ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1608.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1608/2017-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S. , právně zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 8/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 429/2016-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 149 753 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů nutné obhajoby (v částce 49 753 Kč s příslušenstvím) a jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 100 000 Kč s příslušenstvím), to vše v souvislosti s trestním řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 45/2014, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 25 C 8/2016-150, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2016, č. j. 25 C 8/2016-168, zastavil řízení co do zaplacení částky 34 143 Kč (výrok I), žalované uložil zaplatit úrok z prodlení z částky 34 143 Kč (výrok II), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 115 610 Kč s příslušenstvím (výrok III), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 6 534 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
K tomu však v případě žalobce nedošlo. Odvolací soud dostatečně zhodnotil důvody zahájení trestního stíhání žalobce, jeho délku, průběh, dopad na žalobce a přesvědčivým způsobem vysvětlil, jakým způsobem dospěl k závěru, že v daném případě je dostačující formou satisfakce konstatování porušení práva. Při hodnocení věci přitom vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě odkazuje. Argumentace žalobce obsažená v dovolání pak představuje pouhý nesouhlas s názorem odvolacího soudu, který není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu §237. o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom neshledává důvod odklonit se od závěrů učiněných v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, jak v dovolání žalobce navrhuje. V projednávané věci bylo soudem prvního stupně a soudem odvolacím (a stejně tak samotnou žalovanou) uznáno, že trestní stíhání vyústilo ve vznik nemajetkové újmy u žalobce. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře připouští v případech nezákonného trestního stíhání jako přiměřené toliko morální zadostiučinění [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15, podle něhož „V obecné rovině je žádoucí konstatovat, že právě zprošťující rozsudek v trestním řízení je právní skutečností, v jejímž kontextu by soud, rozhodující o náhradě škody vzniklé výkonem veřejné moci, měl zvažovat, zda postačí samotné konstatování o porušení práva státem (v intencích věty první §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), je-li základem vzniku odpovědnosti státu obvinění osoby z trestného činu.“]. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, který žalobce zmiňuje v dovolání, přitom neplyne, že by v případech obdobných projednávané věci nebylo možno pokládat za přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že žalobci měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Při řešení uvedené otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud uzavřel, že žalobci náhrada nákladů řízení nenáleží, neboť ve věci neměl úspěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014). Judikaturu, podle které výsledek řízení projevující se tím, že poškozenému je přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.), byť poškozenému výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze na případ žalobce pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci aplikovat. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo žalobci ze strany žalované zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytnuto dobrovolně, žalobce se s tím však nespokojil a v řízení se nadále domáhal přiznání zadostiučinění v penězích, avšak neúspěšně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 Cdo 5483/2015).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu