpomínek, úzkostí, plačtivostí, strachem z okolí, obavami z budoucnosti, akutními pocity ohrožení, výrazným omezením společenského života, nechutenstvím, poruchami spánku, s nutností podávání antidepresiv, přičemž nejzávažnější průběh této poruchy prožívala poškozená nejméně první tři měsíce po činu a příznaky posttraumatické stresové poruchy byly u poškozené přítomny nejméně do 22. 11. 2016, tj. v době znaleckého vyšetření.
Tím spáchal zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se obviněný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 10. 2016, č. j. 6 T 76/2016-319, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Shodně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného M. S. vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 2 To 96/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem Vrchního soudu v Praze, že nalézací soud postupoval zcela v souladu s ustanovením §89 tr. ř. Hodnocení důkazů tak, jak jej provedl nalézací soud je v rozporu s formální logikou. Nalézací soud se dopustil pochybení, když vzal za prokázané, že předmětné trestné činnosti se dopustil dovolatel. Dovolatel nezpochybňuje obsah výpovědi poškozené P., naopak poukazuje na její obsah, který potvrzuje nevinu dovolatele. Poškozená jednoznačně uvedla, že pachatele není schopna popsat, neboť je neviděla a sled událostí mohla vnímat pouze sluchem. K pachatelům uvedla, že se jednalo o dvě osoby, zřejmě o muže. Tedy nemohla bezpečně určit, že se jednalo výhradně o muže. Že se jednalo o muže, poškozená usuzovala podle toho, že jeden hlas byl hrubší a šeptal a mluvil slovensky. Druhý hlas blíže necharakterizovala, byl zřejmě „obyčejný“ mužský, který na rozdíl od „šeptajícího“ hlasu jí tykal. Ze spisového materiálu vyplynulo, že svědkyně A. K., která byla obžalovaným J. S. uváděna jako druhý pachatel, který šeptal, absolvovala základní školní docházku na Slovensku, její mateřským jazykem byla slovenčina a při svědecké výpovědi před soudem nalézacím používala „hrubší hlas“ typický pro ženy romského etnika. Z hlediska formální logiky svědkyně A. K. odpovídala popisu druhého pachatele označeného obžalovaným J. S. Podezření o pachatelství svědkyně A. K. umocnila skutečnost, že jmenovaná svědkyně byla ve věci vyslechnuta celkem třikrát. Ve všech případech popsala velice podrobně jednání pachatelů v bytě poškozené. Tak přesný popis chování pachatelů u osoby, která si nic nepamatuje, jak o sobě tvrdila a jak to v jiných případech dokladovala, mohla podat jedině osoba, která byla s pachateli přítomna v bytě poškozené. Že mohla být svědkyně K. pachatelkou, svědčí její tvrzení, že obžalovaní mluvili rusky, aby oklamali poškozenou. Oba obžalovaní absolvovali školní docházku v České republice v době, kdy se již ruský jazyk na základní škole běžně nevyučoval. O možném pachatelství svědkyně K. svědčí i dopisy, které psala dovolateli do vazby, kde mu vyhrožuje, že jej dostane do kriminálu na deset roků. Dále bylo prokázáno, že K. dávala dovolateli prášky na spaní, což i sama doznala. Za této situace mohla sama opatřit otisk prostředníčku dovolatele na přineseném hrnku z bytu poškozené. Jak zase uvedla sama svědkyně K., ve škole se učili, jak se opatřují otisky na předmětech. Charakter otisku, tj. otisku pouze prostředníčku, svědčí právě o amatérském opatření otisku na hrnku. Kdyby měl hrnek v ruce dovolatele v roli pachatele, otisk by musel obsahovat všechny prsty potřebné pro uchopení předmětu. Charakter otisku na hrnku svědčí opět pro verzi uváděnou obžalovaným J. S., že spolupachatelkou byla A. K. Pro pachatelství A. K. dále svědčí, že odcizené předměty měla schované pravděpodobně mimo byt dovolatele, když při domovní prohlídce nebyly odcizené předměty nalezeny, ačkoliv A. K. ve své výpovědi tvrdila, že byly uloženy v kuchyni na lince.
Ve světle formální logiky nemohl postačit pro odsouzení dovolatele jako usvědčující důkaz, daktyloskopická stopa na hrnečku, který nemusí prokázat přítomnost dovolatele v bytě poškozené, neboť mohl být do bytu vnesen z vnějšku. Jakým způsobem se to mohlo udát, vysvětluje obžalovaný J. S.. Tvrzení soudu, že spolupachatelkou nemohla být A. K., založené na tvrzení poškozené, že se zřejmě jednalo o pachatele muže, rovněž nemůže z logického hlediska obstát. Skutečnost, že o vině dovolatele měla i policie pochybnost, svědčí i to, že bylo zahájeno trestní stíhání až několik měsíců poté, co měla k dispozici otisk na hrnečku patřící dovolateli. Z výše uvedeného vyplývá, že nalézací soud se dopustil nelogického hodnocení důkazů a proto odvolací soud nebyl vázán hodnocením důkazů soudem nalézacím podle §263 odst. 7 tr. ř. Odvolací soud však toto pochybení nezjistil. Tím bylo dovolateli upřeno právo na spravedlivý proces a jeho ústavní právo nebylo šetřeno. Odvolací soud se nedostatečně řídil ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., ustanovením §89 tr. ř., ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zcela zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 96/2017 ze dne 14. 12. 2017 a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že výjimečně lze napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak vdaném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“ – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Má-li takový exces spočívat v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Takový extrémní rozpor ve věci zjevně neexistuje, což je patrno již z toho, že ani dovolatel jej ve svém dovolání konkrétně nenamítl ani neoznačil. Pokud dovolatel uvedl, že hodnocení důkazů je „v rozporu s formální logikou“, pak „obyčejný“ rozpor k výjimečnému naplnění předmětného ani jiného dovolacího důvodu nestačí – muselo by se jednat o shora popsaný rozpor „extrémní“.
Dovolatel obsahově namítá spíše jen porušení zásady in dubio pro reo, když se svými námitkami snaží vzbudit pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem. K tomu konstatuje, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
Z bohaté judikatury v tomto směru poukazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, v němž Nejvyšší soud shledal, že „námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů“.
Nebo na usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, v němž uvedený soud mimo jiné uvedl:
„Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo ,in dubio pro reo‘ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí ,v pochybnostech ve prospěch obviněného‘. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod“.
Obdobně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „... pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
Porušení zásady in dubio pro reo by mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Pak by se ovšem již nejednalo o „ pochybnosti “ na základě různých relevantních důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho usuzuje, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. Konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají tvrzeným ani jiným dovolacím důvodům podle §265b tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ani jiné skutečnosti, které by mohly nějaký dovolací důvod založit. Ohledně porušení zásad spravedlivého procesu dovolatel nevznesl příslušně formulovanou námitku.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce se vyjádřil obviněný, který zdůraznil, že státní zástupce velice správně uvádí, že v rámci dovolacího řízení lze napravit takové vady řízení, které mají za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Takové porušení je exces spočívající v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Z obsahu podaného dovolání obviněným takový exces vyplývá. Obhajoba tento exces podrobně popisuje takto – výslech obžalovaného M. S. – popírá účast na skutku, – výslech spoluobžalovaného J. S. – popírá účast obžal. M. S. a jako spolupachatele uvádí svědkyni A. K., – výslech svědkyně A. K. – opětovně slyšená, velice podrobně shodně popisuje jednání pachatelů, ačkoliv neměla být přítomna a informace má údajně z vyprávění obv. M. S., výslech poškozené P. – nemohla bezpečně určit, zda pachatelé byli výhradně muži, jeden hlas byl normální, druhý hlas byl hrubší, šeptal a mluvil slovensky, K. má hrubší hlas a má slovenské školy, sama uvádí, že pachatelé mluvili rusky, oba obžalovaní se ruský jazyk neučili, dopisy K. do vazby M. S. před zahájením trestního stíhání pro loupež, kde mu vyhrožuje, že jej dostane do vězení na 10 roků, což poté činí trestním oznámením, trestní stíhání zahájeno téměř po půl roce od spáchání, ačkoliv policie měla k dispozici otisk prostředníčku na hrnku pohozeném na gauči v bytě poškozené, svědkyně K. doznala, že M. S. dávala prášky na spaní, po kterých vždy okamžitě „odpadl“. Oba soudy se nevypořádaly s obhajobou, nebylo určeno vlastnictví hrnku s otiskem prostředníčku M. S., proč na hrnku nebyly otisky poškozené, jestliže jí patřil a jestliže byl vnesen do bytu poškozené, proč byl na hrnku pouze otisk prostředníčku M. S., jestliže jej měl v ruce, musel by obsahovat otisk palce a ukazováku, nebylo vysvětleno, proč policie zahájila trestní stíhání až po několika měsících a to až z podnětu K., když měla k dispozici otisk M. S., který měla v databázi a mohla jej porovnat. Provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými. Proto dovolání bylo podáno důvodně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obviněným uváděné námitky však stojí zcela mimo tvrzený dovolací důvod. Po vyhodnocení námitek, které obviněný ve svém dovolání uplatnil, je třeba dospět k závěru, že tyto jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Je tomu tak proto, že obviněný, byť namítá nesprávné právní posouzení skutků uvedených v rozsudku nalézacího soudu, žádné konkrétní výhrady hmotněprávního charakteru (ve smyslu např. chybějícího znaku skutkové podstaty, apod.) nevznáší. Jeho argumentaci je nezbytné vnímat jako polemiku s hodnocením důkazů soudy.
Obviněný M. S. zaměřuje své dovolací námitky do otázek skutkových, potažmo procesní povahy, směřujících do závěru nižších soudů v tom směru, že druhým ze spolupachatelů loupežného přepadení nebyl dovolatel, takto obviněný M. S. Nicméně je z odůvodnění jak nalézacího Krajského soudu v Plzni v příslušné pasáži odůvodnění jeho rozhodnutí patrno, že s touto námitkou se velmi podrobně vypořádal, jak svědčí jeho odůvodnění na str. 21 až 25 rozsudku včetně fotografické dokumentace nálezu daktyloskopické stopy, která je velmi ilustrativní. S takovými závěry se posléze ztotožnil i odvolací Vrchní soud v Praze, když nyní uplatněné dovolací námitky byly v zásadě i obsahem odvolání podaného obviněným. Zde vrchní soud na str. 7 až 8 jasně popisuje, proč má obhajobu obviněného M. S. za vyvrácenou, kdy jí označil jako vedenou snahou odvrátit od sebe podezření ze spáchání trestné činnosti. Současně věnoval i pozornost námitkám nyní uváděným, jež jsou skutkového rázu, a to absenci více otisků na hrnku, když uzavřel, že se pachatelé snažili zamést stopy, což vyplývá z výpovědi poškozené P. a je to patrno z předložené fotodokumentace místa činu. Současně bylo poukázáno na závěry soudu prvního stupně v tomto směru, že uváděná svědkyně A. K. nebyla druhou spolupachatelkou. Závěr o věrohodnosti svědkyně A. K. je tak závěrem skutkovým, který však současně není v namítaném extrémním nesouladu s provedenými důkazy, ale naopak je výsledkem dokazování a řádného hodnocení provedených důkazů, a to jak nalézacím soudem, tak posléze v rámci odvolacího řízení odvolacím soudem. Nejedná se tak v dané souvislosti o důkazy, jejichž obsah by byl záměrně zkreslen, či by z nich vyplývalo něco úplně odlišného. Námitka porušení zásady presumpce neviny, případně in dubio pro reo, směřuje tak zde výlučně do citovaných skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Toto nenastalo a nebyla tak založena mimořádná přezkumná povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem.
Takový postup je shledáván i ústavně konformním, když by se muselo jednat o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tedy případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež by umožnilo korigovat ony nejextrémnější excesy, zde nenastalo.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Veden těmito úvahy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byť bylo dovolání formálně deklarováno jako podané v souladu se zákonem z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak jeho obsah tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť se jedná výlučně o polemiku se skutkovými zjištěními, potažmo s procesním postupem nalézacího soudu týkající se hodnocení provedených důkazů, eventuálně námitek vůči postupu orgánů přípravného řízení, který zahájil trestní stíhání až s velkým odstupem, a současně neporovnal obsah výpovědi svědkyně A. K. z hlediska možného motivu křivě obvinit dovolatele.
Z těchto důvodů bylo dovolání obviněného M. S. odmítnuto jako nedůvodné, neboť se obviněný argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod jím deklarovaný dovolací důvod (avšak současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal