ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1243.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1243/2016-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. T., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 102/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, č. j. 69 Co 406/2015-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení celkové částky 16 496 152,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s tím, že Česká republika opožděně a nesprávně transponovala do našeho právního řádu směrnice Rady Evropských společenství č. 72/166/EHS, č. 72/430/EHS, č. 84/5/EHS a č. 90/232/EHS. Konkrétně žalobce požadoval zaplacení částky 1 496 152,20 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody a částku 15 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 25 C 102/2013-45, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že „[o]dvolací soud se (ztotožněním s názorem soudu prvního stupně a dále výslovně) tím jak odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak zaujal stanovisko, ohledně něhož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobce, aby dovolací soud předložené otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Pokud se snad dovolatel domníval, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pro každý jednotlivý dovolací důvod uvést, od jaké blíže specifikované judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což však neučinil.
Žalobce v dovolání sice cituje nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, nález ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, a ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09), nejedná se však o případ, kdy by dovolatel jejich prostřednictvím (nepřímo) poukazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která na rozhodnutí Ústavního soudu navazuje, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétních právních otázek odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Citované nálezy Ústavního soudu se týkají základních principů právního státu (princip důvěry v zákonnost mocenských aktů státu, obecná idea spravedlnosti, princip předvídatelnosti práva a zákaz výkonu libovůle), přičemž z nich není zřejmé, jakou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se rozhodnutí odvolacího soudu údajně odchyluje, by v poměrech rozhoduté věci měly specifikovat. Z hlediska vymezení předpokladů přípustnosti dovolání platí totéž o odkazech žalobce na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (ve věcech C-129/96 a C-144/04); ani jejich prostřednictvím nelze relevantní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, identifikovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu