ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1614.2016.2
sp. zn. 30 Cdo 1614/2016-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 100/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, č. j. 18 Co 319/2015-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, č. j. 18 Co 319/2015-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2015, č. j. 18 Co 319/2015-98, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal peněžitého zadostiučinění ve výši 300 000 Kč a uložení povinnosti zaslat písemnou omluvu v navrhovaném znění za nemajetkovou újmu, která mu měla být primárně způsobena nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 596/2007, přičemž tato nemajetková újma měla být výrazně zvýšena tím, že šlo o exekuční řízení vedené nezákonně, bez existence vykonatelného exekučního titulu. Pro případ nepřiznání peněžité náhrady žalobce požadoval konstatování porušení práva v navrhovaném znění.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) konstatoval, že exekuce na majetek žalobce pro pohledávku 213 737 501,10 Kč s příslušenstvím v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 596/2007, byla zahájena na základě nezákonného rozhodnutí (výrok I), že délka řízení vedeného proti žalobci před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 596/2007 od 27. 4. 2007 do 3. 10. 2013 je nesprávným úředním postupem (výrok II), uložil žalované povinnost se žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tam specifikovaného znění (výrok III), zamítl žalobu, aby bylo konstatováno, že neoprávněně nařízenou a vedenou exekucí na majetek žalobce pro údajně vykonatelnou pohledávku 213 737 501,10 Kč s příslušenstvím v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 596/2007, aniž by existoval vykonatelný exekuční titul pro nařízení exekuce, jakož i nepřiměřenou délkou a průtahy v tomto řízení, bylo porušeno základní právo žalobce na ochranu soukromí a na informační sebeurčení, základní právo na ochranu vlastnictví a základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (výrok IV), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost se žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným, otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tam specifikovaného znění (výrok V), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
3. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, č. j. 76 K 3/2004-8, prohlášen konkurz na majetek žalobce. Dne 8. 11. 2004 byl usnesením konkurz na majetek žalobce zrušen z důvodu, že majetek podstaty nepostačoval ani k úhradě nákladů konkurzu, kdy nebyl zjištěn žádný majetek žalobce. Dne 28. 2. 2005 Městský soud v Praze oznámil, že Vrchní soud v Praze usnesení o zrušení konkurzu na majetek žalobce zrušil a tedy že účinky konkurzu trvají. Dne 14. 11. 2005 byl usnesením č. j. 76 K 3/2004-145 konkurz na majetek žalobce zrušen z důvodu, že majetek podstaty nepostačoval ani k úhradě nákladů konkurzu, kdy nebyl zjištěn žádný majetek žalobce. Dne 27. 4. 2007 podala správkyně konkurzní podstaty úpadce České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci, návrh na nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 213 737 501,10 Kč vůči povinnému – žalobci, při vědomí zrušení konkurzu na majetek žalobce z důvodu, že nepostačuje ani k úhradě nákladů konkurzu, s odkazem na kopii seznamu přihlášených pohledávek, kdy předmětnou pohledávku žalobce nepopřel. Dne 10. 5. 2007 byla nařízena podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 K 3/2004 exekuce k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 213 737 501,10 Kč včetně nákladů právního zastoupení ve výši 323 394,40 Kč a nákladů exekuce ve výši 8 000 000 Kč. Dne 24. 7. 2009 byla exekuce na majetek žalobce zastavena. Žalobci jako povinnému bylo uloženo mimo jiné uhradit náklady soudního exekutora a náklady řízení. K odvolání účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2010, č. j. 68 Co 507/2009-73, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 23. 6. 2010, č. j. 14 Nc 596/2007-78, byla exekuce na majetek žalobce zastavena, náklady soudního exekutora byly uloženy k úhradě oprávněnému a náklady řízení nebyly přiznány žádnému z účastníků. Proti tomuto usnesení si oprávněný podal odvolání, které však bylo žalobci doručeno až dne 29. 1. 2013, tedy po dvou a půl letech. Městskému soudu v Praze byl následně spis doručen dne 13. 3. 2013, tedy po dvou letech a osmi měsících. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 68 Co 132/2013-102, usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil a náklady řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení, ani exekutorovi. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 10. 2013. Exekuční řízení tak bylo proti žalobci vedeno šest a čtvrt roku a to bezdůvodně, bez exekučního titulu. Žalobce uvedl, že byl vystaven vpádu do svého soukromí, kdy si pro účely exekuce proti němu, jež od počátku byla vedena neoprávněně, exekutorka zjišťovala jeho osobní majetkové poměry, čelil obstavení svých účtů, prožíval extrémní stres, protože tvrzenou pohledávku ve výši cca 250 000 000 Kč by v životě nemohl uhradit, měl obavu o budoucnost svoji i své rodiny.
4. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 20. 3. 2014 konstatovala, že v exekučním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), což považovala za dostatečné vzhledem ke stavu věci. Ve vztahu k celkové délce řízení pak měla za to, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Zdůraznila, že žalobce byl dlužníkem, který neplnil své závazky, byl na něj veden větší počet exekucí, které nevedly k uspokojení věřitelů, proto se ani nemusel obávat další exekuce, neboť věděl, že o žádný majetek nemůže přijít a tato exekuce jej neohrožuje. Nadto se zdržoval ve Velké Británii, dané řízení na něj nemohlo mít bezprostřední dopad. Ze zásady, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání, dovodila, že přiznání peněžní satisfakce by bylo v rozporu s dobrými mravy.
5. Soud prvního stupně nepovažoval za dostatečné konstatování vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk obsažené ve stanovisku žalované ze dne 20. 3. 2014, a proto rovněž sám ve výroku I konstatoval, že v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce, neboť exekuční řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2010, č. j. 14 Nc 596/2007-78, zastaveno z důvodu, že pro nařízení exekuce v daném případě neexistoval vykonatelný exekuční titul, konkrétně rozvrhové usnesení. První rozhodnutí o zastavení exekuce na majetek žalobce bylo vydáno dne 24. 7. 2009. Byť bylo následně odvolacím soudem zrušeno, úkony exekutora v souvislosti s tímto řízením vůči žalobci již nebyly činěny. Soud tedy i vzhledem ke konstantní judikatuře dospěl k závěru, že řízení nemohlo skončit jinak než jeho zastavením. S ohledem na žalobcem tvrzený vpád do jeho soukromí, kdy si pro účely exekuce proti němu exekutorka zjišťovala jeho osobní majetkové poměry, čelil obstavení svých účtů, prožíval extrémní stres, protože tvrzenou pohledávku by v životě nemohl uhradit, měl obavu o budoucnost svoji i své rodiny, považoval soud prvního stupně za dostačující konstatování porušení práva žalobce a nařízení omluvy.
6. Ve vztahu k nepřiměřené délce řízení soud prvního stupně uvedl, že pokud odvolání do usnesení ze dne 23. 6. 2010, č. j. 14 Nc 596/2007-78, bylo žalobci doručeno až dne 29. 1. 2013, žil žalobce do té doby v domnění, že řízení skončilo v červnu, resp. pravomocně v červenci 2010. S přihlédnutím k faktu, že první rozhodnutí o zastavení exekuce na majetek žalobce bylo vydáno dne 24. 7. 2009, byť bylo následně odvolacím soudem zrušeno, úkony exekutora v souvislosti s tímto řízením vůči žalobci již nebyly činěny, byť žalobce jednání exekutora pociťoval jako vpád do svého soukromí, kdy si pro účely exekuce proti němu exekutorka zjišťovala jeho osobní, majetkové poměry, čelil obstavení svých účtů, prožíval extrémní stres, protože tvrzenou pohledávku by v životě nemohl uhradit, měl obavu o budoucnost svoji i své rodiny, nebyl význam předmětu řízení pro poškozeného takové intenzity, aby odůvodňoval poskytnutí zadostiučinění v penězích. Soud tedy dospěl k závěru, že v daném případě došlo k průtahům v řízení, když předmětné řízení trvalo celkem 6 let 4 měsíce a 24 dní, ale vzhledem k uvedenému je dostačující konstatování porušení práva a omluva, stejně jako v případě nezákonného rozhodnutí, byť v pozměněné podobě od navrhovaného textu. Skutečnosti, jež by svědčily o šikanózním jednání, nebyly v průběhu řízení zjištěny. Soud prvního stupně tedy navržený text konstatování porušení práva a omluvy zamítl, včetně požadovaného zadostiučinění v penězích a nahradil jej shora uvedeným.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo konstatováno, že neoprávněně nařízenou a vedenou exekucí na majetek žalobce pro údajně vykonatelnou pohledávku ve výši 213 737 501,10 Kč s příslušenstvím v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 vedeném pod sp. zn. 14 Nc 596/2007, aniž by existoval vykonatelný exekuční titul pro nařízení exekuce jakož i nepřiměřenou délkou a průtahy v tomto řízení, bylo porušeno základní právo žalobce na ochranu soukromí a na informační sebeurčení, základní právo na ochranu vlastnictví a základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zamítl žalobu, aby byla žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost se žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným, otiskem úředního razítka opatřeným dopisem stanoveného znění, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 500 Kč.
8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, neboť žalobcem a jeho správcem konkurzní podstaty nepopřená přihláška pohledávky, dle závěrů odvolacího soudu v exekučním řízení, nebyla exekučním titulem. Se závěrem o nutnosti odškodnit žalobce za tvrzenou nemateriální újmu se však odvolací soud neztotožnil.
9. Z podaného exekučního návrhu dle odvolacího soudu nelze dovodit žalobcem tvrzený úmysl aktérů (správkyně konkurzní podstaty, jí zmocněného advokáta a pověřené exekutorky) zúčastněných na vyvolaném exekučním řízení obohatit se na přísudku pohledávky a vyvést peněžní prostředky z konkurzní podstaty České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci. Jak vyplynulo z obsahu spisu, oprávněný v exekučním řízení vycházel z tehdy účinného znění §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, podle něhož postačilo vést exekuci na úpadcovo jmění pouze na základě zjištěné, úpadcem nepopřené pohledávky uvedené v seznamu přihlášek, pokud byl konkurz zrušen. Takováto přihláška tak byla dle dikce zákona exekučním titulem. Argumentace žalobce (tehdy povinného) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 235/2005, s tvrzením, že oprávněný nemá v exekučním řízení vykonatelnou pohledávku, pominula dle odvolacího soudu skutečnost, že toto rozhodnutí se sice týkalo §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, avšak v jiném rozhodném znění – platném do 30. 4. 2000. Podle odvolacího soudu je tak zřejmé, že nelze dovodit pražádnou zlovolnost jednání aktérů exekučního řízení, ale pouhou snahu správce konkurzní podstaty dostát dikci jednoznačného znění zákona a snahu domoci se prostředků právem náležejících do majetkové podstaty úpadce České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci. Dle odvolacího soudu nelze hovořit ani o vymáhání neexistentní pohledávky České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci, pokud úpadce (v tomto řízení žalobce) pohledávku České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci, z titulu směnečného rukojemství v konkurzním řízení týkajícím se žalobce nepopřel. Dle odvolacího soudu lze naopak vysledovat příčinnou souvislost s konkurzním řízením na žalobce (návrh podal na svoji osobu sám žalobce) s jeho snahou zbavit se prostřednictvím vyvolaného konkurzu povinnosti dostát svému závazku z titulu směnečného rukojemství, který vysoce převyšoval jeho likvidní prostředky. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řízení nemohlo skončit jinak než jeho zastavením.
10. Dle odvolacího soudu rovněž nelze u žalobce dovodit značnou nejistotu pramenící z obavy o výsledek exekučního řízení, neboť znění §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání bylo od 1. 5. 2000 (tedy již v době prohlášení konkurzu na žalobce) změněno, a žalobce si musel být vědom možných důsledků aktuálního znění zákona i přes skončený konkurz na jeho osobu. To i v souvislosti s tvrzením žalobce o dalších dvou exekucích na částky 55 000 Kč a 600 000 Kč s příslušenstvím, které byly tehdy již čtvrtý rok vedeny vůči němu bezúspěšně, aniž by jejich výtěžek postačoval alespoň k náhradě nákladů exekuce.
11. Z obsahu exekučního spisu má odvolací soud dále za zřejmé, že žalobce v pozici úpadce v konkurzním řízení namítal, že disponuje pohledávkou ve výši 100 000 USD. Jeho pohledávka však nebyla v konkurzním řízení vzata v potaz, neboť ji žalobce neprokázal. Konkurz na žalobce byl zrušen pro nedostatek majetku s právní mocí dne 14. 11. 2005. Exekuční návrh byl podán dne 27. 4. 2007 a je tak zřejmé, že 18 měsíců od zrušeného konkurzu se majetková situace žalobce mohla změnit tak, že mohl nabýt další majetek, exekutor vedle toho mohl rovněž postihnout jeho tvrzenou pohledávku v částce 100 000 USD. Na základě uvedeného odvolací soud konstatoval, že nebyly dány důvody pro odškodnění žalobce formou peněžitého zadostiučinění, neboť exekuce nebyla vedena bezdůvodně ani šikanózně.
12. Odvolací soud dále uvedl, že nebyly dány důvody pro nižší formu odškodnění ve smyslu §31a OdpŠk, neboť žalobce se neúměrně vzhledem ke svému majetku zadlužil částkou 213 737 501,10 Kč, poté vyvolal na svoji osobu konkurz, kde krom této zásadní pohledávky bylo sice dalších dvanáct pohledávek, které ale ve svém souhrnu nepřevyšovaly částku 2 246 925,30 Kč. Lze tak uzavřít, že žalobce ve snaze zbavit se svého neúměrného zadlužení ze směnečného rukojemství, vyvolal konkurzní řízení na svoji osobu. To však vzhledem k dikci §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. a faktickému průběhu konkurzního řízení, kde byla přihláška této pohledávky uznána, nebylo překážkou pro vymáhání pohledávky z jeho směnečného rukojemství, o čemž žalobce nutně musel vědět. Jeho argumentace v exekučním řízení, že dluh téměř čtvrt miliardy korun není v jeho moci uhradit, a exekuce proto musí být automaticky zastavena, se přitom jeví jako nemravná.
13. Odškodnění žalobce za zahájenou exekuci na základě uvedených zjištění jakoukoliv formou by se za této situace dle odvolacího soudu jevilo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy, jak namítala žalovaná již v počátku řízení. Navíc extrémní stres údajně prožívaný žalobcem žijícím v zahraničí byl vyvolán jednáním žalobce (směnečným rukojemstvím), nikoli v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Závěrem odvolací soud odkázal na správné zjištění soudu prvního stupně, že přestože se v exekučním řízení, v období od 23. 6. 2010 do 29. 1. 2013, vyskytlo období nečinnosti, nemohla tato okolnost fakticky vyvolat v žalobci žádný stres a újmu, neboť žil v domnění, že exekuce byla již skončena a bylo vedeno pouze řízení o jejích nákladech, proti nimž se žalobce odvolal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně napadl žalobce dovoláním.
15. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek hmotného a procesního práva, neboť se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Podle dovolatele se jedná o řešení následujících otázek:
1) Zda soud rozhodující o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému nedůvodným vedením exekuce bez existence exekučního titulu, je vázán pravomocným rozhodnutím o zastavení exekuce nebo zda tuto pravomocně rozhodnutou otázku může znovu posuzovat, popřípadě přehodnotit sám? Odvolací soud se měl při řešení této otázky odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003.
2) Zda okolnost, že soudní exekutor (soud) v situaci, kdy pohledávka oprávněného v exekučním řízení nebyla vymožena a nelze očekávat její vymožení ani zčásti v budoucnu, nezastaví exekuci a zůstane po vydání exekučního příkazu delší dobu nečinný, zakládá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení? Odvolací soud se měl v tomto případě odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011.
3) Zda se přiznání zadostiučinění žalobci ve formě konstatování porušení práva a omluvy jeví jako nemravné? Při řešení této otázky se odvolací soud dle dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011.
4) Zda je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nebo jenom k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti? Dle dovolatele mělo v tomto případě dojít k odchýlení od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
5) Posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného v situaci, kdy předmětem řízení zůstává rozhodování o příslušenství pohledávky v podobě vysokých nákladů řízení. Dovolatel má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.
6) Aplikace podmínek a kritérií podle §31a odst. 2, 3 písm. a) až e) OdpŠk pro poskytnutí zadostiučinění v peněžité nebo jiné formě. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na odchýlení od Stanoviska a řady dalších rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu.
17. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit první otázka, neboť odvolací soud nezpochybňoval nezákonnost předmětného rozhodnutí, ale pouze reagoval na žalobcem namítaný úmysl aktérů zúčastněných na předmětném exekučním řízení obohatit se na přísudku pohledávky a vyvést peněžní prostředky z konkurzní podstaty České banky, akciové společnosti Praha – v likvidaci.
24. K odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nedošlo ani při řešení druhé dovolatelem položené otázky. Z dovolatelem citovaného rozsudku vyplývá, že „není-li exekuce zastavena a je-li exekutor po vydání exekučního příkazu delší dobu nečinný, může taková skutečnost zakládat právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení“. V posuzovaném řízení však k nečinnosti nedošlo, když exekuce byla nařízena dne 10. 5. 2007 a poprvé zastavena k návrhu dovolatele pro nemajetnost dne 24. 7. 2009 a opětovně pro neexistenci vykonatelného exekučního titulu dne 23. 6. 2010. Dovolatelem citované rozhodnutí se s napadeným rozhodnutím navíc rozchází v tom, že v citované věci byl žalobce v exekučním řízení na straně oprávněného, zatímco v posuzovaném řízení vystupoval na straně povinného.
25. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka čtvrtá ani pátá, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud opakovaně uvádí, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (část III Stanoviska). Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Je tak zřejmé, že bez vědomí o probíhajícím řízení nemůže být účastník ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení - nemajetková újma (spočívající ve stavu nejistoty) mu tedy může vznikat pouze v případě, že o probíhajícím řízení ví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Jestliže byla exekuce zastavena usnesením ze dne 23. 6. 2010 (náklady soudního exekutora byly uloženy k úhradě oprávněnému a náklady řízení nebyly přiznány žádnému z účastníků), usnesení bylo zástupci žalobce doručeno dne 3. 7. 2010 a odvolání oprávněného proti uvedenému usnesení zástupce žalobce obdržel až dne 29. 1. 2013, nemohla v tomto období žalobci vzniknout nemajetková újma, neboť o podaném odvolání oprávněného nevěděl.
26. Dovolání není přípustné ani pro posouzení otázky šesté, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
27. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky třetí, tj. zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy pro rozpor s dobrými mravy, neboť řešení této otázky v napadeném rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání je důvodné.
29. V dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, Nejvyšší soud uvedl, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod svěřuje (zvláštnímu) zákonu, v tomto případě zákonu č. 82/1998 Sb., aby stanovil podmínky, za nichž stát odpovídá za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Přestože tento zákon odkazuje ve svém §26 na subsidiární použití občanského zákoníku, nelze přehlédnout, že primárně se při uplatnění nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) jedná o vztah mezi jednotlivcem a státem, jenž vzniká v důsledku nezákonného či nesprávného úředního postupu státu při výkonu veřejné moci, tedy v rámci výkonu vrchnostenského oprávnění státu. Proto je neadekvátní vést přímou paralelu mezi pravidly obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku a principy ovládajícími odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 746; jinými slovy též nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 314/2011; rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na nalus.usoud.cz).
30. Podle §31a odst. 1 OdpŠk platí, že „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“
31. V §31a odst. 2 OdpŠk je stanoveno, že „zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.“
32. Vzhledem ke znění citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (i s přihlédnutím ke znění §26 OdpŠk) dospěl dovolací soud v citovaném rozsudku k závěru, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví vlastní a úplné podmínky, za nichž stát odpovídá za vzniklou nemajetkovou újmu, tak jako i pravidla o poskytnutí zadostiučinění a jeho formy. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, jenž je podle zákona č. 82/1998 Sb. dán, tak nelze s odkazem na dobré mravy ve smyslu §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) zamítnout.
33. Nelze však pominout, že obdobné hodnoty jako v §3 obč. zák. jsou obsaženy rovněž v §31a OdpŠk.
34. Předně je třeba vzít do úvahy, zda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem žalobci skutečně újma nemajetkového charakteru vznikla. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy „pouze“ o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy.
35. Uvedené hodnoty hrají vždy roli při zvažování formy, případně výše zadostiučinění. To vyplývá zejména z §31a odst. 2 věty druhé OdpŠk kladoucí důraz na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž ke způsobení újmy došlo.
36. Jestliže odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení exekučního řízení na tom, že odškodnění žalobce jakoukoliv formou by se v daném případě jevilo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy, je jeho právní posouzení nesprávné.
37. Podle §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
38. Soudy v daném případě vyšly z toho, že žalobce vedle zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení uplatňuje i samostatný nárok na zadostiučinění způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce.
39. Řízení je tak postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když v žalobě ani později v řízení žalobce dostatečně srozumitelně a určitě neuvede, zda požaduje zadostiučinění pouze za újmu vzniklou mu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí nebo zda požaduje zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. V tomto směru musí žalobce přesně specifikovat, v důsledku kterých skutečností mu tvrzená újma vznikla a v čem má tato újma spočívat. Žalobce se přitom nemůže domáhat jednoho nároku na zadostiučinění z více důvodů (odpovědnostních titulů).
40. Vzhledem k tomu, že dovolatel v tomto řízení nespojoval vznik nemajetkové újmy s vydáním nezákonného rozhodnutí, ale s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, přičemž na existenci nezákonného rozhodnutí poukazuje pouze jako na relevantní příčinu umocnění vzniklé újmy (strana 8 žaloby), rozhodly soudy o nároku (z titulu nezákonného rozhodnutí), který nebyl žalobou uplatněn, tj. rozhodovaly o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal (§153 odst. 2 o. s. ř.).
41. Žalobce ve svém závěrečném návrhu před soudem prvního stupně (č. l. spisu 49) mj. uvedl, že „[p]ředmětem zadostiučinění za nemajetkovou újmu je tedy: A) nepřiměřená délka řízení, které: B) bylo vedeno bez existence exekučního titulu a kterým: C) bylo bez zákonného důvodu zasahováno do mého základního práva na ochranu soukromí a základního práva na informační sebeurčení.“ Vnímal-li soud prvního stupně tento návrh tak, že žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy nejen s nepřiměřenou délkou řízení, ale i s dalšími skutečnostmi, které nevnímá jenom jako okolnost zvyšující nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, pak bylo na místě, aby se postupem podle §43 o. s. ř. pokusil takový nedostatek žaloby odstranit, přičemž do té doby nebylo možné o žalobě rozhodnout.
VI. Závěr
42. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení odškodnění žalobce jako rozporného s obecně sdílenou představou spravedlnosti a s dobrými mravy nesprávné a současně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud postupem podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že zjištěná vada řízení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
43. V dalším řízení si soud prvního stupně v prvé řadě ujasní, a to případně i s využitím postupu podle §43 o. s. ř., z jakého důvodu se žalobce domáhá peněžitého zadostiučinění. Teprve poté může ve věci znovu rozhodnout. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu