ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1523.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1523/2016-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Z. M. , b) A. M., zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 380 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 171/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 28 Co 217/2015-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 380 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, která měla žalobcům vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2010 proti žalobci Z. M. pro podezření ze spáchání trestního činu úvěrového podvodu, kdy státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze určil k zajištění nároku poškozené krom jiného peněžní prostředky na účtech u peněžních ústavů, jejichž majitelem je žalobce Z. M..
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 18 C 171/2014-89, zamítl žalobu na povinnost žalované zaplatit žalobcům částku 380 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 4. 4. 2014 do zaplacení (výrok I) a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce Z. M. byl obviněn ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Vrchní státní zastupitelství v Praze dne 20. 4. 2011 rozhodlo o zajištění nároku poškozené Komerční banky, a. s., na náhradu škody. Dne 27. 4. 2011 Vrchní státní zastupitelství v Praze zajistilo veškeré peněžní prostředky na účtech žalobce Z. M.. Vrchní soud v Praze dne 27. 10. 2011 zajistil z majetku žalobce pohledávku vůči společnosti AEZZ, a. s., ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím, Vrchní státní zastupitelství v Praze zajistilo nárok poškozené Komerční banky, a. s., rovněž obchodním podílem Z. M. ve společnosti M. P. spol. s r. o. a rodinným domem v Praze - Točné. Dne 4. 10. 2012 podal žalobce k Městskému soudu v Praze návrh na omezení zajištění nároku poškozeného, podáním ze dne 25. 6. 2013 žalobce urgoval u soudu rozhodnutí o návrhu na omezení zajištění a současně navrhl zrušení zajištění nároku poškozeného. Městský soud v Praze ke stížnosti žalobce na průtahy řízení sdělil, že průtahy ve věci shledány nebyly s tím, že o návrhu na omezení či zrušení zajištění bude meritorně rozhodnuto v hlavním líčení, jehož nařízení bylo dle soudu očekáváno na říjen roku 2013. Podáním ze dne 3. 10. 2014 žalobce opět urgoval u Městského soudu v Praze rozhodnutí o návrhu na zrušení zajištění nároku poškozené. Trestní stíhání v době rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo pravomocně skončeno a soud o návrhu žalobce na omezení a zrušení zajištění nároku poškozené nerozhodl. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody a žalovaná žádosti žalobce nevyhověla.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody není důvodný, neboť není dána příčinná souvislosti mezi tvrzenou škodou na straně jedné a nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“), na straně druhé, a žaloba na náhradu škody tak byla podána předčasně. V řízení byl prokázán a mezi účastníky nebyl sporný průběh řízení ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2010. Žalobce namítal, že Městský soud v Praze nerozhodl o jeho návrzích na omezení a posléze zrušení zajištění nároku poškozené Komerční banky, a. s., z října 2012 a června 2013, a to přesto, že žalobce urgoval postup ve věci, a s ohledem na to, že soud zrušil zajištění nároku poškozené Komerční banky, a. s., ve vztahu k ostatním obžalovaným. Soud prvního stupně konstatoval, že nebylo-li ke dni jeho rozhodnutí Městským soudem v Praze rozhodnuto o návrzích žalobce na omezení a zrušení zajištění poškozené, tj. o návrzích z října 2013 a června 2013, pak takový postup je třeba hodnotit jako nesprávný úřední postup, neboť žádné objektivní okolnosti soudu nebránily v tom, aby o předmětných návrzích v přiměřené lhůtě rozhodl. Soud prvního stupně se neztotožnil s vyjádřením Městského soudu v Praze ke stížnosti žalobce na průtahy ve věci, neboť má zato, že rozhodnutí o výše uvedených návrzích žalobce mohlo být učiněno kdykoli i mimo hlavní líčení, neboť se jednalo o rozhodnutí procesního a nikoli meritorního charakteru, a soud prvního stupně tak měl za to, že Městský soud v Praze porušil právo žalobce na projednání a rozhodnutí jeho věci v přiměřené lhůtě, neboť je třeba akcentovat právní jistotu, které by se žalobci coby obžalovanému mělo dostat, pokud jde o možnosti uplatnění jeho vlastnických práv k zajištěnému majetku, a to bez ohledu na to, zda by soud návrhu žalobce vyhověl či nikoli. Přes výše uvedená zjištění soud však konstatoval, že samotná existence nesprávného úředního postupu neznamená v posuzované věci, že je zde dána i příčinná souvislost mezi takovým nesprávným úředním postupem a škodou, kterou žalobci spatřují v ušlém zhodnocení finančních prostředků, kterého by dle tvrzení obsažených v žalobě mohli dosáhnout, pokud by zajištění tohoto majetku bylo zrušeno.
Soud prvního stupně uvedl, že v řízení o nároku poškozeného podle zákona č. 82/1998 Sb. nemůže předjímat, jakým způsobem by o návrzích žalobce bylo nebo mělo být rozhodnuto, když takové rozhodnutí může učinit pouze procesní soud v dané věci, přičemž v tomto odškodňovacím řízení soudu nepřísluší ani posouzení věcné správnosti takového rozhodnutí. Pokud tedy v době rozhodování soudu nebylo o návrhu žalobce rozhodnuto, není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, který spočívá v porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a škodou, kterou žalobci odvozují od hypotetického a neučiněného rozhodnutí, kterým by návrhu na omezení a zrušení zajištění nároku poškozeného bylo vyhověno. Pro úplnost soud uvedl, že rozhodnutí o zrušení zajištění nároku poškozeného ve vztahu k ostatním obžalovaným bylo odůvodněno toliko pravomocným zastavením trestního stíhání uvedených obžalovaných, neboť tito, na rozdíl od žalobce, netrvali na projednání věci i přes vyhlášenou amnestii. Soud tak i přesto, že shledal existenci nesprávného úředního postupu, vzhledem k tomu, že v posuzované věci nebylo učiněno takové rozhodnutí, z něhož by mohla vyplývat příčinná souvislost mezi porušením práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a tvrzenou škodou, byla žaloba podána předčasně.
Městský soud v Praze (dále též jako „soud odvolací“) napadeným rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 28 Co 217/2015-110, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní. Žalobu také spatřuje jako podanou předčasně, byť souhlasil s tím, že postupem Městského soudu v Praze v namítaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť o návrhu žalobce na omezení či zrušení zajištění nároku poškozeného nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně v otázce neexistence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a škodou, kterou žalobci v této věci spatřují v ušlém zhodnocení finančních prostředků, kterého by podle tvrzení obsažených v žalobě mohli dosáhnout, pokud by zajištění tohoto majetku bylo zrušeno. Odvolací soud dále odkázal na závěr Nejvyššího soudu, že odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu banky (dle §79a odst. 1 trestního řádu) ve smyslu §8 OdpŠk nezakládá skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Ukáže-li se trestní stíhání jako nedůvodné (nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku), nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud také jako správný potvrdil postup soudu prvního stupně, když se tento nezabýval otázkou výše požadované škody za situace, kdy jeden ze tří předpokladů odpovědnosti státu za škodu nebyl shledán. K odvolací námitce žalobců, že soud prvního stupně měl vznik škody Komerční bance, a. s., v tomto řízení řešit jako otázku předběžnou dle §135 o. s. ř., odvolací soud uvedl, že s ní nelze souhlasit, neboť v této věci je požadována náhrada škody podle speciálního zákona č. 82/1998 Sb. a nikoliv náhrada škody podle obecných ustanovení občanského zákoníku a nebyl ani důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v odškodňovacím řízení podle uvedeného zákona nelze předjímat rozhodnutí v trestní věci o omezení a zrušení zajištění nároku poškozené, která se v trestním řízení připojila jako účastník řízení v trestním řízení se svým nárokem na náhradu škody, a v civilním řízení proto nelze tuto otázku řešit jako otázku prejudiciální, neboť by řízení bylo postiženo vadou překážky věci zahájené. Odvolací soud potvrdil i názor soudu prvního stupně ve vztahu k ostatním obžalovaným, kteří byli souzeni spolu se žalobcem, a v jejich případě došlo k rozhodnutí o zrušení zajištění nároku poškozeného, a to proto, že ve vztahu k nim bylo trestní stíhání pravomocně zastaveno v důsledku vyhlášené amnestie, kdy pouze žalobce trval na projednání věci. Ve vztahu k němu i nadále probíhalo trestní řízení a soud byl omezen dle §227 trestního řádu pouze v tom směru, že za trestný čin, jímž by byl obžalovaný uznán vinným, mu nelze uložit trest, lze ho však zavázat k povinnosti nahradit majetkovou škodu způsobenou trestným činem, jímž byl uznán vinným (viz §228 a §229 trestního řádu a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 8 To 814/98, uveřejněné pod číslem 35/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tak uzavřel, že je na soudu v trestním řízení, aby rozhodl, zda Komerční bance, a. s., vznikla škoda, v jaké výši a jak bude ze zajištěných prostředků odškodněna.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále též jako „dovolatelé“), zastoupení advokátem, v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobců nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé přípustnost dovolání shledávají v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a důvod dovolání spatřují žalobci v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé uvedli, že odkaz odvolacího soudu na §8 OdpŠk je zcela irelevantní, neboť netvrdí, že by jim byla škoda způsobena rozhodnutím ve smyslu §8 OdpŠk, nýbrž se domáhají náhrady škody způsobené jim nesprávným úředním postupem podle §13 OdpŠk.
Dovolatelé dále uvedli, že rozhodnou otázkou je, zda v civilním řízení může být jako prejudiciální řešena otázka mající základ v trestním řízení, a to zda žalobce jednáním kladeným mu za vinu v trestním řízení způsobil poškozené společnosti škodu či nikoliv. Odvolací soud dospěl dle žalobců k nesprávnému závěru, že v daném civilním řízení tuto otázku jako prejudiciální řešit nelze, že nejsou důvody ani pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a tudíž, že žaloba je žalobci podána předčasně.
Dovolání není přípustné, neboť na vyřešení dovolateli předestřené právní otázky napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním, spočívá na závěru, že mezi nesprávným úředním postupem, spočívajícím v prodlevě při rozhodování o návrhu žalobce na omezení či zrušení zajištění, a tvrzenou škodou, spočívající v ušlém zisku ze zajištěných prostředků, není příčinná souvislost, neboť nelze předjímat, jakým způsobem by o návrzích žalobce bylo nebo mělo být rozhodnuto, když takové rozhodnutí může učinit pouze procesní (tedy trestní) soud v dané věci.
Dovolatelé tak dovolacímu soudu předkládají jinou otázku, než která byla nižšími soudy řešena a na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, když zjevně pomíjí, že případný závěr o tom, že žalobce poškozené v trestním řízení žádnou škodu nezpůsobil, je nutno odlišovat od zjištění, že soud rozhodující v trestním řízení z takového důvodu zrušil či omezil zajištění.
Nicméně v této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné uvést, že soud rozhodující v občanském soudním řízení, a to nejen v řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené trestním nebo správním právem. Zákon totiž rozlišuje při výkonu civilní pravomoci právo soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí. Posledně uvedené právo je omezeno jen na věci náležející do civilní pravomoci uvedené v §7 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k §135).
Soudy se v nynější věci zabývaly toliko otázkou, zda ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk je soud rozhodující v posuzovaném trestním řízení v prodlení s vydáním rozhodnutí o návrhu žalobce na zrušení zajištění, a v tomto směru, v souladu s žalobou, dospěly ke kladnému závěru, nemohou však na místo trestního soudu (alespoň ne v neskončeném trestním řízení) činit závěr, že podmínky pro zajištění již dále nejsou splněny, je na místě zajištění zrušit a k existujícímu rozhodnutí o zajištění není nadále třeba přihlížet. Takový závěr nemohly soudy učinit rovněž z toho důvodu, že až do jeho zrušení trestním soudem (tj. pravomocným orgánem), vychází soudy v občanském soudním řízení ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. z vydaného a dosud nezrušeného rozhodnutí o zajištění. Je-li následně vydáno rozhodnutí o omezení či zrušení zajištění, nic nebrání soudu v občanském soudním řízení, aby se zabýval otázkou, zda takové rozhodnutí mohlo být vydáno dříve (s ohledem na jeho důvody), a pokud ano, zda lze v případném prodlení spatřovat nesprávný úřední postup. V návaznosti na to teprve bude na místě se případně zabývat otázkou vzniku škody.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu