ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1650.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1650/2016-159
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně ESET, spol. s r. o. , IČO 49975650, se sídlem v Říčanech, V Dědině 172, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 1 454 282,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 272/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 503/2014-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, č. j. 44 Co 503/2014-137, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 9. 2014, č. j. 33 C 272/2013-89, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 19. 11. 2013 po žalované domáhá zaplacení částky 1 454 282,20 Kč jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jenž spatřuje v tom, že vycházeje ze stejného územního plánu a na základě stejných skutkových zjištění Obecní úřad S., stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), rozhodl rozdílně, když ve vyjádření ze dne 9. 10. 2006 uvedl, že podnikatelský záměr žalobkyně nazvaný „Dekontaminační plocha na pozemku, k. ú. M.“ je v souladu s územním plánem obce M., zatímco podle rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009 tento podnikatelský záměr žalobkyně ve shodě s uvedeným územním plánem není.
2. V žalobě žalobkyně uvedla, že měla záměr vytvořit zařízení pro likvidaci nebezpečných odpadů přeměnou silážního žlabu, který se nachází na pozemku, ostatní plocha o výměře 472 m 2 , v k. ú. M., obec M., na LV č., vedeném u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště B.-v.. Z tohoto důvodu si žalobkyně vyžádala od stavebního úřadu vyjádření, zda je provedení stavby v souladu s územním plánem obce M.. Předmětné vyjádření bylo nezbytné pro vydání stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (EIA) a vydání integrovaného povolení (IPPC). Na základě žádosti vydal stavební úřad dne 9. 10. 2006 vyjádření Zn. 1457/06/SÚ/HJ, ve kterém uvedl, že podnikatelský záměr žalobkyně je ve shodě s územním plánem obce M.. Žalobkyně v souladu s vyjádřením konala další kroky vedoucí k realizaci projektu. Vynaložila tak náklady v žalované výši, a to na pronájem pozemku, na němž se nachází silážní žlab a jež bude po přeměně sloužit jako zařízení pro likvidaci nebezpečných odpadů, na zpracování projektové dokumentace k odvodnění a pasportu, na zpracování žádosti o vydání integrovaného povolení a zaplacení správního poplatku, na zpracování dokumentace pro vydání stanoviska EIA, na zpracování znaleckého posudku, který byl vyžadován a zadán Krajským úřadem pro Jihomoravský kraj v rámci správního řízení EIA a měření vodotěsnosti jímky. Všechny tyto kroky žalobkyně učinila v dobré víře, neboť ani s vynaložením přiměřeného úsilí si nemohla být vědoma jakýchkoli skutečností, které by zakládaly nesprávnost vyjádření ze dne 9. 10. 2006, a nebyl důvod o této veřejné listině pochybovat. K žádosti žalobkyně o vydání rozhodnutí na změnu stavby a jejího vlivu na využití území však stavební úřad dne 26. 8. 2009 vydal rozhodnutí Zn. 766/09/SÚ/AV, kterým zmíněný návrh zamítl. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že stavba silážního žlabu se nachází na ploše určené územním plánem k zemědělské prvovýrobě a na základě tohoto zjištění tedy navrhovaná změna stavby není v souladu s územním plánem. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, které však Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 6. 4. 2010, č. j. JMK 21760/2010, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Následně se žalobkyně domáhala zrušení tohoto rozhodnutí správní žalobou u Krajského soudu v Brně, který žalobu rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 31 A 46/2010-80, rovněž zamítl jako neodůvodněnou. Podnikatelský záměr žalobkyně tudíž nemohl být realizován, a proto žalobkyně žádostí ze dne 6. 9. 2011 u žalované uplatnila nárok na náhradu škody ve shora uvedené výši. Žalovaná však požadavku žalobkyně na náhradu škody nevyhověla.
3. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 33 C 272/2013-89, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 183 Kč (výrok II).
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 145 Kč (výrok II).
5. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Dne 9. 10. 2006 stavební úřad vydal vyjádření Zn. 1457/06/SÚ/HJ, podle něhož je záměr žalobkyně v souladu s územním plánem obce M.. V rámci realizace podnikatelského záměru žalobkyně vytvořit zařízení pro likvidaci nebezpečných odpadů přeměnou silážního žlabu žalobkyně v souvislosti s kladným vyjádřením stavebního úřadu ze dne 9. 10. 2006 skutečně vynaložila náklady v celkové výši 1 454 282,20 Kč. Dne 26. 8. 2009 stavební úřad vydal rozhodnutí Zn. 766/09/SÚ/AV o tom, že žádost o vydání rozhodnutí na změnu stavby a jejího vlivu na využití území se zamítá. Rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 4. 2010, č. j. JMK 21760/2010. Podnikatelský záměr žalobkyně tak nebyl realizován.
6. Při právním posouzení věci se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda jednání stavebního úřadu popsané v žalobě je nesprávným úředním postupem, přičemž dospěl k závěru, že není. Podle soudu prvního stupně je v této souvislosti podstatné, že z žádného ustanovení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni 9. 10. 2006, ani z žádného jiného zákonného ustanovení, nevyplývá pravomoc stavebního úřadu vydat vyjádření o tom, zda určitý podnikatelský záměr je nebo není ve shodě s územním plánem obce. Vhodnost tohoto záměru bylo možno podle tehdy účinné právní úpravy posuzovat pouze v rámci územního řízení a pouze rozhodnutí vydané v rámci tohoto územního řízení, v daném případě rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 8. 2009, Zn. 766/09/SÚ/AV, je právně závazné. Žalobkyně si podle soudu prvního stupně měla být vědoma skutečnosti, že vyjádření stavebního úřadu ze dne 9. 10. 2006 nemá žádnou právní závaznost, a tedy že v navazujícím řízení není vyloučeno vydat rozhodnutí jiného znění. Pokud žalobkyně za této situace vynaložila náklady specifikované v žalobě, nelze jejich vynaložení klást k tíži státu, neboť v postupu stavebního úřadu nelze shledat porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu, a tudíž soud prvního stupně dovodil, že postup stavebního úřadu nenaplňuje znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 OdpŠk. Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že v řízení zůstalo nevyjasněno, z jakého důvodu dospěl stavební úřad ve vyjádření ze dne 9. 10. 2006 a v rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009 k odlišným závěrům. Podle žalobkyně se tak stalo z důvodu, že z výřezu části územního plánu obce M., který byl podkladem pro vyjádření stavebního úřadu ze dne 9. 10. 2006, nebylo patrné konkrétní umístění pozemku parc. č. v k. ú. M. a stavební úřad tak vycházel z údaje uvedeného žadatelkou, tedy z toho, že jde o pozemek v areálu velkokapacitního kravína M., zatímco v následném územním řízení bylo vyjasněno, že pozemek se nachází mimo tento areál. K vyjasnění této otázky mělo být provedeno dokazování navržené žalobkyní poté, co nastaly účinky koncentrace řízení. Soud prvního stupně měl však za to, že ať už bylo důvodem těchto odlišných závěrů cokoli, není třeba ničeho měnit na závěrech učiněných shora, tedy na tom, že v daném případě nejde o nesprávný úřední postup. Tato polemika pak podle soudu pouze dokládá nutnost posoudit záměr v rámci řádného územního řízení.
7. Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, a dovodil, že ani stavební zákon ani správní řád, který je třeba na postup řízení stavebního úřadu použít, výslovně nedefinují pojem „vyjádření“. Je tak třeba vyjít z toho, že se jedná o jinou činnost, jiný úkon stavebního úřadu, který ovšem spadá do jeho pravomoci a představuje tak výkon státní moci. Odvolací soud dále uvedl, že je nezbytné odlišit vyjádření od závazného stanoviska či stanoviska stavebního úřadu upravených v ustanovení §4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a závazná stanoviska ve smyslu §149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb. stanoví, že stavební úřad, jakožto dotčený orgán, je vázán svým předchozím stanoviskem nebo závazným stanoviskem a navazující stanovisko jiného obsahu mohou dotčené orgány v téže věci uplatňovat pouze na základě nově zjištěných a doložených skutečností, které nemohly být uplatněny dříve a kterými se podstatně změnily podmínky, za kterých bylo původní stanovisko vydáno. Protože však vyjádření není závazným stanoviskem, ani nemá povahu stanoviska, nelze označit za nesprávný úřední postup, pokud tentýž dotčený orgán vydal vyjádření a následně zaujal ve svém rozhodnutí jiné stanovisko, týkající se téže věci. Na závěr svého rozsudku odvolací soud obiter dictum dodal, že by připadalo v úvahu dovodit nesprávný úřední postup vedoucí k podání vyjádření nesprávného obsahu, pokud by stavební úřad nepostupoval při této činnosti podle §3 správního řádu, tedy podle zásady materiální pravdy, spolehlivě nezjistil před podáním vyjádření stav věci, prostý důvodných pochybností, aniž by se přitom omezil jen na tvrzení žadatelky, avšak takové pochybení nebylo ze strany žalobkyně tvrzeno, a nebylo tak ani předmětem řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
9. Žalobkyně si je plně vědoma, že vyjádření vydané podle bodu H přílohy č. 3 k zákonu č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), nenahrazuje územní rozhodnutí. Územní rozhodnutí se vydává až po provedení procesu EIA. Na tento proces, zahájený mimo jiné na základě povinně přikládaného vyjádření stavebního úřadu, však žalobkyně byla nucena vynaložit peněžní prostředky, které jsou předmětem tohoto řízení na náhradu škody. Vyjádření podle citované přílohy zákona o posuzování vlivů na životní prostředí podle žalobkyně též není ani závazným rozhodnutím. Podle jejího názoru je účelem takového vyjádření informování toho, kdo hodlá provést záměr (oznamovatele) o nutnosti změny územního plánu před realizací záměru, informování dotčených orgánů o možných rozporech s územním plánem, které mají význam též pro vydání jejich stanovisek, zachování hospodárnosti v povolovacím procesu a šetření práv a oprávněných zájmů oznamovatele, jelikož v případě negativního vyjádření oznamovatel může upustit od záměru již v počátku, a v případě kladného vyjádření může oznamovatel v dobré víře pokračovat v procesu EIA. Žalobkyně je přesvědčena, že se soudy obou stupňů účelem uvedeného institutu vyjádření nezabývaly a současně pominuly základní zásady činnosti správních orgánů, zejména zásadu uvedenou v §2 odst. 3, ve spojení s §3 správního řádu.
10. Podle přesvědčení žalobkyně není možné akceptovat, aby vycházeje ze stejného územního plánu a na základě stejných skutkových zjištění rozhodl správní orgán, a to navíc stejnou úřednicí, takto rozdílně, byť v prvním případě se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu správního řádu, nýbrž o úkon podle části čtvrté správního řádu. Vyhledáním pozemku v katastrální mapě a prostým porovnáním jeho umístění s územním plánem by stavební úřad musel již při vydávání vyjádření ze dne 9. 10. 2006 dojít k závěru, že pozemek leží mimo zakreslené stabilizované území výroby, v němž bylo možné záměr realizovat. Neměl-li stavební úřad k dispozici potřebné podklady, měl povinnost si je vyžádat od jiných orgánů, případně vyjádření od žadatelky. Stavební úřad byl při vydávání vyjádření povinen postupovat podle §154 a 155 správního řádu, tudíž nebyl-li schopen zjistit skutkový stav, měl možnost podle §155 odst. 3 správního řádu uvědomit žadatelku, že vyjádření nelze vydat.
11. Žalobkyně dále namítá, že argument odvolacího soudu, že vyjádření je třeba odlišit od závazného stanoviska či stanoviska stavebního úřadu podle §4 odst. 4 stavebního zákona a závazného stanoviska podle §149 správního řádu, není ničím podložen. V projednávané věci zákon výslovně vyžaduje vydání vyjádření, nikoliv závazného stanoviska, a to, že vyjádření není ze zákona právně závazné, nemůže v žádném případě vylučovat dobrou víru účastníka řízení v jeho věcnou správnost a zákonnost. Pokud by byl akceptován závěr odvolacího soudu, pak by stát neodpovídal za postup správních orgánů podle části čtvrté správního řádu, což by znamenalo oslabení ústavní zásady legality a základních zásad činnosti správních orgánů. Správní orgány by tak mohly vydávat v podstatě jakákoliv vyjádření, jejichž obsah by byl absolutně nezávazný a rovněž by za tento obsah nebyl nikdo odpovědný.
12. Dále žalobkyně upozorňuje, že již ve svém odvolání uvedla, že stavební úřad podle jejího názoru svým postupem porušil ustanovení správního řádu, která mu ukládají: a) šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob (§2 odst. 3), b) dbát, aby řešení odpovídalo okolnostem případu a nevznikaly neodůvodněné rozdíly (§2 odst. 4), c) zjistit skutkový stav věci, o kterém nejsou nedůvodné pochybnosti (§3), d) poskytnout přiměřené poučení (§4 odst. 2), a e) postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady (§6 odst. 2). Z odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že se odvolací soud nezabýval odvolacími důvody v dostatečném rozsahu, a to v přesvědčení, že žalobkyně netvrdila porušení §3 správního řádu. Žalobkyně je proto přesvědčena, že k nesprávnému právnímu posouzení věci došlo mimo jiné z důvodu porušení ústavně zaručeného práva žalobkyně na spravedlivý proces.
13. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek změnil či případně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
14. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že vyjádření stavebního úřadu nemělo charakter předběžné informace ve smyslu §139 odst. 1 správního řádu a nešlo s ním spojovat legitimní očekávání úspěšné realizace záměru, které by bylo možné spojovat až se stavebním povolením či kolaudačním rozhodnutím pro danou stavbu. Žalovaná podotýká, že na vydání rozhodnutí ve výše uvedených řízeních není právní nárok a investor vždy musí na základě znalosti zákona a relevantních skutečností zvažovat podnikatelské riziko spjaté s možností zamítnutí žádosti o vydání rozhodnutí. S ohledem na množství kritérií a podmínek, podle kterých je záměr posuzován a možností různého procesního postupu účastníků řízení, nemůže žadatel o vydání rozhodnutí přesně předvídat průběh a výsledek řízení o změně stavby a změně vlivu stavby na využití území. Z těchto důvodů se žalovaná plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem a navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že dovolání se zamítá a žalované se přiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále je „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda vyjádření správního orgánu obsahující nesprávnou informaci je v daných souvislostech nesprávným úředním postupem, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné.
21. Zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem veřejné moci, a to nezákonné rozhodnutí (§7 až 12 OdpŠk) a nesprávný úřední postup (§13 OdpŠk), jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí.
22. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
23. Ustanovení §13 OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu, jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1) existenci nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
24. Podle §154 odst. 1 správního řádu, ve znění účinném do 19. 10. 2008, jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první, obdobně podle těchto ustanovení části druhé: §10 až §16, §19 až §26, §29 až §31, §33 až §35, §37, §40, §62, §63, a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: §134, §137 a §142 odst. 1 a 2; přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.
25. Podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném do 31. 12. 2006, předmětem posuzování podle tohoto zákona jsou záměry uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu kategorii II včetně záměrů nedosahujících příslušných limitních hodnot; tyto záměry podléhají posuzování, pokud se ve zjišťovacím řízení stanoví, že mohou mít významný vliv na životní prostředí.
26. Podle §6 odst. 1 věty první zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném do 31. 12. 2006, ten, kdo hodlá provést záměr (oznamovatel), je povinen předložit oznámení záměru příslušnému úřadu.
27. Podle §6 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném do 31. 12. 2006, je oznamovatel povinen předložit oznámení příslušnému úřadu písemně a na technickém nosiči dat, popřípadě zaslat elektronickou poštou (dále jen "v elektronické podobě"), a to v počtu vyhotovení stanoveném dohodou s příslušným úřadem. Náležitosti oznámení stanoví příloha č. 3 k tomuto zákonu. Pokud se jedná o záměr, který podléhá posouzení podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu, musí oznamovatel vždy uvést nástin studovaných hlavních variant a stěžejní důvody pro jeho volbu vzhledem k vlivu na životní prostředí. Je možné předložit také oznámení s obsahem a rozsahem podle přílohy č. 4 k tomuto zákonu, a to v počtu vyhotovení stanoveném dohodou s příslušným úřadem.
28. Podle bodu H přílohy č. 3 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí, v rozhodném znění, je přílohou oznámení vyjádření příslušného stavebního úřadu k záměru z hlediska územně plánovací dokumentace.
29. Žalobkyně v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody odůvodněný tím, že v důsledku nesprávně poskytnuté informace ze strany stavebního úřadu ve vyjádření ze dne 9. 10. 2006 o tom, že podnikatelský záměr žalobkyně je v souladu s územním plánem obce M., vynaložila náklady na realizaci uvedeného záměru zbytečně.
30. V posuzovaném případě podnikatelský záměr žalobkyně odpovídá charakteristikám §4 odst. 1 písm. b) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Podle §6 odst. 1 věta první tohoto zákona je oznamovatel, který hodlá provést takový záměr, povinen předložit oznámení příslušnému úřadu. Náležitosti oznámení záměru podle §6 odst. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí stanoví příloha č. 3 k tomuto zákonu. Podle bodu H uvedené přílohy č. 3 je vyjádření příslušného stavebního úřadu k záměru z hlediska územně plánovací dokumentace přílohou k oznámení záměru předkládanému příslušnému orgánu za účelem posouzení vlivů záměru na životní prostředí. Z uvedeného vyplývá pravomoc a zároveň povinnost stavebního úřadu vydat vyjádření k žádosti žadatele, jak se též stalo i v nyní posuzované věci, když příslušný stavební úřad k žádosti žalobkyně vydal vyjádření ze dne 9. 10. 2006, v němž uvedl, že její záměr je v souladu s územním plánem obce M..
31. V případě, že ze zákona nevyplývá něco jiného, postupuje správní orgán ve smyslu §3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy), a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu (tedy rozsahu nezbytného pro dodržení zásady zákonnosti, zásady zákazu zneužití správního uvážení, zásady ochrany dobré víry, zásady ochrany veřejného zájmu a zásady legitimního očekávání). Správní orgány proto při poskytování určité informace musí učinit vše pro to, aby žadateli poskytly kvalifikovanou a správnou informaci, přičemž musí dbát na to, aby pro takový postup měly dostatečné (relevantní) podklady. Náležité zhodnocení takto zjištěných skutkových okolností a podání správné informace takovým způsobem, aby nikoho neuvedl v omyl, se kterou žadatel může patřičně naložit a podle ní postupovat, je též odrazem principu dobré správy.
32. Proto je-li povinností stavebního úřadu poskytnout žadateli vyjádření k záměru z hlediska územně plánovací dokumentace, je třeba nesprávné vyjádření o souladu záměru s územním plánem obce považovat za porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání správního orgánu při jeho činnosti, a to i tehdy, jestliže si stavební úřad opatřil veškeré nutné podklady pro vydání vyjádření. V posuzovaném případě je proto potřeba vyjádření ze dne 9. 10. 2006, obsahující nepravdivou informaci, považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2272/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročníku 2001, pod číslem 101).
33. Ostatně ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, a ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 737/2013. Ačkoliv se tato rozhodnutí týkala poskytnutí předběžné informace podle §139 správního řádu, jsou jejich nosné důvody použitelné i ve věci poskytnutí nesprávné informace ve vyjádření stavebního úřadu, neboť má-li správní orgán povinnost poskytnout informaci, má zároveň povinnost poskytnout informaci správnou.
34. Pokud odvolací soud argumentoval tím, že vyjádření je třeba odlišit od závazného stanoviska či stanoviska stavebního úřadu upravených v ustanovení §4 stavebního zákona a závazného stanoviska ve smyslu §149 správního řádu, je třeba uvést, že hodnocení (ne)závaznosti vyjádření se projeví až při posuzování příčinné souvislosti, nikoli existence nesprávného úředního postupu.
35. Závěr odvolacího soudu o tom, že se nejedná o nesprávný úřední postup, pokud orgán veřejné moci vydal vyjádření obsahující nepravdivou informaci v situaci, kdy měl pravomoc takové vyjádření vydat, tudíž není správný.
36. Nejvyšší soud nerozumí úvaze odvolacího soudu uvedené obiter dictum, když právě v poskytnutí nesprávné informace žalobkyně již ve své žalobě spatřovala nesprávný úřední postup, čímž vymezila z hlediska skutkového předmět tohoto řízení. Bylo pak věcí soudu, aby tato skutková tvrzení podřadil pod odpovídající právní normy, když žalobkyně není k právní stipulaci povinna.
37. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými jinými vadami řízení zatíženo nebylo.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
39. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí, zda stavebním úřadem vydané vyjádření, jež obsahovalo nesprávnou informaci, představuje nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Po nezbytném doplnění skutkového stavu je na soudu prvního stupně, aby se dále zabýval tím, zda jsou splněny veškeré podmínky odpovědnosti státu za škodu, tedy je-li v posuzovaném případě dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody a zda se na vzniku škody případně podílela sama žalobkyně formulací své žádosti o poskytnutí stanoviska. Soud prvního stupně nepřehlédne, že žalobkyně napadá rozdílný závěr učiněný ve vyjádření ze dne 9. 10. 2006 a rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009. Uváží přitom specifika povahy vyjádření ve smyslu §154 správního řádu, zejména posoudí jeho účel a vztah k závaznému stanovisku EIA a zhodnotí závaznost předmětného vyjádření pro účely vydání rozhodnutí v územním řízení.
40. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu