ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.64.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 64/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 8 To 342/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 18/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 2 T 18/2017, byl obviněný P. K. uznán vinným pod bodem I.) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
I.) v blíže nezjištěné době dne 7. 10. 2013 v P., ul. Č. v bytě, v přízemí domu, v rámci vzájemné slovní rozepře silou strčil do poškozené Z. K. (tehdy H.), která mu chtěla zabránil v odchodu z bytu a v tu chvíli stála na okraji terasy bytové jednotky, následkem toho poškozená upadla ze schodu terasy na trávník a při pádu utrpěla pohmoždění zad a zlomeninu článku 3. prstu levé nohy s otokem a podkožním krevním výronem, které si vyžádalo lékařské ošetření, a které poškozenou omezilo v obvyklém způsobu života po dobu do 14. 11. 2013, ačkoliv věděl, že poškozená byla v 6. týdnu těhotenství ,
a pod bodem II.) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
II.) v přesně nezjištěné době okolo 21:30 hodin dne 24. 3. 2014 v P., ul. Č. v bytě, v přízemí domu, v rámci vzájemné slovní rozepře fyzicky napadl svou tehdejší manželku, poškozenou Z. K., která byla v tu dobu ve 29. týdnu těhotenství, hodil na poškozenou hrnek s horkou kávou, kterému se poškozená vyhnula, následně ji v obývacím pokoji chytil oběma rukama v oblasti jejích ramen a silou ji odhodil na pohovku, kde jí zkroutil levou ruku za zády a přitom ji přetočil na pravý bok, načež společně s poškozenou upadli z pohovky na podlahu, a poškozená se při pádu udeřila o hranu konferenčního stolku do oblasti zátylku hlavy, a po dopadu na podlahu, zatímco poškozená ležela na zádech, ji zaklekl v oblasti břicha a přitom jí silou kroutil levou rukou, na jejímž prsteníčku měla poškozená navlečeny zásnubní a snubní prsten, přičemž stáhl zásnubní prsten se slovy, že si jej poškozená nezaslouží, a že ho dá někomu jinému a snubní prsten odhodil v pokoji, přičemž po tomto útoku poškozená trpěla bolestmi břicha a utrpěla kontuzi 4. prstu levé ruky a zápěstí levé ruky, přičemž její stav vyžadoval lékařské ošetření.
Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let.
Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Praha 3, Orlická 2020/4, částku ve výši 1.024 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 2 T 18/2017, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 8 To 342/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod I. napadeného rozsudku), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a znovu podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby za skutek spočívající v tom, že v blíže nezjištěné době dne 7. 10. 2013 v P., ul. Č. v bytě, v přízemí domu, v rámci vzájemné slovní rozepře silou strčil do poškozené Z. K. (tehdy H.), která mu chtěla zabránil v odchodu z bytu a v tu chvíli stála na okraji terasy bytové jednotky, následkem toho poškozená upadla z výšky cca 1 metru na trávník a při pádu utrpěla pohmoždění zad a zlomeninu článku 3. prstu levé nohy s otokem a podkožním krevním výronem, které si vyžádalo lékařské ošetření, a které poškozenou omezilo v obvyklém způsobu života po dobu do 14. 11. 2013, ačkoliv věděl, že poškozená byla v 6. týdnu těhotenství.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 8 To 342/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 260-264), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže. Poukazuje na symbolický význam zásnubního prstenu, kdy jeho odnětím poškozené chtěl toliko vyjádřit svoji nespokojenost v manželství, nikoliv se jej zmocnit ve smyslu daného trestného činu. Alternativně s odkazem na teoretická východiska a povahu daného jednání, jež považuje za určitý exces z pohledu běžných manželských hádek, upozornil na uplatnění subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 8 To 342/2017, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání obviněného nepovažuje za důvodné. Předně odkázal na způsob, jakým se s obdobnými námitkami obviněného vypořádal odvolací soud na str. 6 a 7 svého rozsudku. S úvahami i závěry tohoto soudu se ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal. V této souvislosti odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, který v obdobné věci konstatoval, že pohnutkou pachatele sice může být zpochybněn samotný loupežný úmysl, avšak v posuzované věci pohnutka pochybnosti o zavinění nevyvolala. Tedy ani pohnutka obviněného demonstrovat svou manželskou nespokojenost proto nemůže zpochybnit jeho loupežný úmysl. Stejně tak se mohl s tímto motivem vůči poškozené dopustit ublížení na zdraví, pomluvy nebo znásilnění – skutků rovněž niterně spjatých s její osobností. K otázce užití subsidiarity trestní represe uvedl, že útok obviněného na poškozenou byl poměrně razantní. Nezabránilo mu ani to, že poškozená se v době útoku nacházela v poměrně vysokém stupni těhotenství. Podle zjištění soudu mělo také ostatní chování obviněného k poškozené znaky týrání – poškozená trpěla syndromem týrané osoby. Za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku nebyl obviněný stíhán jen pro pochybnost, zda byl naplněn znak společného obydlí. Všechny uvedené okolnosti zvyšují škodlivost činu pro společnost natolik, že užití §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. Právní posouzení skutku nalézacím soudem je tedy správné. Ze strany obviněného se jedná o opakování již dříve uplatněných námitek, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 8 To 342/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, že nebyla neplněna subjektivní stránka trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že nebylo jeho úmyslem se zásnubního prstenu zmocnit, ale toliko jeho odnětím poškozené vyjádřit svoji nespokojenost v manželství. Dále alternativně poukázal na uplatnění zásady subsidiarity trestní podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento trestný čin má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20).
Byť pohnutka obecně není zákonným znakem souzeného trestného činu, nepochybně konkrétním motivem (pohnutkou) pachatele může být zpochybněn samotný loupežný úmysl. Příslušný motiv (pohnutka) však musí být k uvedenému zpochybnění způsobilý (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 807/2017).
Zjištěná pohnutka v nyní posuzované věci nevyvolala pochybnosti o zavinění obviněného. V průběhu řízení byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán úmysl obviněného zmocnit se za pomoci násilí zásnubního prstenu poškozené, přičemž obviněný uvedl, že jeho pohnutkou bylo vyjádřit nespokojenost v manželství a kritiku vůči manželce. Poškozenou zcela zbavil dispozice s jejím zásnubním prstenem, který jí násilím stáhl z ruky. Dopustil se tak vůči ní násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak již uvedl státní zástupce, ani pohnutka obviněného demonstrovat svoji manželskou nespokojenost proto nemůže zpochybnit jeho loupežný úmysl. Je přitom irelevantní, jak chtěl obviněný se zásnubním prstenem dále naložit, resp. jak s ním naložil, tj. zda si ho chtěl ponechat, prodat, vrátit zpět poškozené, apod. Již tím, že se zásnubní prsten dostal do jeho dispozice v důsledku násilného jednání, došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předmětnou námitkou obviněného se již zabývaly soudy ve věci dříve činné, kdy v podrobnostech lze odkázat na příslušné pasáže jejich rozhodnutí a těmto závěrům není čeho vytknout.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že přestože jsou manželské vztahy, resp. hádky, svojí povahou specifické, je v dané věci na jednání obviněného nutno pohlížet v jeho celistvosti. Obviněný se na poškozené dopustil poměrně intenzivního násilného útoku, kdy v tomto počínání mu nezabránila ani ta skutečnost, že obviněná byla v inkriminované době v poměrně pokročilém stadiu těhotenství. Nad to, podle zjištění soudu se obviněný na poškozené dopouštěl soustavně jednání vykazující znaky týrání osoby žijící ve společném obydlí, kdy u poškozené byl diagnostikován syndrom týrané ženy. Z výše uvedeného tedy nelze dojít k závěru stran možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu