ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1126.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1126/2018-763
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci posuzované A. L. , zastoupené opatrovnicí pro řízení Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, za účasti města Plzně, jako stálého opatrovníka, o svéprávnosti a o opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 99 P 122/2009, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2017, č.j. 10 Co 327/2017-737, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2017, č.j. 10 Co 327/2017-737, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. června 2017, č.j. 99 P 122/2009-717, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2017, č.j. 99 P 122/2009-717, výrokem I. omezil posuzovanou na dobu tří let ve svéprávnosti, jde-li o nakládání s finančními částkami přesahujícími 20.000 Kč měsíčně a nakládání s ostatním majetkem, jehož hodnota přesahuje 20.000 Kč, jednání směřující k uzavření manželství a pořízení pro případ smrti. Výrokem II. jmenoval posuzované veřejného opatrovníka, Statutární město Plzeň – Úřad městského obvodu Plzeň 1 (dále již „opatrovník“). Výrokem III. určil, že se mění rozsudek Okresního soudu Plzeň – město č.j.15 Nc 1238/2001-52 ze dne 22.5.2002, který nabyl právní moci dne 2.5.2003. Výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že posuzovaná trpí duševní poruchou, a to trvalou poruchou s bludy. Je soběstačná, je schopna se o sebe v běžném životě postarat, samostatně jednat, nakládat se svým majetkem a spravovat své jmění. Pod vlivem bludné produkce, vychází-li posuzovaná z nesprávných předpokladů, které jsou v rozporu s realitou - v případě posuzované se jedná o její přesvědčení, že je první manželkou prince Ch. W., následníka britského trůnu - by si však mohla posuzovaná svým jednáním způsobit újmu. Soud přihlédl ke skutečnosti, že posuzovaná v minulosti již sepsala závěť, kdy svůj majetek odkázala princi Ch., k závěrům znalkyně, že je třeba posuzovanou chránit zejména v souvislosti s nakládáním s majetkem vyšší hodnoty i ke skutečnosti, že posuzovaná žije sama a veškeré své záležitosti si řeší samostatně (stará se o nemovitost, byla schopna splácet úvěr, nemá dluhy aj.) a omezil posuzovanou ve svéprávnosti při nakládání s majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 20.000 Kč a ve schopnosti uzavřít manželství a pořizovat pro případ smrti. V ostatních oblastech dospěl k závěru, že posuzovanou není potřeba omezovat. V souvislosti s omezením svéprávnosti posuzované jmenoval opatrovníkem stávajícího veřejného opatrovníka, Statutární město Plzeň.
K odvolání posuzované a procesní opatrovnice posuzované Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2017, č.j. 10 Co 327/2017-737, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že posuzovanou omezil na dobu tří let ve svéprávnosti jde-li o právní jednání týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje v případě jednorázového plnění hodnotu 50.000 Kč a v případě součtu všech plnění částku 50.000 Kč ročně, jednání, kterými by zcizovala či zatěžovala právy věcnými i obligačními nemovité věci, jednání, kterými by zcizovala movité věci, jejichž hodnota je vyšší než 50.000 Kč, jednání týkající se pořízení pro případ smrti a uzavření manželství. Výrokem II. jmenoval posuzované veřejného opatrovníka, město Plzeň, které je oprávněno a povinno zastupovat posuzovanou v situacích uvedených ve výroku I., výrokem III. určil, že se mění rozsudek Okresního soudu Plzeň – město č.j. 15 Nc 1238/2001-52 ze dne 22.5.2002 a usnesení Okresního soudu Plzeň – město č.j. 15 Nc 1238/2001-115 ze dne 17.12.2003, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. 56 Co 33/2004-133 ze dne 23.1.2004. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že posuzovaná, ač trpí trvalou duševní poruchou s bludy, je schopna se o sebe postarat, žije samostatně a sama nakládá se svými financemi a majetkem. Neztotožnil se však s názorem posuzované a její procesní opatrovnice, že duševní porucha posuzované nijak neovlivňuje její jednání v souvislosti s nakládáním s jejím majetkem a posuzované tak nehrozí závažná újma. Dospěl k závěru, že pokud posuzovaná jedná pod vlivem duševní poruchy, není schopna jednat odpovědně a uvážlivě a následkem jejího jednání jí může vzniknout závažná újma. Odvolací soud i přes uznání práv a osobní jedinečnosti posuzované dovodil, že v rozsahu nezbytně nutném pro ochranu posuzované je potřeba přistoupit k omezení její svéprávnosti, přičemž mírnější nebo méně omezující opatření není v případě posuzované, která žije sama, postačující. Soud omezil posuzovanou ve svéprávnosti v oblasti nakládání s majetkem, v souvislosti s pořízením pro případ smrti a ve vztahu k možnosti uzavřít manželství tak, aby nemohla být vystavena zneužití či nátlaku ze strany jiné osoby a nebyla jí způsobena v důsledku jednání pod vlivem duševní poruchy závažná újma, ale zároveň jí bylo umožněno činit právní jednání v obvyklých situacích jejího života.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky a procesní opatrovnice včasné dovolání, v němž uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nesprávně právně posoudil výklad pojmu „hrozila-li by mu jinak závažná újma“, vztah reálné hrozby závažné újmy a zásahu do práv člověka a skutečnost, do jaké míry je třeba v rozhodování zohlednit subjektivní pohled posuzované na její omezení svéprávnosti. Dovolatelka má za to, že odvolací soud učinil závěry bez opory v dokazování. V souvislosti s potřebou ochrany posuzované před hrozící závažnou újmou uvádí, že újma, pro kterou je možné omezit svéprávnost jedince, musí být reálná, podložená skutkovými zjištěními učiněnými z důkazů v řízení provedených, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Dovolatelka vyslovila nesouhlas s postojem soudu k svobodě posuzované pořídit pro případ smrti, neboť toto právo náleží do základních práv každého člověka a v případě posuzované nebude jejím rozhodnutím navíc poškozen žádný blízky příbuzný či jiná osoba blízká. Tento důvod by tedy neměl být důvodem pro omezení svéprávnosti posuzované. Dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 29.11.2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, v němž je kladen důraz na akcentaci způsobu života posuzovaného člověka, každodenní jednání a přístup posuzovaného k životu, kdy soud má být ve svém rozhodování veden snahou pečlivě posoudit všechny zjištěné skutečnosti ve své jednotlivosti i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem. Dovolatelka namítá, že si je schopna veškeré záležitosti vyřídit sama, má mnoho zájmů, žije bohatý společenský život a omezení svéprávnosti pociťuje jako citelný zásah do svých osobnostních práv. V souvislosti s tím upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 13.12.2016, sp. zn. II. ÚS 934/16, podle kterého soud při rozhodování zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud s ohledem na shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzované věci dovolatelka odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 a nálezu Ústavního soudu ze dne 13.12.2016, sp. zn. II. ÚS 934/16. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné.
S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §55 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle §55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §39 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle §49 odst. 1 o.z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
Podle §465 odst. 1 věty první o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
V souvislosti s otázkou omezení svéprávnosti člověka je třeba především připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud ještě za účinnosti předchozí právní úpravy institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) dospěl k závěru, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.
Podle judikatury Ústavního soudu k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti.
Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Proto je prvořadým úkolem soudu uvážit, zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po provedeném dokazování, v němž soustředí nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle §55 odst. 1 a 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější možnosti méně omezujícího opatření pro posuzovaného (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
V posuzované věci oba soudy přistoupily k omezení svéprávnosti posuzované s ohledem na odborné závěry znalců. Jak vyplývá z provedeného dokazování, posuzovaná je v běžném životě schopna se o sebe sama postarat, nakupuje, vaří, je schopna si vyřizovat své finanční záležitosti, nakládat se svým majetkem a spravovat své jmění. Je způsobilá si vyřizovat žádosti o sociální dávky, jednat s úřady, uzavřít půjčku na opravy v domě a tyto peníze v termínu uhradit. Žije společensky aktivní život. Dosud s opatrovníkem jednala pouze sporadicky, neboť si vše vyřídila sama. Trvalá duševní porucha s bludy se u posuzované projevuje v souvislosti s jejím domnělým manželským vztahem s Ch. W., následníkem britského trůnu, kdy posuzovaná hodlala pro případ své smrti odkázat veškerý svůj majetek britskému následníku trůnu. Co se týče možného zneužití a vzniku závažné újmy na straně posuzované při nakládání s jejím majetkem, upozorňuje procesní opatrovnice posuzované na závěry znaleckého posudku zdůrazňující obezřetnou a puntičkářskou povahu posuzované a její vysoký intelekt. Podle názoru odvolacího soudu jedná-li posuzovaná pod vlivem duševní poruchy, není schopna jednat uvážlivě a odpovědně a na základě takového jednání jí hrozí závažná újma. Odvolací soud neshledal mírnější omezující opatření v případě posuzované postačujícím, neboť posuzovaná žije sama, nemá žádné osoby blízké, či osobu, která by byla posuzované při právních jednáních nápomocna.
Na tomto místě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu, a to zda skutečně nepřichází v úvahu žádné mírnější opatření než omezení svéprávnosti posuzované. Odvolací soud dospěl k závěru, že je-li osoba při jednání se svým majetkem, konkrétně při pořizování pro případ smrti, ovlivněna bludnou představou, že jejím manželem je britský následník trůnu, je jediným možným řešením omezit jí ve svéprávnosti, aniž by skutečně zvážil možnost přijmout méně omezující opatření, jež by zajistilo posuzované osobě ochranu před neuváženým nakládáním s jejím majetkem. Přitom právě ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.8.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).
Při rozhodování o omezení svéprávnosti je soud povinen zkoumat, zda vzhledem k zájmům posuzovaného nebude stačit mírnější opatření, jakým je nápomoc při rozhodování (§45 o. z. a násl.), zastoupení členem domácnosti (§49 o. z. a násl.) nebo jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti posuzovaného (§469 odst. 1 o. z.). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti, musí vždy uvést, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného, a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinými slovy musí se důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření. Právě proto je soud povinen zajistit si úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného.
Oproti dřívější praxi se do jisté míry mění optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.
Pokud v aplikační úvaze soudu není exponována některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Jelikož se v naznačených souvislostech aplikační úvaha odvolacího soudu neubírala, nelze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení §243e odst. 1 a 2 o.s.ř. usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu