ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.153.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 153/2016-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce M. Š. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 17/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 58 Co 272/2015-70, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 58 Co 272/2015-70, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 5. 2015, č. j. 25 C 17/2013-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 4. 3. 2013 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhá vůči žalované omluvy a zaplacení částky 54 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 Ca 1/2009. Svůj nárok žalobce opírá o tvrzení, že vzhledem k délce trvání uvedeného řízení po dobu delší tří let a tří měsíců mu vznikla nemajetková újma spočívající především v pocitu frustrace umocňované pocitem faktické nevymahatelnosti soudní ochrany vůči protiprávnímu postupu jiného orgánu veřejné moci, tj. Policie ČR, v jiném řízení, které bylo zahájeno již v roce 2005. V předmětném řízení před Městským soudem v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Policejního prezídia České republiky, ze dne 30. 10. 2008, č. j. PPR-23470-1/ČJ-2008-99KP, a rovněž prvostupňového rozhodnutí Policie České republiky, Správy hlavního města ze dne 10. 2. 2006, č. j. PSP-118/OKS-ČJ-85-2006, pro nezákonnost, neboť těmito rozhodnutími byly žalobci částečně odepřeny informace o obsahu spisu oddělení kontroly a stížností Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, sp. zn. PSP-229/OKS-ST-102-2005, o které žádal. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 9 Ca 1/2009-70, obě rozhodnutí zrušil a uložil správnímu orgánu poskytnout žalobci odepřené informace. Učinil tak až po třech letech a dvou měsících od podání žaloby, byť rozhodoval bez jednání a pro takovou délku řízení nebyl dle žalobce žádný důvod.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. 5. 2015, č. j. 25 C 17/2013-51, řízení zastavil (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl usnesením ze dne 24. 8. 2015, č. j. 58 Co 272/2015-70, tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje ve správném znění, že se zastavuje řízení o žalobě o uložení povinnosti písemné omluvy žalobci za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 Ca 1/2009, a o zaplacení částky 54 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2013 do zaplacení, ve výroku o nákladech řízení II. se rovněž potvrzuje (výrok I. usnesení odvolacího soudu), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Soud prvního stupně zjistil z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2014, č. j. 8 C 184/2013-70, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 394/2014-127, že žalobce podal v roce 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu proti České republice – Ministerstvu vnitra o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 110 700 Kč. Vznik nemajetkové újmy v tomto případě dovozoval z nepřiměřené délky řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací ze stížnostního spisu, kterou podal dne 16. 12. 2005 Policii České republiky, Správě hlavního města Prahy. Úplné požadované informace mu byly poskytnuty až dne 14. 5. 2012. Ve věci probíhala i dvě soudní řízení, z nichž druhé bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 1/2009. Částku 110 700 Kč požadoval žalobce za celé řízení, které trvalo 6 let a 5 měsíců, tedy za řízení, které probíhalo před správními orgány, i za řízení, které probíhalo před soudy. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 8 C 184/2013-70, přiznal žalobci finanční zadostiučinění za celou délku řízení (správního i soudního) v požadované výši. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 394/2014-127, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 110 700 Kč, zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze v uvedeném odvolacím řízení dospěl k závěru, že ačkoliv v předmětném řízení o poskytnutí informace byla zjištěna nepřiměřená délka řízení, nelze přehlédnout, že stížnostní spis, ohledně něhož žalobce informace žádal, se vůbec netýkal žalobce, ale osoby, kterou ve věci stížnosti zastupoval, tudíž nejde o právo na informace, které by bylo v tomto konkrétním případě pro žalobce důležitou součástí jeho života a mělo pro něho zásadní význam, jako je tomu v případech, kdy se rozhoduje o konkrétních právech a povinnostech účastníků řízení. Konstatováním nepřiměřené délky předmětného řízení a omluvou ze strany žalované tak bylo žalobci poskytnuto zcela odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace, a z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 změnil tak, že žalobu zamítl.
Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že jelikož rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2014, č. j. 8 C 184/2013-70, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 394/2014-127, bylo rozhodováno mezi týmiž účastníky řízení o žalobě na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce o informace z obsahu spisu oddělení kontroly a stížností Policie České republiky PSP-229/OKS-ST-102-2005 jako celku, tedy jak řízení před správním orgánem, tak řízení o soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu (řízení před Městským soudem v Praze vedená pod sp. zn. 7 Ca 149/2006 a 9 Ca 1/2009), je v nyní projednávané věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení před Městským soudem v Praze vedeném pod sp. zn. 9 Ca 1/2009 již bylo pravomocně rozhodnuto v rámci uvedeného řízení, přičemž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 394/2014-127, nabyl právní moci dne 10. 3. 2015. Soud prvního stupně tedy podle §104 odst. 1 o. s. ř. řízení o žalobě na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zastavil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že není rozhodné, která práva žalobce shledává za porušená, neboť právní posouzení není pro úvahu o totožnosti skutku podstatné. Rozhodující skutková tvrzení, tj. v dané věci činnost či nečinnost správního orgánu (Policie ČR) a soudu (Městského soudu v Praze) v následných řízeních o správních žalobách. Pro posouzení totožnosti nároku není ani rozhodné, že v předchozím řízení žalobce požadoval finanční odškodnění, zatímco v tomto řízení se navíc domáhá písemné omluvy. Forma zadostiučinění totiž vyplývá z právního předpisu a soud rozhodne o konkrétní formě dle pořadí stanoveného v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. [zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jako „OdpŠk“]. I v případě, že žalobce požadoval finanční odškodnění, mohlo být rozhodnuto o nápravě formou omluvy (k tomu odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalobce ohledně rozdílných účastníků řízení. V obou řízeních žalobce označil za žalovanou Českou republiku a volba organizační složky, která bude v konkrétní věci jménem České republiky jednat, je na soudu, a to bez ohledu na to, jakou složku v žalobě označí žalobce. I když odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že v dané věci má jménem státu jednat Ministerstvo vnitra, nemá tato skutečnost žádný vliv na posouzení totožnosti účastníků v obou řízeních. Odvolací soud uvedl, že při posouzení organizační složky státu, která má v dané věci za stát jednat, vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012, v němž Nejvyšší soud považoval za nezbytné, aby za stát při uplatňování jediného nároku vystupovala jen jedna organizační složka státu, přičemž určení této složky má být založeno na typové charakteristice uplatněného nároku. V daném případě se žalobce domáhá odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení, a jménem státu tak ve věci jedná Ministerstvo spravedlnosti podle §6 odst. 2 písm. a) OdpŠk. I když řízení před Městským soudem v Praze bezprostředně navazuje na správní řízení a ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je při posuzování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení třeba vycházet z celkové délky řízení, tj. včetně řízení o řádných a mimořádných opravných opravných prostředcích i řízení o ústavní stížnosti (tedy nepochybně i řízení o správní žalobě), vycházel odvolací soud z toho, že v dané věci je předmětem řízení výlučně postup soudů. Není důvodu, aby v tomto řízení za stát jednalo Ministerstvo vnitra, pod které činnost soudů nespadá. Uvedený nedostatek ovšem mohl být v odvolacím řízení zhojen. Opodstatněnou shledal odvolací soud rovněž námitku ohledně nedostatečně určitého výroku o zastavení řízení. Ani v tomto případě se však nejednalo o nedostatek, který by nemohl být odstraněn v odvolacím řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. napadl žalobce dovoláním, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se jedná o rozhodnutí, kterým bylo skončeno odvolací řízení a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (překážky pravomocně rozhodnuté) ve spojení s otázkami hmotného práva, které zčásti nejsou řešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu a zčásti vyřešeny jsou, avšak odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobce (dále též jako „dovolatel“) uvádí, že pakliže v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2013 byla předmětem žaloba, kterou se domáhal proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení u Policie České republiky o jeho žádosti o informace, v čemž spatřoval porušení svých základních práv a svobod podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 Listiny základních práv a svobod (práva na informace), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů), a to ze strany Policie České republiky, v tomto řízení se domáhá proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 1/2009, které probíhalo o samostatné žalobě ve správním soudnictví, v němž spatřuje porušení svých základních práv a svobod podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů) a podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (právo na soudní přezkum orgánu veřejné správy v jeho časové dimenzi), a to ze strany Městského soudu v Praze. Podle názoru dovolatele se tedy liší nejen okruh účastníků, ale i žalobou vymezený předmět řízení (skutek), okruh porušení žalobcových práv a žalobní návrh. Jednat se tedy nemůže o totožnou věc a projednání nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté (dovolatel v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2545/99). Výrok usnesení obvodního soudu ve znění „řízení se zastavuje“ nelze považovat za náležité vyjádření obsahu vydaného rozhodnutí, neboť takový výrok musí být precizován upřesněním, o jaké řízení jde, což vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008. Právě nerozlišení toho, o co v řízení jde, bylo primární příčinou posouzení věci jako již pravomocně rozsouzené. Pokud Městský soud v Praze pro tuto vadu rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil, ale potvrdil usnesení s tím, že nahradil jeho znění a v odvolacím řízení jednal s jinou organizační složkou státu, dopustil se zmatečného postupu. Odkázaly-li soudy na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, toto na projednávanou věc nedopadá. Řízení o žádosti o informace upravuje zákon č. 106/1999 Sb. a subsidiárně a v omezené míře též správní řád. Opravnými prostředky v režimu správního řádu jsou odvolání, přezkumné řízení, obnova řízení a rozklad; v řízení podle zákonač. 106/1999 Sb. jsou těmito opravnými prostředky odvolání a stížnost. Jiné opravné prostředky přípustné nejsou. Opravnými prostředky jsou v některých případech kasační stížnost a obnova řízení; žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, ani další žaloby a návrhy podle s. ř. s. opravnými prostředky nejsou, nýbrž se jedná o návrhy, kterými se zahajuje řízení před správním soudem v režimu s. ř. s. Dovolatel v žalobě vymezil předmět řízení tak, že se domáhá pouze zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla nepřiměřenou délkou řízení o žalobě projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 Ca 1/2009, jehož předmětem byla žaloba proti rozhodnutí policejního prezidenta. Jednalo se o zcela samostatné soudní řízení, které nebylo součástí správního řízení, i když jeho výsledek měl do správního řízení dopad a měl za následek, že poté správní řízení (mezitím pravomocně skončené) dále pokračovalo. Jednalo se pouze o okolnost zvyšující význam předmětu řízení pro žalobce podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Skutkově a právně se jednalo o obdobnou věc, jakou již posuzoval Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 42 C 142/2012. Ve zmíněné věci bylo jinému žalobci přiznáno 42 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení u správního úseku Městského soudu v Praze, kdy předmětem řízení byla žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu a řízení trvalo tři roky. Podle §13 občanského zákoníku může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut stejně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut, a který se s jeho právním případem v podstatných znacích shoduje; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Ve výroku rozsudku konstatujícího porušení práva žalobce ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk musí být uvedeno, jaké právo bylo porušeno, což plyne z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 794/2013. To má význam i z hlediska posuzování překážky věci rozsouzené. Městský soud desinterpretoval i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkázal, a to konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010. V této souvislosti dovolatel citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4047/2009, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 7. 2011, se podává, že aby žaloba požadující jako zadostiučinění písemnou omluvu byla věcně projednatelnou, je nutné, aby žalobní návrh obsahoval přesné uvedení formy a znění takové omluvy. Předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2013 nebyla omluva za nepřiměřenou délku soudního řízení ve věci sp. zn. 9 Ca 1/2009. Dovolatel pak formuluje právní otázky následovně:
1) Představuje pravomocné rozhodnutí o žalobě o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk za nepřiměřenou délku správního řízení u Policie ČR o žádosti o informace překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu o zadostiučinění pouze za nepřiměřenou délku soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo správní řízení pravomocně skončeno?
2) Představuje pravomocné rozhodnutí o žalobě o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk za nepřiměřenou délku správního řízení u Policie ČR o žádosti o informace překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu o zadostiučinění pouze za nepřiměřenou délku soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo správní řízení pravomocně skončeno, jestliže jiná práva žalobce byla porušena v řízení správním a jiná v řízení soudním?
3) Lze omluvu jako formu zadostiučinění podle §31a OdpŠk přiznat jen na návrh v konkrétním znění, nebo i bez návrhu?
4) Představuje pravomocné rozhodnutí o žalobě o peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk za nepřiměřenou délku správního řízení u Policie ČR o žádosti o informace překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu o peněžité zadostiučinění a písemnou omluvu pouze za nepřiměřenou délku soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo správní řízení pravomocně skončeno?
Otázky č. 1) a 2) má dovolatel za nevyřešené v rozhodování dovolacího soudu, přičemž odpověď na otázku č. 2) lze dovodit analogicky a nepřímo z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 794/2013. Přípustnost otázek č. 3) a 4) dovolatel spatřuje v tom, že při jejich posouzení odvolací soud desinterpretoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a opomenul rozsudek téhož soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4047/2009, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 7. 2011, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel v závěru zmínil, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivé řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. (pozn. v aktuálním znění předpisu §159a odst. 4) jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Na otázce, již dovolatel formuloval na třetím místě, rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, a přípustnost dovolání tedy k řešení označené otázky dána být nemůže.
Pokud se jedná o otázky výše uvedené pod č. 1), 2) a 4), spočívají na dovolatelově tvrzení, že předmět řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2013 byl jiný oproti řízení v této věci. Uvedeným tvrzením se fakticky není třeba zabývat, neboť i kdyby bylo správné, nemělo by vliv na správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. To spočívá na závěru soudu, že projednání věci v tomto řízení brání překážka věci rozhodnuté. Pro posouzení této otázky je zásadní zjištění předmětu rozhodnutí a nikoliv předmětu řízení, jak se dovolatel evidentně domnívá. Předmět rozhodnutí a předmět řízení zásadně splývají v jedno, pročež právní praxe a právní doktrína danému rozlišení nevěnuje větší pozornost (viz např. MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení . Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 8021028246, s. 60-61). Soud v civilním sporném nalézacím řízení je povinen rozhodnout o uplatněném právním nároku, přičemž občanský soudní řád obsahuje jedinou výjimku z tohoto pravidla formulovanou v §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. DVOŘÁK, B. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 720-722). Jelikož předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem nároku, tj. žalobním návrhem, a základem nároku, tj. právně relevantními skutečnostmi, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2395/2004), může k rozporu mezi předmětem řízení a předmětem rozhodnutí docházet v dvojím směru. První variantu představuje situace, kdy se rozhodnutí týká jiného předmětu nároku, k čemuž může dojít postupem právním řádem předvídaným (dle zmíněného §153 odst. 2 o. s. ř.), či nepředvídaným, a tedy vadným, jímž dochází k porušení práva na spravedlivý proces (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08). Druhá varianta diskrepence pak může nastat tehdy, pokud soud rozhodne o předmětu nároku na jiném základě, tj. na základě jiných skutečností, než na kterých nárok založil žalobce. Rovněž dojde-li k posledně uvedenému případu, jedná se o vadu řízení, kterou lze považovat za zasahující do práva na spravedlivý proces.
Vznikne-li ovšem nesoulad mezi předmětem řízení a předmětem rozhodnutí, a to ať již ve variantě zákonem předvídané či nikoliv, má tento vliv i na posouzení překážky věci rozsouzené, která vzniká v rozsahu předmětu rozhodnutí, nikoliv v rozsahu předmětu řízení (srov. též např. STEINER, V. In HANDL, V. a kol. Občanský soudní řád – komentář . Praha: Panorama, 1985, s. 708). Opačný přístup by vedl k velmi nepraktickým a škodlivým důsledkům, neboť by byla fakticky podražena autoritativnost soudního rozhodnutí, kdy by ze samotného rozhodnutí nebylo možné ani spolehlivě zjistit, o čem tímto rozhodnutím je rozhodnuto. Bylo by pak nutné znát procesní spis a zjistit z něj, jak žalobce vymezil předmět řízení v žalobě a zda za trvání řízení nedošlo v tomto ohledu ke změnám. Podle naznačeného scénáře by rovněž právní účinky rozhodnutí nastaly i ve vztahu k části předmětu řízení, o němž se řízení fakticky nevedlo, což lze pokládat za situaci závažněji zasahující do práva na spravedlivý proces, než tyto účinky přiznat ve vztahu k předmětu, o němž se řízení vedlo, ačkoliv se vést nemělo. Vznikal by též například logický nesoulad se stávající judikaturou, jež neumožňuje úspěšně brojit prostřednictvím odvolání (resp. dovolání) proti soudnímu rozhodnutí z důvodu, že nebyl vyčerpán celý předmět řízení, a pokládá za pojmově vyloučené podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Jak již bylo předestřeno výše, jestliže dovolatel namítá, že předmět řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2013 byl jiný, než v nyní projednávané věci, není tento argument podstatný, neboť podstatné je toliko zjištění, jaký byl předmět rozhodnutí v dané věci pravomocně vydaného. Jestliže v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 184/2013, došlo k výše naznačené diskrepenci ve variantě, že soudy rozhodly o předmětu nároku na základě jiných skutečností, než na kterých dovolatel (v postavení žalobce) založil nárok, jedná se o vadu, proti níž měl dovolatel brojit v označeném řízení. Dovolací soud z uvedeného důvodu neshledal dovolání přípustné pro řešení otázky č. 1. a č. 2.
Dovolacímu soudu je z vlastní úřední činnosti známo, že pravomocné rozhodnutí, které ve vztahu k nyní projednávané věci vytvářelo překážku věci rozhodnuté, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud mimo jiné vytknul soudům nižších stupňů, že řízení před správními orgány a řízení u správního soudu nebylo možné (z důvodu rozdílné povahy) souhrnně pojmout jako řízení jediné. V případě řízení správního, jímž nebylo rozhodováno o občanských právech nebo závazcích jeho účastníků, nepřichází v úvahu nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, kdežto v řízení před správními soudy takový nesprávný úřední postup možný je. Konstatováno bylo, že: „[s]kutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení, proto neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek.“ Jelikož podle §154 odst. 1, §167 odst. 2 a §211 o. s. ř. je pro usnesení odvolacího soudu rozhodující stav v době vydání rozhodnutí (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 38/2015, které bylo dne 17. 5. 2017 schváleno kolegiem Nejvyššího soudu) a pro rozhodnutí dovolacího soudu je podle §243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže být sama skutečnost, že později (tj. po okamžiku vydání rozhodnutí) došlo ke zrušení rozhodnutí, jež zakládalo překážku řízení, důvodem, pro který by bylo napadené rozhodnutí možno zrušit či změnit. Byť ze zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015, plyne, že se dovolatel nemýlí ohledně potřeby rozlišovat řízení správní od řízení ve správním soudnictví a ohledně nemožnosti tato řízení posuzovat souhrnně jako řízení jediné (viz výše), ani tato skutečnost přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na uvedeném právním posouzení napadené rozhodnutí fakticky nespočívá. Pro posouzení existence překážky věci rozhodnuté je podstatné zjištění, o jakém nároku bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, nikoliv již posouzení, jaké právní úvahy k takovému rozhodnutí přispěly, či bylo-li v onom řízení rozhodováno správně.
Jestliže bylo ovšem výše hovořeno o předmětu řízení v jeho dvojčlenné podobě, nelze přehlédnout skutečnost, že soudy v dosavadním průběhu řízení sice porovnaly základy nároků, tj. právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá v tomto řízení, s právně relevantními skutečnostmi, na nichž bylo založeno rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2013, ale opomenuly se věnovat předmětu nároku v tomto řízení (tedy žalobnímu návrhu) a předmětu nároku, o kterém bylo soudně rozhodnuto. Jelikož dovolání předestírá otázku v tomto směru, když se dovolatel (konkrétně v otázce č. 4) dotazuje, zda za situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o peněžitém zadostiučinění, je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k žalobě o peněžité zadostiučinění a písemnou omluvu. Dovolání je z tohoto důvodu přípustné a vzhledem k dále uvedenému rovněž důvodné.
Má-li být řízení zastaveno (příp. zastaveno v části) pro překážku věci rozsouzené, je nezbytné učinit závěr, že o nároku již pravomocně rozhodnuto bylo (popř. v jakém rozsahu se tak stalo). Při respektu k dispoziční zásadě nelze vyloučit možnost, že žalobce bude uplatňovat nárok vycházející z konkrétního (stejného) základu separátně ve více řízeních. Z uvedeného plyne, že pouhá shoda v základu předmětu řízení projednávané věci se základem předmětu rozhodnutí ve věci jiné, sama nemusí znamenat existenci překážky věci rozhodnuté. V praxi je představitelných několik různých situací, jež vedou k rozdílnému posouzení. Shodují-li se předměty nároku vycházející ze stejného základu nároku, je dána překážka ve své základní podobě, což vede k zastavení řízení. Stejný bude samozřejmě výsledek, byla-li později zažalována jen část předmětu nároku, o němž již bylo dříve rozhodnuto. Jestliže ovšem předmět nároku v následném řízení přesahuje předmět nároku, o němž již bylo rozhodnuto, není ve vztahu k takto přesahujícímu předmětu nároku překážka věci rozhodnuté dána. Jak vyplývá již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněného pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není v tomto ohledu řízení o náhradu nemajetkové újmy podle OdpŠk výjimkou. Konstatováno bylo: „[d]omáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním, jak správně uzavřel odvolací soud. Naopak nic nebrání tomu, aby o zbývající části – žádání „navíc“ - soud meritorně rozhodl, a buď případně žalobci náhradu přiznal, dospěje-li ke zjevně výjimečnému závěru, že přiznání náhrady požadované v prvním řízení nebylo jen se zřetelem k projevu dispozitivní zásady přiměřeným, anebo aby rozhodl o takovém žádání zamítavě, byla-li náhrada přiznaná při rozhodování o dřívějším návrhu ve smyslu přiměřenosti vypořádána nebo byl-li nárok shledán zcela nedůvodným. Řízení by ovšem měla být především ve smyslu §112 odst. 1 o. s. ř. spojena. Nestane-li se tak, bude muset soud rozhodující o pozdějším návrhu vyčkat rozhodnutí o původně uplatněném návrhu. Uvedené ostatně musí platit i pro případ, že takový, oproti původně uplatněnému, zvýšený nárok uplatní samostatnou žalobou po skončení řízení o původním nároku.“ Jestliže tedy soudy v dosavadním řízení neučinily zjištění, o jakém předmětu nároku v rovině žalobního žádání bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2013 ve vztahu k základu nároku, který se dle jejich zjištění shoduje, nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se procesněprávní otázky, a jejich rozhodnutí je neúplné a tudíž i nesprávné. Uvedené pak obdobně platí i pro případ překážky zahájeného řízení ve smyslu §83 o. s. ř.
Poznamenává se též, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo, byť pro poměry poskytnutí zadostiučinění za omezení osobní svobody, vysvětleno, že omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla slušnosti by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby. Pokud pak poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění uplatní vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní - přiměřené zadostiučinění v penězích. Komplexní a integrované posouzení přiměřenosti zadostiučinění, pokud by jej poškozený uplatňoval, byť i zjevně nežádoucím způsobem jednotlivými žalobami postupným nebo proměnlivým způsobem, je však v řízení otázkou důvodnosti žaloby a nikoli překážek řízení.
Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil jak v dovoláním napadeném výroku I., tak v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, rovněž včetně závislého výroku o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí, které dle názoru soudů nižších stupňů tvořilo překážku projednání věci, bylo zrušeno, budou soudy v dalším průběhu řízení zkoumat, zda projednání věci nebrání překážka zahájené pře, popřípadě též překážka věci rozhodnuté.
Právní názory vyslovené v tomto usnesení jsou pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazné (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věty druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu