ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1739.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1739/2018-236
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzované M. L. S. , zastoupené Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou se sídlem ve Vestci, K Jahodárně 249 a opatrovnicí pro řízení JUDr. Zdeňkou Viktorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čs. armády 828/34, za účasti navrhovatele J. D. , o omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzované , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 51 Nc 716/2014, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017, č.j. 72 Co 149/2017-158, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017, č. j. 72 Co 149/2017 - 158, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. prosince 2016, č. j. 51 Nc 716/2014 - 108, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, č.j. 51 Nc 716/2014-108, výrokem I. omezil posuzovanou ve svéprávnosti, a to tak, že posuzovaná nadále není schopna nakládat s finančními prostředky, jejichž výše přesahuje částku 1.500 Kč měsíčně, uzavírat smlouvy a činit právní jednání, kterými by se zavazovala k plnění přesahujícímu částku 1.500 Kč, činit právní jednání ve vztahu k zajišťování sociálních služeb, dávek hmotné nouze, dávek státní sociální podpory a sociálního zabezpečení, činit právní jednání vážící se ke zdravotnímu stavu včetně souhlasu s medikací a hospitalizací, činit právní jednání směřující k uzavření manželství, činit právní jednání vážící se k institutu osvojení včetně souhlasu s ním a vážící se k institutu určení a popření otcovství, činit právní jednání vyplývající z obsahu rodičovské zodpovědnosti a styku s dítětem, pořizovat závěť, činit právní jednání v pracovněprávní oblasti, být volena. Výrokem II. přiznal procesní opatrovnici odměnu za zastupování a výrokem III. jmenoval posuzované opatrovníkem Město Říčany (dále již jen „opatrovník“) s tím, že opatrovník je povinen a oprávněn zastupovat posuzovanou v situacích uvedených ve výroku I., zastupovat ji před soudy a jinými státními orgány, vykonávat správu jejího jmění. Výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že posuzovaná trpí duševní poruchou, která není pouze přechodná, a to smíšenou demencí. Vlivem nadměrného užívání alkoholu, kouření, nezdravého životního stylu a užívání analgetik se u posuzované rozvinula korová atrofie, která vede k poruchám paměti, úsudku, nekritičnosti k reálným situacím a může vést i k bludům, halucinacím a deliriu. Je schopna se postarat o svou hygienu, najíst se, obléct se, ale není schopná jednat na úřadech a starat se o své finanční záležitosti. Je lehce ovlivnitelná a nedokáže dohlédnout důsledků svých rozhodnutí. Od 21.10.2016 žije v A. H. Z. z. ú. v P.. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že s ohledem na duševní chorobu posuzované nelze očekávat zlepšení zdravotního stavu posuzované, a proto ji omezil ve svéprávnosti v oblastech, v nichž posuzované reálně hrozí riziko zneužití dalšími osobami, případně by posuzované mohla vzniknout závažná újma. Soud jmenoval veřejným opatrovníkem posuzované Město Říčany, v němž má posuzovaná trvalé bydliště.
K odvolání zástupce posuzované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. září 2017, č.j. 72 Co 149/2017-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou, není schopna plnohodnotně myslet, vnímat a rozhodovat, nerozumí obsahu jakéhokoli právního jednání, neorientuje se v běžných oblastech života. Je snadno ovlivnitelná a zneužitelná, čímž jí v případě samostatného jednání hrozí závažná újma. Soud druhého stupně vyloučil možnost využití mírnějších opatření k ochraně zájmů posuzované, konkrétně formu nápomoci a zastupování členem domácnosti, a potvrdil rozsudek soudu I. stupně jak v rozsahu omezení svéprávnosti posuzované, tak ve jmenování opatrovníka. Posuzované umožnil samostatně disponovat s částkou 1500 Kč měsíčně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uvádí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil 1) možnost vycházet při omezení svéprávnosti z hypotetických úvah ve znaleckém posudku, 2) nutnost ustanovit vypracování dalšího nezávislého znaleckého posudku o duševním stavu, 3) povinnost vycházet v době vyhlášení rozsudku ze stavu, který existuje v době vyhlášení rozsudku, 4) povinnost zhlédnout posuzovanou osobu i soudci odvolacího soudu. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, a věc posoudil rozdílně zejména v otázce celkového přístupu při posuzování podmínek, zda je zapotřebí přistoupit k omezení svéprávnosti posuzované. Důvodem pro omezení svéprávnosti jednotlivce může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. V rozhodnutí soudu chybí jasný hodnotící úsudek, proč soud přistoupil k omezení svéprávnosti posuzované a nepoužil v souladu s ustálenou judikaturou mírnější opatření. Dovolatelka vyslovila také nesouhlas s rozhodováním soudu na základě znaleckého posudku, který obsahuje hypotézy o možné budoucí zdravotní situaci posuzované a nehodnotí pouze její aktuální zdravotní stav. S ohledem na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, je dále přesvědčena, že soudci, kteří vydávají rozhodnutí o omezení svéprávnosti, jež má závažný dopad na soukromý život člověka, mají mít s tímto člověkem osobní kontakt. V případě posuzované však ke kontaktu mezi posuzovanou a soudcem nedošlo. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila procesní opatrovnice dovolatelky a Město Říčany tak, že závěr odvolacího soudu o nutnosti omezení svéprávnosti posuzované je správný a dovolání není důvodné. Město Říčany navrhlo, aby s ohledem na pobyt posuzované v A. H. Z. v P. byla veřejným opatrovníkem posuzované jmenována Městská část Praha 4.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzované věci dovolatelka odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2016, sp. zn. Cpjn 201/2015 a dalších. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné.
S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §55 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle §55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §39 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle §49 odst. 1 o.z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
Podle §465 odst. 1 věty první o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
V souvislosti s otázkou omezení svéprávnosti člověka je třeba především připomenout dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.02.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud ještě za účinnosti předchozí právní úpravy institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.08.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) dospěl k závěru, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci týkající se již vrácení svéprávnosti) vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).
V posuzované věci oba soudy přistoupily k omezení svéprávnosti posuzované s ohledem na odborné závěry znalce a předně s ohledem na hypotézy, jak se bude zdravotní stav posuzované vyvíjet do budoucna, aniž by konkrétně uvedly, v čem je nebezpečné, aby byla zachována plná svéprávnost posuzované; koho, resp. co ohrožuje zachování právní svéprávnosti. Institut omezení svéprávnosti člověka slouží především k ochraně jeho samotného a k ochraně osob, které s ním vstoupily do právních vztahů. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované, musí důsledně dbát, aby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků.
Jak vyplývá z provedeného dokazování, posuzovaná žije od 21.10.2016 v pobytové sociální službě, domov se zvláštním režimem A. H. Z. v P.. V tomto zařízení poskytujícím zdravotně sociální služby převážně lidem nemocným s Alzheimerovou chorobou, Parkinsonovou chorobou, stařeckou demencí a dalšími typy demencí, je spokojená. Je si vědoma svého onemocnění, i skutečnosti, že je nespíše „snadno ovlivnitelnou osobou“, tento argument však pro ni není dostatečným argumentem pro rozhodnutí o omezení její svéprávnosti a s rozhodnutím soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že hlavním důvodem pro podání návrhu na omezení její svéprávnosti je oboustranně negativní vztah mezi jejím synem (navrhovatelem) a jejím bývalým manželem a synova obava o majetek posuzované.
Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že prvořadým úkolem soudu je uvážit, zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může soud přirozeně učinit jen po provedeném dokazování, v němž soustředí nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle §55 odst. 1 a 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu, a to konkrétně, z jakých důvodů nepřichází v úvahu žádné mírnější opatření než omezení svéprávnosti posuzované. Odvolací soud dospěl k závěru, že je-li osoba s postupující demencí snadno ovlivnitelná, hrozí jí riziko zneužití jejím okolím a jediným možným řešením je omezit jí ve svéprávnosti, aniž by skutečně zvážil možnost přijmout méně omezující opatření, jež by zajistilo posuzované osobě i jejímu okolí ochranu před neuváženým nakládáním s jejím majetkem. Přitom právě ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.08.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).
Oproti dřívější praxi se do jisté míry mění optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření.
Pokud v aplikační úvaze soudu není exponována některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.05.2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Jelikož se v naznačených souvislostech aplikační úvaha odvolacího soudu neubírala, nelze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení §243e odst. 1 a 2 o.s.ř. usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu