ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.91.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 91/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2018 o dovolání podaném Z. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 To 219/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 34/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 1 T 34/2017, byl Z. F. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoníku), jehož se dopustil tím, že
v době nejméně od začátku roku 2013 do 17. 10. 2016 v K.-M., okres K., v bytě č. 1 domu na ul. N. K., který obýval společně se svou družkou I. K., v podnapilém stavu, do něhož se uváděl velmi často, svou družku sužoval tím, že ji s frekvencí nejméně jednou za dva týdny, ke konci období již téměř denně bezdůvodně ponižoval, napadal vulgárními slov ním i útoky, že je trubka, děvka, piča a kunda, jakož i fyzicky, kdy ji razantně napadal úchopy za zápěstí, kroucením rukou a jejich mačkáním, cloumáním, taháním za vlasy, dále ji opakovaně srážel k zemi, kde ji napadal otevřenou dlaní do obličeje, čímž jí způsoboval zpočátku podlitiny a pohmožděniny bez nutnosti lékařského ošetření, jeho násilné jednání se však prudce stupňovalo, kdy v průběhu roku 2014 ji začal fyzicky napadat i silnými, opakovanými údery pěstí do různých částí těla, zejména však do hlavy a obličeje, přičemž jeho útoky nebyla schopna předvídat a zamezit jim, dále ji škrtil, mačkal jí bolestivě ruce a zápěstí, bil její hlavou o zárubně dveří, shodil ji ze schodů, nejméně jedenkrát za ní po bytě běhal s nůžkami v ruce a hrozil, že jí ostříhá vlasy, dále opakovaně, nejméně ve dvou případech v letech 2015 i 2016, za přítomnosti I. K., které zabránil odejít, pouštěl v bytě plyn tak, že otevřel všechny plynové kohoutky sporáku, z nichž unikal plyn, a hrozil, že celý dům nechá vyhodit do vzduchu a že je mu všechno jedno, kdy ve druhém případě odstranil kliky dveří, aby I. K. nemohla z pokoje odejít, zalehl ji a zakryl jí nos i ústa, aby nemohla dýchat, a svého jednání zanechal až po delším přemlouvání a prosbách, přičemž I. K. v obavě o své zdraví a život byla nucena opakovaně přespávat u matky nebo žádat zletilého syna T. K., aby jí přispěchal na pomoc, a to i v nočních hodinách, opakovaně z bytu utíkala oknem nebo balkonem umístěnými ve výšce nejméně 2,5 metru nad zemí, z toho jedenkrát bosa a v noční košili, v jednom případě si takto pádem na zem vyrazila dech, kdy fyzickými útoky jí po celou dobu a velmi často způsoboval podlitiny a pohmožděniny v oblasti obličeje, krku, na horních i dolních končetinách, dále jí v měsíci dubnu roku 2014 záměrným úderem o hranu stolu zlomil palec levé ruky, v měsíci dubnu roku 2016 jí úderem těžkým kovovým tácem, který po ní hodil, zlomil nos, v měsíci srpnu roku 2016 jí sražením ze schodů způsobil naražení levé paty, dne 17. 9. 2016 jí údery do hlavy způsobil hematom levé poloviny brady a otok levé tváře, přičemž jeho útokům se nedokázala bránit s ohledem na jeho značnou fyzickou převahu, kdy v přivolání policejní hlídky jí často bránil odebráním mobilního telefonu, a soužití s ním nebyla schopna ukončit, když její návrhy na ukončení vztahu odmítal, opakovaně sliboval, že se vůči ní dalšího násilného jednání již nedopustí, což však nedodržoval, naopak naléhal na setrvání v družském poměru a pro případ ukončení soužití jí nejméně jedenkrát hrozil zabitím, což I. K. po celou dobu pociťovala jako hrubé, bezcitné a působilo jí těžké příkoří, když měla ze Z. F., jenž je dlouholetým uživatelem alkoholu, strach a žila v neustálém očekávání dalšího konfliktu.
Za uvedený zločin byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 To 219/2017, tak, že je jako nedůvodná podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal Z. F. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Z. F. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že v rámci uplatněných dovolacích důvodů se nelze domáhat přezkoumání skutkových tvrzení, přesto však pokládá za nutné poukázat na to, že podle jeho názoru soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, zejména v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Obviněný je názoru, že namítané a rozvedené skutkové vady napadeného rozhodnutí jsou důsledkem nesprávného právního posouzení skutku. Ve skutkové větě napadeného rozsudku je uvedeno, že vytýkaného jednání se měl obviněný dopouštět v období „nejméně od začátku roku 2013 do 17.10.2016“, když z takto vymezeného období vyplývá z napadeného rozsudku pro obviněného právní kvalifikace, že se obviněný vytýkaného jednání dopouštěl po delší dobu podle ustanovení §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Sám takto vymezené období popírá, když v tomto období neměl problém s alkoholem, měl zaměstnání a vůbec byl po duševní stránce vyrovnaný a v pořádku. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vycházel zejména z výpovědi svědkyně I. K. a jejích rodinných příslušníků, tj. syna T. K. a matky I. K., tedy osob přirozeně zaujatých, přičemž i jejich výpovědi si v určitých okolnostech navzájem odporují. Rovněž tak další provedené důkazy v podobě lékařských zpráv, buď přímo vyvracejí tvrzení svědkyně I. K. – např. vyjádření ošetřující lékařky MUDr. Kobierské, která výslovně ve své zprávě pro účely soudního řízení trestního ze dne 19. 4. 2017 uvedla, že: „Paní I. K. v evidenci naší ordinace od 23. 10. 2008. V době od r. 2013 - 2016 nebyla nikdy ošetřena pro zranění, ani nemám zprávy z vyšetření na chir. amb., kde byla léčena. Poslední ošetření zde 8. 8. 2016“; nebo jsou v rozporu s tím, co uvádějí rodinní příslušníci poškozené a sám obviněný. Ani z dalšího provedeného dokazování nelze uzavřít, že v průběhu celého roku 2013 došlo ze strany obviněného k jakémukoli vytýkanému jednání, neboť kromě neurčité výpovědi poškozené k období celého roku 2013 není v předmětném spise založen jediný důkaz, který by prokazoval vytýkané jednání obviněného v průběhu roku 2013. Na základě uvedeného není žádný důvod a podklad proto, aby bylo jednání obviněného kvalifikováno jako §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kdy právní kvalifikace v druhém odstavci není v napadeném rozsudku ani v usnesení odvolacího soudu spolehlivě odůvodněna.
Obviněný rovněž v řízení u soudu prvního a druhého stupně bezvýsledně namítal a poukazoval na disproporci mezi výpověďmi svědků ohledně fyzických útoků, které měl způsobit poškozené a skutečně způsobenými následky na jejím zdraví. Zejména svědek T. K. v protokolu o výslechu ze dne 25. 10. 2016 vypověděl, že byl svědkem toho, jak v noci z důvodu chrápání obviněný napadl poškozenou a měl jí dát celkem minimálně 5 ran pěstí do obličeje. Pokud by toto tvrzení svědka bylo pravdivé – při takovém počtu ran a vzhledem k tělesným proporcím obviněného a poškozené je zcela zjevné, že by takové napadení způsobilo poškozené velmi závažná zranění, kdy nelze vyloučit bezvědomí i těžší následky na zdraví a životě poškozené, což však v řízení nebylo prokázáno. Naopak bylo zjištěno, že po tomto incidentu nebyla poškozená vůbec ošetřena. Podle výpovědi samotné poškozené tato vyhledala lékařské ošetření pouze v případě, kdy to bylo nezbytně nutné, a neuměla si sama zajistit pomoc. V situaci popsané svědkem T. K. by tedy v případě, že by jí obviněný zasadil minimálně 5 ran pěstí do obličeje, jistě nemohla druhý den normálně fungovat a odejít do práce. V rámci své výpovědi u hlavního líčení (str. 4 protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 05. 2017 ve spodní části) svědek K. uvedl, že po výše uvedeném incidentu matka I. K. odešla za svědkem do pokoje a usnula). Z uvedeného je tedy zřejmá jistá disproporce a zjevný nesoulad mezi intenzitou jeho útoku, který popsal svědek T. K., a následkem v podobě zranění, která zcela zjevně neodpovídá popsanému údajnému útoku obviněného a vyvolává tak pochybnosti, co do pravdivosti svědecké výpovědi svědka T. K. Rovněž i na jiných místech v případě jiných incidentů se výpověď svědka T. K. učiněná v přípravném řízení liší od výpovědi, kterou učinil v rámci hlavního líčení. Uvedená svědecká výpověď je obviněným zmiňována z důvodu, že měla zásadní vliv na právní posouzení předmětného skutku.
Rovněž v řízení u soudu prvního a druhého stupně namítal rozsah aplikovatelnosti dalších provedených důkazů, zejména následujících výpovědí svědků, když uvedené měli rovněž zásadní vliv na nesprávné právní posouzení jednání obviněného v druhém odstavci ustanovení §199 tr. zákoníku. Svědecké výpovědi matky poškozené I. K. a kamarádky poškozené paní Z. K. jsou toliko důkazy nepřímými, přičemž je zjevné, že tyto výpovědi jsou odvozeny ze sdělení poškozené a uvedená svědkyně nebyla nikdy osobně přítomna jednání obviněného, ke kterému mělo docházet ve společně obývaném bytě.
Pokud se jedná o osobu poškozené I. K. a pravdivost jí uváděných informací, byl za účelem vyšetření jejího duševního stavu vypracován v daném řízení znalecký posudek znalcem PhDr. Petrem Šišákem. Pokud se jedná o věrohodnost výpovědi poškozené, je v uvedeném posudku konstatováno: „Ke zkreslení vnímání a paměti dochází vlivem teatrálních prožitků emergentních situací, které však mohou být stejně nebezpečné v realitě, jako v jejich nadsazování ritualizování“. Dále konstatováno, že: „Autentičnost vnímání mohu potvrdit na průměrné úrovni, reprodukce událostí je však zkreslena teatrálním projevem pythyatické ritualizovanonosti“. Z uvedeného tedy vyplývá, že znalec připouští zkreslení výpovědi poškozené, která může mít své dopady na projednávanou věc, neboť svědecká výpověď I. K., je jedním z hlavních důkazů, na kterém spočívá napadený rozsudek.
Obviněný má tedy za to, že provedené důkazy v žádném případě nemohou ani samotné, ani v souhrnu, sloužit v trestním řízení k dostačujícímu prokázání jemu vytýkané činnosti v období nejméně od začátku roku 2013 do 17. 10. 2016, a za této situace, kdy tak mohlo být prokázáno období v délce maximálně jednoho měsíce, z hlediska právní kvalifikace nelze hovořit o delší době ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. K tomu obviněný poukazuje na komentářovou literaturu k trestnímu zákoníku, která k výkladu pojmu „ delší doba“ uvádí následující: „Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání i zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní je týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby“.
Druhým podstatným faktorem v projednávaném řízení je příčina jednání obviněného. Z provedeného dokazování a především ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že jeho chování bylo velice ovlivněno alkoholem. Podle znalce se u něj nejednalo o stav nepříčetnosti, avšak na počátku všech vytýkaných jednání stálo nadužívání alkoholu obviněného a rovněž poškozenou. Nikdy se vytýkaného jednání nedopustil za střízlivého stavu, ale za stavu v opilosti.
Dále před soudy obou stupňů navrhoval provedení následujících důkazů: 1) důkaz výslechem svědkyně E. R. (členka bytového družstva k předmětnému bytu), dále výslechem svědkyně L. P. (blízké spolupracovnice poškozené I. K.) a E. Z. (rovněž blízké spolupracovnice poškozené I. K.). Soudy obou stupňů uvedené jeho důkazní návrhy zamítly, kdy navrhoval výslech svědkyně E. R. (členky bytové družstva k předmětnému bytu), avšak za účelem časového určení případných stížností sousedů na chování obviněného a poškozené v předmětném bytě a k prodlužování nájemní smlouvy s obviněným k předmětnému bytu (naposledy prodloužena v dubnu či květnu roku 2016), a nikoli za účelem výpovědi ke zraněním poškozené, jak uvedl soud prvního stupně. Svědkyně L. P. a E. Z. byly navrhovány obviněným za účelem popisu viditelných zranění na těle poškozené, jejichž vznik je mu kladen za vinu. Vše s ohledem na výpověď poškozené, v níž uvedla, že častou dovolenou, ani jiné časté absence v práci z důvodu zranění neměla, a dále uvedla, že případné modřiny maskovala před lidmi pomocí make-upu. Uvedené svědkyně, které prakticky denně viděli poškozenou v práci, mohli před soudem vyvrátit či potvrdit způsobená zranění a jeho jednáním spatřuje právní vady s dopady na právní kvalifikaci skutku u obou napadených rozhodnutí v důsledku neprovedení uvedených obviněným navrhovaných důkazů.
Rovněž soudy obou stupňů nedůvodně zamítly důkaz navržený odsouzeným v podobě důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví k posouzení zranění poškozené. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 5. 2017 se podává, že prostřednictvím obhájce navrhoval uvedený důkaz znaleckým posudkem z důvodu prokázání intenzity útoku ze strany obviněného vůči poškozené s ohledem na zranění, která popsala poškozená a dále za účelem prokázání mechanismu vzniku těchto zranění, a zda u některých tvrzených zranění není objektivně možné způsobení samotnou poškozenou, která byla rovněž často pod vlivem alkoholu, a zda u některých zranění, u kterých poškozená uvedla v lékařských zprávách, že si je způsobila sama bez cizího zavinění, tyto skutečně mohly být způsobeny bez cizího zavinění.
K důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že z protokolů o hlavním líčení ze dne 29. 03. 2017 a ze dne 25. 05. 2017 je patrné, že obviněný byl s odkazem na ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. vykázán z jednací síně po dobu výslechu svědkyně I. K. a svědkyně Z. K. Obviněný má jednak za to, že pro takový procesní postup soudu nebyl dán žádný důvod, a dále soud prvního stupně, ani soud odvolací tento postup ve svých rozhodnutích, ani v rámci procesních usnesení o vykázání obviněného z jednací síně, která jsou uvedena ve výše jmenovaných protokolech, nikterak neodůvodnili. Reakce na odpovědi a kladení otázek ze strany samotného obviněného až po seznámení s výpovědí svědkyň podstatným způsobem ztížilo obhajobu samotného obviněného a tento postup soudu nepřiměřeně zasáhl do práva obviněného na obhajobu, zejména ve vztahu k právu obviněného na osobní přítomnost u hlavního líčení a ve vztahu k právu klást svědkům otázky v rámci jejich výslechu v hlavním líčení. Na základě uvedených vad v postupu soudu prvního i druhého stupně je obviněný názoru, že byl naplněn odvolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soud k projednání v novém složení senátu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo tím způsobem, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl uplatněn opodstatněně, když samotné užití §209 odst. 1 tr. ř. bylo odůvodněno povahou věci, tedy předchozím dlouhodobým zlým nakládáním s poškozenou, což lze vztáhnout i na její matku. Současně došlo k vyvážení práv obhajoby, kdy byl seznámen s obsahem jejich výpovědí a obhájce i on sám měli možnost klást otázky. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tento opřen o skutkové námitky, kdy se vytýká neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. Zpochybňuje se pravdivost výpovědi poškozené a dalších svědků, závěry znaleckého posudku na poškozenou. Jde tak o vytváření vlastního skutkového děje, ze kterého je následně dovozováno nesprávné hmotněprávní posouzení. Výhrady k neúplnému dokazování byly zohledněny v předchozích rozhodnutích. Nebyl zjištěn onen namítaný extrémní nesoulad, kdy absence posttraumatické stresové poruchy není povinným znakem, byl zjištěn syndrom týrané ženy, popisující reálné prožitky. Popsaný skutek tak byl správně kvalifikován podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a navrhuje tak odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, došlo-li k porušení práv obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu řízení zabezpečeno povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej o veřejném zasedání (§198, §233). Porušení těchto ustanovení může založit posuzovaný dovolací důvod. Zákon současně stanoví podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (§202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1). Jestliže soud provede hlavní líčení v souladu s těmito podmínkami, nelze se dovolávat tohoto důvodu dovolání.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z velké části směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, kterým by bylo možné přiznat právní relevanci s ohledem na uplatněný dovolací důvod, v podaném dovolání absentovaly. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a znaleckého posudku stran výpovědi poškozené) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Obviněný namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to výpovědi poškozené I. K. a dále svědka T. K. a I. K., takto syna a matky poškozené, jež jsou přirozeně proti jeho osobě citově zabarveny. V důsledku tohoto nesprávného hodnocení provedených důkazů došlo k nesprávnému užití právní kvalifikace ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Je tak zjevné, že obviněný prostřednictvím takto deklarovaného dovolacího důvodu napadá správně zjištěná a stabilizovaná skutková zjištění nižších soudů. V rámci přezkoumání zásad, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí dovoláním napadeného, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extremní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Obviněný tento extremní rozpor spatřuje zejména v závěrech znaleckého posudku psychologického zpracovaného znalcem PhDr. Petrem Šišákem na poškozenou I. K., kde zdůrazňuje zjištěné zkreslené vnímání a paměti vlivem teatrálních prožitků emergentních situací, kdy je reprodukce událostí zkreslena tímto teatrálním projevem. Znalec tak podle dovolatele připouští zkreslení výpovědi poškozené, které může mít zásadní vliv na projednávanou věc. Dovozuje i extremní nesoulad z absence jakýchkoliv lékařských zpráv, které by potvrzovali ono zlé nakládaní po vymezenou dobu od počátku roku 2013 až do 17. 10. 2016. Jedná se však o selektivní vytrhávání závěrů posudku ze souvislostí, kdy stěžejní jsou jiné momenty. To platí i pro údajný alkoholismus poškozené, která na protialkoholní záchytné stanici byla jedinkrát a to mnoho let před tímto skutkem, kdy se jednalo o nezvládnutí situace po úmrtí nemocného syna. Na rozdíl od obviněného, který zde byl mnohem častěji, kdy jím prezentované vedení řádného života (zaměstnání, nekonzumace alkoholu) na počátku období je spíše jeho představou, než popisem reality.
Těmito námitkami, jež jsou pokračováním uplatňované obhajoby, se však jak nalézací Okresní soud v Karviné, tak odvolací Krajský soud v Ostravě v příslušných pasážích svého rozhodnutí zcela konkrétně zabývaly a dospěly k závěru, že o věrohodnosti poškozené není žádných pochyb. Vycházely tak z celkových závěrů uvedeného znaleckého posudku znalce psychologa, který konstatoval obecnou věrohodnost této osoby, byť v obecné rovině připustil jisté emoční přibarvení popisu prožitého děje, nicméně bez zjevných sklonů k fabulacím na straně poškozené. Ostatně v tomto směru jsou dílčí jednání potvrzována i dalšími svědky. O tom, že poškozená není vůči obviněnému hostilně naladěna, svědčí i jí prezentovaný postoj před znalcem, kde vyjadřuje nesouhlas s vazebním stíháním obviněného, kdy se domnívala, že postačí jeho vykázání ze společného obydlí.
V další části dovolacích námitek se jedná o problematiku opomenutých důkazů. V dané věci dovolatel poukazuje na odmítnutí výslechu navrhovaných svědkyň, a to pracovnice bytového družstva a dvou spolupracovnic poškozené, kdy prvně jmenovaná svědkyně by se měla vyjádřit k okolnostem, zda byli stížnosti ze strany nájemníků a za jakých okolností docházelo k případnému prodlužování nájmu společně obývaného bytu, a druhé dvě spolupracovnice, jež s ní byly v denním kontaktu, se měly vyjádřit k existenci či neexistenci viditelných zranění na poškozené. Oba nižší soudy se však s touto záležitostí jasně vypořádaly, kdy srozumitelným způsobem vysvětlily, proč takové důkazy za nezbytné nepovažují. Nejedná se tak o tzv. opomenuté důkazy ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, již zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soudy ve svých rozhodováních a v úvahách nad nimi měly na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoliv, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opřou a které opomenou. Neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody, kdy prvním je argument, že tvrzená skutečnost je bez relevantní souvislosti s předmětem řízení (relevance), další je fakt, že důkaz není sto ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (potence), a konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tedy argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno či vyvráceno. V dané věci se pak jedná o posledně jmenovaný důvod. Danému způsobu páchání trestné činnosti je imanentní skrytost, tedy páchání trestné činnosti za „zavřenými dveřmi“, kdy rozsah významných důkazů je tímto limitován a vyjma výpovědi poškozené mají ostatní důkazy většinou nepřímý charakter. Tak je to i v této posuzované důkazní situaci.
Relevantní námitka se týká doby páchání trestné činnosti, a to ve smyslu dlouhodobosti, kdy však je možno uzavřít, že i ona má podklad ve skutkových zjištěních. Bylo soudy prokázáno, že se jednalo o dlouholeté zlé nakládání, kde ona intenzita může být nižší, a jednalo se o potencování vlivu alkoholu na chování obviněného. Tento závěr vyplývá právě z vyjádření poškozené a zprostředkovaně jejich blízkých, kdy sama absence lékařských zpráv na tom nic nemění, neboť často se oběti tohoto druhu trestné činnosti k lékaři nedostavují, ze studu či jiných důvodů, kdy šlo zpočátku o napadání nižší intenzity.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dále pak, týráním ve smyslu §199 tr. zákoníku se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Závěry o naplnění objektivní stránky předmětné skutkové podstaty přitom podle Nejvyššího soudu mají spolehlivou oporu v provedeném dokazování. Právní kvalifikace předmětného skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku je zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. platí, že ten byl uplatněn ve vztahu k námitkám neúčasti u výslechu svědkyň právně relevantně. Platí totiž, že dovolacím důvodem je postup soudu, který provedl výslech svědka podle §209 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného vykázal z jednací síně, avšak poté jej neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 676/2004). Nicméně zde soud prvního stupně respektoval právo podle §209 odst. 1 tr. ř., kdy k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo, a to z důvodu, že byť byl obviněný vykázán po dobu výpovědi poškozené a její matky z jednací síně, tak současně byl výslechu těchto osob přítomnech jeho obhájce, který měl možnost a také kladl svědkyním dotazy, a dále byl posléze obviněný seznám s obsahem těchto výpovědí, vyjádřil se k nim a vůči poškozené prostřednictvím předsedy senátu vznesl celou řadu dotazů, na které tato reagovala. V případě matky poškozené je z protokolu o hlavním líčení patrné, že dotazy zjevně kapciózního charakteru učiněny byly, ale po poradě s obhájcem žádný dotaz učiněn nebyl. Nebylo tak porušeno žádné ustanovení obviněného týkající se účasti v hlavním líčení, neboť v dané věci je tento postup předvídaný i zákonem, kdy platí, že vůči poškozené mělo být po dobu mnoha let ze strany obviněného působeno přímým fyzickým násilím a dalším jednáním popsaném ve skutkové větě, a je tak zjevné, že obava z toho, že by v jeho přítomnosti nevypověděla pravdu, je více jak opodstatněná. To samé je možno vztáhnout i na výpověď její již více jak 70-ti leté matky.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal