ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1151.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1151/2018-244
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzované J. J. , t.č. v Psychiatrické nemocnici v Jihlavě, zastoupené opatrovnicí pro řízení JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, za účasti navrhovatelky a opatrovnice posuzované L. J., zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, a Obce Vlčetínec, o svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 7 Nc 5811/2015, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. září 2017, č.j. 72 Co 8/2017-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. září 2017, č.j. 72 Co 8/2017-188, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. října 2016, č.j. 7 Nc 5811/2015-103, se zrušují , a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. října 2016, č.j. 7 Nc 5811/2015-103, výrokem I. omezil posuzovanou ve svéprávnosti, jde-li o nakládání s majetkem v hodnotě převyšující 500 Kč, o nakládání s finančními prostředky ve výši přesahující 500 Kč týdně, o uzavírání smluv o finančních produktech, smluv o poskytování sociálních služeb, kupních smluv s plněním převyšujícím částku 500 Kč s tím, že v případě opakujícího se plnění nesmí částka v souhrnu přesahovat 500 Kč, o darování a přijímání darů větší hodnoty než 500 Kč a darů vzhledem k okolnostem darování neobvyklých, o právní jednání v pracovněprávních vztazích, o rozhodování o záležitostech svého zdravotního stavu, přijetí či odmítnutí zdravotních služeb, o podávání žádosti o důchod, dávky státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky pro osoby se zdravotním postižením, o podávání žádosti o vydání občanského průkazu a cestovního dokladu, o pořizování pro případ smrti s majetkem převyšujícím hodnotu či částku 500 Kč, o uzavírání manželství, o právu volit a být volen. Výrokem II. jmenoval posuzované veřejného opatrovníka, Obec Vlčetínec (dále též „opatrovník“). Výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že posuzovaná trpí závažným duševním onemocněním trvalého charakteru, a to paranoidní formou schizofrenie s masivním rozvojem postpsychotického defektu osobnosti. Vedle duševní poruchy se u posuzované vyskytují i tělesné komplikace způsobené nezdravým životním stylem, konkrétně kouřením, nadměrnou konzumací potravin a kávy. Posuzovaná není schopná se o sebe sama postarat, nezná hodnotu peněz, má tendence k hromadění věcí. Do psychiatrického ústavu se opakovaně vrací k hospitalizaci, mimo psychiatrické zařízení již více než 11 let nežila. S ohledem na zjištění, že posuzovaná není schopná adekvátně posoudit důsledky právních jednání majetkového i nemajetkového charakteru, má soud za to, že posuzované hrozí bez omezení její svéprávnosti závažná újma a k dostatečné ochraně zájmů posuzované není na místě využít podpůrných opatření. Výši finančních prostředků, s nimiž je posuzovaná oprávněna nakládat soud stanovil podle běžných nákupů věcí osobní potřeby pro jednu osobu, přičemž vzal v úvahu rovněž dosavadní praxi psychiatrického zařízení. Při výběru opatrovníka soud vycházel z přání posuzované a přihlédl k negativnímu postoji posuzované k možnosti, aby opatrovnici vykonávala její sestra.
K odvoláním posuzované a navrhovatelky Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. září 2017, č.j. 72 Co 8/2017-188, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že v bodu a ) posuzovanou omezil ve svéprávnosti jde-li o právní jednání týkající se nakládání s majetkem v hodnotě převyšující 500 Kč, o nakládání s finančními prostředky ve výši přesahující 200 Kč týdně, o uzavírání smluv o finančních produktech, smluv o poskytování sociálních služeb, kupních smluv s plněním převyšujícím částku 200 Kč s tím, že v případě opakujícího se plnění nesmí částka v souhrnu přesahovat 200 Kč, o darování a přijímání darů větší hodnoty než 500 Kč a darů vzhledem k okolnostem darování neobvyklých, o právní jednání v pracovněprávních vztazích, o rozhodování o záležitostech svého zdravotního stavu, přijetí či odmítnutí zdravotních služeb, o podávání žádosti o důchod, dávky státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky pro osoby se zdravotním postižením, o podávání žádosti o vydání občanského průkazu a cestovního dokladu, o pořizování pro případ smrti s majetkem převyšujícím hodnotu či částku 500 Kč, o uzavírání manželství, o právu volit a být volen; v bodu b) opatrovnicí posuzované jmenoval navrhovatelku. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem III. o náhradě nákladů řízení placených státem.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou, v jejímž důsledku došlo k zúžení duševní sféry posuzované na základní potřeby – jídlo, pití, kouření. Odvolací soud dospěl k závěru, že omezení svéprávnosti posuzované soudem prvního stupně bylo namístě. Vzhledem ke zjištění, že volná dispozice posuzované s většími finančními prostředky vede k nadbytečnému hromadění nepotřebných věcí posuzovanou a ke zhoršení jejího zdravotního stavu, rozhodl o možnosti posuzované disponovat s menšími finančními částkami. Jako odpovídající soud určil částku 200 Kč týdně. Při přezkumu jmenování stálého opatrovníka posuzované soud zvážil přání posuzované, aby opatrovnicí nebyla její sestra, poukázal však také na skutečnost, že posuzovaná své názory na výběr opatrovníka několikrát měnila, přičemž její sestra je jediným příbuzným posuzované, která ji navštěvuje, jezdí s ní k rodičům, bere si ji domů, spolupracuje se zdravotnickým zařízením a je ochotná funkci opatrovníka vykonávat. Dovodil, že za situace, kdy o využití finančních prostředků posuzované nad rámec 200 Kč týdně bude rozhodovat opatrovník, je nutné udržovat pravidelný osobní kontakt mezi posuzovanou a opatrovnicí, což je pro obec vzdálenou více než 50 km od Jihlavy s výlučně neuvolněnými zastupiteli nelehký úkol. Proto i přes nesouhlas posuzované shledal navrhovatelku jako osobu pro výkon funkce opatrovnice posuzované nejvhodnější.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky a procesní opatrovnice včasné dovolání, v němž uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka má za to, že cílem institutu omezení svéprávnosti člověka je především poskytnout ochranu osobám, které pro duševní poruchu nejsou schopny činit žádné nebo některé právní úkony. Svéprávnost člověka však nesmí být omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba, přičemž míra omezení svéprávnosti člověka se liší v každém jednotlivém případě. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se při rozhodování „zcela mechanicky ztotožnil s úzce profesním pohledem znalkyně z oboru psychiatrie, která devalvovala osobu posuzované jen na objekt zkoumání z hlediska psychiatrického, bez zřetele na bohatost přirozených práv, které přísluší každé lidské bytosti“, nerespektoval její základní práva a nedůstojně nakládal s její osobou tím, že rozhodl o omezení práv posuzované, k nimž podle dovolatelky není důvod. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1977, Cpj 160/1976, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1979, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2011, sp. zn. 30 Cdo 2185/2010, nález Ústavního soudu ze dne 7.12.2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04 a nález Ústavního soudu ze dne 13.12.2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07. Posuzovaná navrhla, aby byla omezená ve způsobilosti tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a finančními prostředky v hodnotě převyšující 1.200 Kč týdně, neboť soudem určená částka 200 Kč týdně posuzované nestačí ani ke krytí jejich základních potřeb. Vyjádřila také nesouhlas s odejmutím možnosti zažádat o změnu dosavadního léčebného prostředí. Ustálené judikatuře dovolacího soudu odporuje podle posuzované rovněž rozhodnutí odvolacího soudu, že opatrovnicí posuzované bude osoba, která podala podnět k omezení svéprávnosti posuzované. Tím, že odvolací soud určil opatrovnicí sestru posuzované, paní L. J., navíc pominul přání posuzované, aby její opatrovnicí nebyla navrhovatelka. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud s ohledem na shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se vyjádřila obec Vlčetínec podle jejíhož názoru je částka 200 Kč týdně na základní osobní potřeby zcela nedostačující. Domnívá se, že tak radikální omezení financí člověku, který má dostatek peněz na účtu a je po většinu života aktivním kuřákem je otázkou lidské důstojnosti. Má za to, že kontrola nad „přejídáním“ a „přepitím“ probíhá úspěšně i bez omezení svéprávnosti posuzované.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzované věci dovolatelka odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1977, Cpj 160/1976, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1979 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2011, sp. zn. 30 Cdo 2185/2010. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné.
S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §55 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle §55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §39 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle §49 odst. 1 o.z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
Podle §465 odst. 1 věty první o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
V souvislosti s otázkou omezení svéprávnosti člověka je třeba především připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud ještě za účinnosti předchozí právní úpravy institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) dospěl k závěru, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci týkající se již vrácení svéprávnosti) vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).
V posuzované věci oba soudy přistoupily po více než třináctiletém pobytu posuzované v psychiatrickém zařízení k omezení svéprávnosti posuzované s ohledem na odborné závěry znalce a s ohledem na zjištěnou skutečnost, že „posuzovaná není schopna adekvátně posoudit důsledky právních jednání majetkového i nemajetkového charakteru“, aniž by konkrétně uvedly, v čem je nebezpečné, aby byla nadále zachována plná svéprávnost posuzované; koho, resp. co ohrožuje zachování právní svéprávnosti. Institut omezení svéprávnosti člověka slouží především k ochraně jeho samotného a k ochraně osob, které s ním vstoupily do právních vztahů. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované, musí důsledně dbát, aby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků.
Jak vyplývá z provedeného dokazování, posuzovaná žije již více než 13 let v Psychiatrické nemocnici Jihlava, neboť trpí závažným duševním onemocněním trvalého charakteru, a to paranoidní formou schizofrenie s masivním rozvojem postpsychotického defektu osobnosti. Posuzovaná není schopná se o sebe sama postarat, nezná hodnotu peněz, má tendence k hromadění věcí. Kromě duševní poruchy se posuzovaná potýká se zdravotními problémy, neboť není schopná rozpoznat míru příjmu potravin a tekutin, čímž dochází ke zhoršování jejího zdravotního stavu. Posuzovaná je rovněž silnou kuřačkou. Zdravotní stav posuzované se podařilo PN Jihlava ve spolupráci s navrhovatelkou zlepšit kontrolou množství jídla a pití posuzované a obstaráváním nákupů posuzované zaměstnanci nemocnice. Odvolací soud vyslovil názor, že došlo-li k nápravě posuzované až v důsledku výrazného omezení jejích volných dispozic s finančními prostředky, je třeba v zájmu ochrany posuzované přistoupit k většímu omezení dispozic posuzované s finančními prostředky; za odpovídající shledal částku nepřesahující 200 Kč týdně. S ohledem na závěry znalce, že posuzovaná není schopná řešit záležitosti, které jsou mimo úzce vymezenou oblast jejího zájmu, soud uzavřel, že omezení svéprávnosti posuzované je namístě.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu, a to konkrétně, z jakých důvodů nepřichází v úvahu žádné mírnější opatření než omezení svéprávnosti posuzované v úvahu. Odvolací soud dospěl k závěru, že „aby se snížilo riziko opětovného zhoršování zdravotního stavu posuzované v důsledku požívání nekontrolovaně nakupovaných potravin, nápojů či zvýšeného kouření“, je jediným možným řešením omezit posuzovanou ve svéprávnosti. Přestože soud připouští, že k výraznému zlepšení zdravotního stavu posuzované došlo zavedením praxe, kdy PN Jihlava obstarává nákupy posuzované a ve spolupráci s navrhovatelkou dbá na kontrolu množství jídla a pití konzumovaného posuzovanou, odvolací soud skutečně nezvážil možnost přijmout méně omezující opatření, jež by zajistilo posuzované osobě i jejímu okolí ochranu a nevedlo ke zhoršení zdravotního stavu posuzované či k neuváženému nakládání posuzované s jejím majetkem. Přitom právě ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.08.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).
Je prvořadým úkolem soudu uvážit, zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po provedeném dokazování, v němž soustředí nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle §55 odst. 1 a 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Oproti dřívější praxi se do jisté míry mění optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.
Pokud v aplikační úvaze soudu není exponována některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.05.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Jelikož se v naznačených souvislostech aplikační úvaha odvolacího soudu neubírala, nelze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení §243e odst. 1 a 2 o.s.ř. usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu