ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1861.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1861/2017-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce P. D. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 289 147 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 259/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č. j. 16 Co 415/2016-78, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2016, č. j. 18 C 259/2015-54 takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2016, č. j. 18 C 259/2015-54, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č. j. 16 Co 415/2016-78, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 18 C 259/2015-54, rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 289 147 Kč s úrokem z prodlení od 30. 7. 2015 (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 600 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 16 Co 415/2016-78, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal odškodnění celkem ve výši 289 147 Kč (z toho 32 810 Kč za pobyt ve vazbě a 256 337 Kč za náklady na obhajobu), přičemž uvedl, že byl rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 11. 2012 zproštěn obžaloby. Než rozsudek nabyl právní moci, vyhlásil prezident republiky amnestii. Dne 2. 4. 2013 rozhodl Okresní soud v Sokolově, že na základě článku II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 zastavuje pravomocně neskončené trestní stíhání žalobce. Žalobce uplatnil u žalované dílčí žádost na náhradu škody, kterou následně rozšířil o požadavek na náhradu škody vzniklé v důsledku pobytu ve vazbě a nákladů na obhajobu. Ministerstvo spravedlnosti žalobci sdělilo, že nárok na odškodnění nemá z důvodu amnestie.
Žalobce podal dovolání „proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016 č.j. 16 Co 415/2016 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2016, čj.: 18 C 259/2015“.
Dovolací soud v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2016, č. j. 18 C 259/2015-54, zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř., a ve zbylém rozsahu dovolání odmítl pro vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedeným požadavkům dovolání nevyhovuje, když dovolatel v této věci neuvedl ani citaci §237 o. s. ř. (což je samo o sobě nedostatečné), natož aby vyjádřil, v čem přípustnost dovolání spatřuje.
Ústavní soud se uceleně vyjádřil k požadavku na dovolání spočívajícím v uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Plénum Ústavního soudu je mimo jiné toho názoru, že §241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Tento závěr platil od počátku přijetí účinné právní úpravy a platí tím spíše nyní, kdy Nejvyšší soud v nespočtu rozhodnutí na povinnosti dovolatelů upozorňoval. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím onen předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
Dovolací soud s ohledem na svou rozhodovací praxi a na zmíněné stanovisko pléna tedy nemohl postupovat jinak, než dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č. j. 16 Co 415/2016-78, podle §243c odst. 1 věty první odmítnout pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu