ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.618.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 618/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání podaném J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 4 To 298/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 94/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 2 T 94/2017, byl J. N. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon byl zařazen dle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 4 To 298/2017 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Předně namítl, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily skutek, za který byl odsouzen. Namítl, že soudy opomenuly provést jím navržené důkazy, konkrétně konfrontaci mezi ním a poškozeným J. L. a výslechem svědkyně K. T. a svědka P. S. Soudy se nezabývaly ani tím, že poškozený J. L. byl pod vlivem alkoholu. Z tohoto důvodu spatřuje mezi důkazy provedenými soudy a ve věci učiněnými skutkovými zjištěními extrémní nesoulad. Dále namítl, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu, za který byl odsouzen, je třeba úmyslu. K úmyslnému jednání obviněného však dle jeho tvrzení nedošlo, jelikož ten vycházel pouze z tvrzení svědkyně D. D. o tom, že poškozený požadoval sexuální služby a za tyto nechtěl zaplatit. Obviněný přitom v rámci svého jednání v kritické době, neměl v úmyslu se násilím zmocnit finanční hotovosti poškozeného. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a dále, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Poté navrhl, aby Nejvyšší soud alternativně buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, že obviněného zprošťuje žaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté poukázala na podstatu (obviněným uplatněného) dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Následně ve svém vyjádření uvedla, že soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Námitky obviněného jsou převážně polemikou s hodnocením důkazů soudy, jejich skutkovými zjištěními, případně s konkrétním procesním postupem. Takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Námitka ohledně toho, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, není opodstatněná. O mylnou představu pachatele zločinu loupeže spočívající v tom, že se násilím nezmocňuje cizí věci, se nejedná tehdy, pokud od počátku útoku věděl, že zmíněné věci nejsou jeho vlastnictvím. Podmínkou beztrestnosti pachatele jednacího v negativním omylu je omluvitelnost jeho omylu, což není tento případ. K námitce intenzity útoku státní zástupkyně uvedla, že ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže. V nyní řešené věci není pochyb o tom, že byla skutková podstata trestného činu loupeže naplněna beze zbytku. Nalézací soud dostál své povinnosti rozhodnout o navržených důkazech, přičemž pokud návrhu na provedení důkazů nevyhověl, tak ve svém odůvodnění vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. S jeho odůvodněním se v tomto ohledu státní zástupkyně plně ztotožnila. K námitce, že poškozený J. L. byl pod vlivem alkoholu státní zástupkyně, odkázala na přesvědčivou argumentaci nalézacího soudu. Státní zástupkyně shrnula, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nemají v projednávané věci své opodstatnění. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a souhlasila i s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný pak ve své replice rozvedl úvahu o tom, zda poškozený byl nebo nebyl schopen řádně vnímat v důsledku ovlivnění alkoholem a namítl, že tato otázka nebyla v řízení vyřešena v souladu se zákonem, neboť k tomuto bodu nebyl proveden jediný důkaz, o který by soud svůj závěr opřel.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Tento dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal neprovedení některých důkazů (konfrontace mezi obviněným a poškozeným J. L., svědecké výpovědi svědkyně K. T. a svědka P. S.) a nesprávné hodnocení důkazů (jednotlivých svědeckých výpovědí a závěrů stran intenzity a způsobu napadení poškozeného J. L. a jeho ovlivnění alkoholem) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V tomto lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 3 – 4), jakož i usnesení soudu druhého stupně (str. 3 – 5 rozhodnutí), kde bylo zcela logicky předestřeno, které důkazy podporují verzi obžaloby a na základě jakých skutkových zjištění byl obviněný uznán vinným. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. V uvedeném směru také soudy vysvětlily proč (z jakých důvodů) důkazy navrhované obviněným neprovedly.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Rovněž námitky obviněného stran absentujících obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (subjektivní stránky) nesměřují primárně k chybné aplikaci hmotněprávních norem, nýbrž toliko k odlišné (obviněným předkládané) verzi skutkového stavu věci, resp. zpochybnění provedených důkazů či jejich nedostatečnosti. Je přitom namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu