ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2134.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2134/2017-1467
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Strážovská 78/5, proti žalovanému L. L. , se sídlem v Praze 1, insolvenčnímu správci dlužnice Rezidence Kavčí Hory, a. s., se sídlem Koněvova 2660/141, zastoupenému JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem shora, a dále za účasti vedlejší účastnice na straně žalované NG majetková a. s., se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15, identifikační číslo osoby 290 53 455, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 34/2010, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 28 Co 287/2013, 28 Co 434/2013, 28 Co 12/2014-1057, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2013, č. j. 42 C 34/2010-745, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. srpna 2013, č. j. 42 C 34/2010-780, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. K odvolání původně žalované – nynější dlužnice shora Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28 Co 287/2013, 28 Co 434/2013, 28 Co 12/2014-839, v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. dubna 2013, č. j. 42 C 34/2010-744, jímž byla zamítnuta námitka žalovaného o nedostatku pravomoci soudu z důvodu rozhodčí doložky.
3. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1475/2015, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 1475/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že řízení o určení vlastnictví k nemovitostem se netýká majetku patřícího do konkursní podstaty, protože insolvenční správce je nezahrnul do majetkové podstaty žalobce. Uložil odvolacímu soudu také, aby v dalším řízení zohlednil důsledky plynoucí z rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 107/2014, a přihlédl též k rozhodnutí označeného soudu o reorganizaci žalované.
4. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 28 Co 287/2013, 28 Co 434/2013, 28 Co 12/2014, 28 Co 12/2014-1057, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl předmětnou určovací žalobu, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a vedlejší účastník na jeho straně dovolání. Procesní spis s předkládací zprávou ovšem Nejvyšší soud vrátil zpět bez rozhodnutí o dovolání soudu prvního stupně s tím, že předkládací zpráva neobsahovala požadované náležitosti, především pak s ohledem na zjištění dovolacího soudu, že předmětným rozhodnutím soudu byla povolená reorganizace dlužnice přeměněna v konkurz, kterážto okolnost nebyla soudem prvního stupně reflektována (ze spisu tehdy nevyplývalo, že by předmětný insolvenční správce původní žalované dal návrh na pokračování v řízení).
6. Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. března 2017, č. j. 42 C 34/2010-1432, rozhodl o pokračování v řízení. Učinil tak poté, co k jeho výzvě předmětný insolvenční správce podáním ze dne 24. února 2017 navrhl soudu pokračování v řízení podle §265 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění.
7. Následně soud prvního stupně s řádně vyplněnou předkládací zprávou předložil opětovně procesní spis s dovoláními žalobce a vedlejšího účastníka jeho straně Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o těchto dovoláních.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že podaná dovolání – jak bude rozvedeno níže – jednak zčásti neobsahují zákonem stanovené náležitosti, pročež dovolacímu soudu byla upřena možnost zabývat se jejich přípustností, jednak zčásti nejsou – jak bude rovněž dále osvětleno – přípustná.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobce v rozsahu, v němž směřuje proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako podané osobou, která k tomu není oprávněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2015, sp. zn. 25 Cdo 4054/2015, ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16).
11. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
13. I pro výroky o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí odvolacího soudu platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To znamená, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným (nákladovým) výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Jinak řečeno, výrokem o peněžitém plnění je i výrok o náhradě nákladů řízení v jedné instanci, takže i v tomto případě závisí přípustnost dovolání též na částce, která je podrobena dovolacímu přezkumu.
14. Nevystupují-li procesní subjekty v řízení jako nerozluční společníci ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., je třeba i v případě dovolání proti nákladovému výroku posuzovat otázku překonání bagatelního limitu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k jednotlivým účastníkům samostatně, byť by jim i byla uložena povinnost nahradit náklady řízení společně a nerozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015, sp. zn. 28 Cdo 2887/2015). Kromě toho je třeba odlišovat dílčí nároky ve vztahu mezi účastníky, byť by i byly pojaty do jednoho výroku, jako se stalo v rámci nákladového výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kdy žalobci a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili v označené lhůtě na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů jednak (původně) žalované částku 48.300,- Kč, a dále vedlejší účastnici na její straně částku 8.400,- Kč; v tomto případě totiž u obou dovolatelů nedošlo k překonání předmětné bagatelní částky, s níž zákon spojuje přípustnost dovolání. Kromě toho, i kdyby se tak stalo, z dovolání by se v takovém případě stejně nepodával právně relevantní právní důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. ani předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
15. Protože tedy v posuzovaném případě bylo dovoláním napadeným výrokem u obou dovolatelů rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je nutné konstatovat, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
16. Dovolání žalobce proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu pak neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
19. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
20. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Ač je dovolání žalobce poměrně obsáhlé, není z něj zjistitelná některá ze čtyř (ve smyslu §237 o. s. ř.) v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání. Dovolání je koncipováno jako právní polemika s odvolacím soudem, v níž dovolatel poukazuje na skutkové okolnosti případu, na jeho procesní historii a insolvenční souvislosti, v němž předkládá své oponentní právní názory, nicméně v něm nenabízí, respektive v něm nečiní právně relevantní vymezení předmětného předpokladu přípustnosti dovolání, a to způsobem, jak je požaduje zákonná úprava (§241a odst. 2, §237 o. s. ř.).
22. Na tomto závěru ničeho nemění ani ta část dovolací argumentace, v níž žalobce poukazuje na judikaturu Ústavního soudu v řešení otázky obecných zásad při výkladu a aplikace zákonné úpravy, neboť jde o poukaz na obecné závěry bez odpovídajícího promítnutí ve vztahu ke konkrétně formulovanému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (viz arg. z dovolání k výše uvedenému: „Zde je na místě odkázat se i na četnou judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně poukazuje na to, že není možné zákon aplikovat pouze jako jazykový výklad… Ústavní soud ve svém nálezu… toto popsal… kdy odvolací soud v napadnutém rozsudku na zde uvedený ‚postup‘ zcela rezignoval a nesmyslně, mechanicky, bez zkoumání a zohlednění věcné podstaty rozhodl ke škodě žalobce tak, že svým rozhodnutím v podstatě schválil soudem zjištěnou a opakovaně prokázanou krádež majetku v hodnotě desítek milionů korun…“
23. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
24. K případným jiným vadám řízení nebylo možné přihlédnout, jelikož dovolání zčásti nesplňovalo zákonem stanovené předpoklady, a zčásti nebylo shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.).
25. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na jeho straně podle §234c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
27. Nad rozsah odůvodnění Nejvyšší soud připomíná stanovisko Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž je mj. vyloženo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu