ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2186.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2186/2016-225
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) M. F. , a b) H. R. , zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 118/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č. j. 30 Co 326/2015-193, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č. j. 30 Co 326/2015-193, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci (dále též „dovolatelé“) se žalobou domáhali zaplacení částky 189 983 Kč žalobci a) a částky 192 883 Kč žalobkyni b) s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem státu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/98, v němž žalobci vystupovali v procesním postavení žalovaných, proti kterým byl žalobou uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že nynější žalobci obsadili bez právního důvodu prostory nad jimi užívanými byty těsně pod střechou domu a vytvořili si tak další obyvatelný prostor se vstupem ze svých bytů, aniž by byl tento kolaudován. Žalobci svůj nárok předběžně uplatnili u žalované, která na podkladě této žádosti vyplatila žalobci a) částku 166 267 Kč a žalobkyni b) částku 163 367 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu v plném rozsahu (výrok I), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci byli účastníky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/98, v němž byl proti nim žalobou ze dne 26. 11. 1998 uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení z důvodů shora uvedených. Po žalobci a) byla vymáhána částka 21 048 Kč a po žalobkyni b) částka 11 238 Kč. Ve věci bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem ze dne 9. 9. 2004 tak, že nárok je co do základu opodstatněný. Odvolací soud potvrdil rozsudek dne 16. 2. 2005. Dovolání nynějších žalobců bylo odmítnuto dne 31. 5. 2006. Následně Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 10. 2007 žalobu jako neopodstatněnou zamítl. Tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem dne 5. 5. 2008. Rozsudkem ze dne 10. 12. 2009 Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě v celém rozsahu vyhověl. Odvolací soud rozsudek potvrdil dne 19. 5. 2010 a Nejvyšší soud dovolání nynějších žalobců odmítl dne 22. 2. 2012. Nálezem ze dne 7. 1. 2013 Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že se Nejvyšší soud při rozhodování neodůvodněně odchýlil od své dosavadní judikatury, aniž by tuto skutečnost jakkoliv odůvodnil. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2013 zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a věc mu vrátil. Obvodní soud pro Prahu 2 opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, jímž každému nynějšímu žalobci uložil zaplatit žalobou požadované částky a současně je zavázal k náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku podali oba nynější žalobci odvolání. Žalobkyně b) vzala následně své odvolání zpět a odvolací řízení o jejím odvolání bylo zastaveno usnesením ze dne 11. 12. 2013, s právní mocí dne 3. 1. 2014. K odvolání žalobce a) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2014 napadený rozsudek ve vztahu k žalobci a) potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení, a to ve vztahu k oběma nynějším žalobcům. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 3. 2014. Žalobci uplatnili svůj nárok u žalované podáním ze dne 28. 2. 2014 se shora uvedeným výsledkem.
4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §13 odst. 1 a §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), s přihlédnutím ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dospěl k závěru, že řízení sp. zn. 17 C 210/98 je třeba hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, přičemž samotné konstatování porušení práva neshledal dostatečným zadostiučiněním. Vyšel z doby trvání řízení 15 let a 11 měsíců a částky 15 000 Kč za jeden rok řízení (tj. 1 250 Kč za měsíc). Stanovil tak základní částku odškodnění pro každého z žalobců ve výši 223 750 Kč, od které odečetl 20 %, neboť věc nebyla skutkově nikterak složitá. Přitom poukázal, že se v řízení jednalo pouze o odlišné názory soudů různých stupňů na projednávanou problematiku, jakož i na to, že žalobci v řízení nechtěli pochopit, že nikdo nemůže užívat prostory jiného vlastníka. Dalších 40 % odečetl z důvodu, že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy. Podle soudu prvního stupně by tak každému z žalobců náležela částka 111 875 Kč. S ohledem na částky vyplacené již žalovanou neshledal žalobní návrh na úhradu další částky opodstatněným. Soud prvního stupně se nepřiklonil k tvrzení žalobců ohledně jejich stavu nejistoty v řízení, neboť to byli dle jeho mínění právě žalobci, kdo zavdali podnět k posuzovanému soudnímu řízení, když neoprávněně obsadili prostory, aniž by k tomu získali souhlas jejich vlastníka. Ani argumentaci věkem žalobců neshledal soud prvního stupně v dané věci jakkoliv významnou.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud zopakoval dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 210/98, na základě kterého upřesnil skutečnosti týkající se průběhu posuzovaného řízení (srov. dále).
7. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že celkovou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/1998 je třeba považovat za nepřiměřenou. Její nepřiměřenost byla dle odvolacího soudu způsobena vždy ne zcela konzistentním postupem, kdy mezi mnoha úkony došlo k neodůvodněným prodlevám. Došlo též k významným průtahům při vypracování znaleckého posudku, neboť ten byl soudu doručen znalkyní až za cca 11 měsíců poté, kdy soud jeho vypracování zadal. Nepřiměřenou délku řízení dle odvolacího soudu zapříčinila rovněž zjevně vadná rozhodovací činnost soudu. Především Obvodní soud pro Prahu 2 vydal nesprávný a s ustálenou judikaturou rozporný zamítavý rozsudek poté, kdy nejprve pravomocným mezitímním rozsudkem konstatoval, že základ nároku je po právu. Tento rozsudek proto musel být odvolacím soudem zrušen. Jak Obvodní soud pro Prahu 2, tak i soud odvolací a dovolací dále nerespektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně otázky výše bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním prostor, v důsledku čehož byla po důvodně podané ústavní stížnosti všechna rozhodnutí těchto soudů zrušena a věc se vrátila zpět před soud prvního stupně. Za této situace odvolací soud uzavřel, že objektivně zjištěná délka řízení představující 15 let a 6 měsíců (od 26. 11. 1998 do 26. 5. 2014), je dobou naprosto nepřiměřenou a žalobcům náleží zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, přičemž pouhé konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě není dle odvolacího soudu v projednávaném případě postačujícím prostředkem satisfakce. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že je namístě žalobcům přiznat finanční náhradu za první dva roky řízení vždy ve výši 10 000 Kč a za další roky řízení pak vždy 20 000 Kč, neboť délku řízení je třeba hodnotit jako délku extrémní. Každému z žalobců by tak dle odvolacího soudu náležela náhrada nemajetkové újmy (bez provedených modifikací) v celkové výši 290 002 Kč (2 x 10 000 Kč) + (13 x 20 000 Kč) + (6 x 1 667 Kč).
8. Odvolací soud dále uvedl, že v projednávaném případě je namístě základní částku odškodnění navýšit o 5 % (tj. o částku 14 500 Kč) pro postup orgánů v řízení, když shledal, že mezi mnoha úkony došlo k neodůvodněným prodlevám, k průtahům s vypracováním znaleckého posudku, jakož i zjevně vadné rozhodovací činnosti soudů, která měla na nepřiměřené délce řízení významný podíl. Na zřetel je dle odvolacího soudu třeba vzít i složitost věci, a to jak skutkovou, tak procesní. Žalobci byli žalováni o vydání bezdůvodného obohacení, které jim mělo vzniknout neoprávněným užíváním prostor umístěných bezprostředně nad jejich byty. Dle názoru odvolacího soudu je tak nepochybné, že se jednalo o spor s poměrně vysokou obtížností, neboť bylo nutné posuzovat, zda a jak byly tyto prostory kolaudovány, zda na nich nevázlo věcné břemeno ve prospěch vedlejšího účastníka vystupujícího na straně žalobců, zda byli tudíž žalobci ve sporu věcně pasivně legitimováni, a jaké konkrétní výše v tomto případě bezdůvodné obohacení dosáhlo s ohledem na zjištěný charakter těchto prostor. Soud tak neprováděl pouze standardní dokazování, ale bylo nařízeno i místní šetření a ve věci byl též vyhotovován znalecký posudek. Za této situace odvolací soud uzavřel, že je namístě základní částku odškodného z důvodu hmotněprávní a skutkové složitosti snížit o 30 %, tj. o částku 87 000 Kč. K dalšímu snížení o 20 %, tj. o částku 58 000 Kč, pak odvolací soud přistoupil z důvodu procesní složitosti, když v řízení bylo ze strany žalobců opakovaně navrhováno rozšíření žaloby, na což byl soud nucen reagovat mimo jiné i výzvou k úhradě doplatku soudního poplatku. Bylo též rozhodováno o právním nástupnictví původní žalobkyně dle §107a o. s. ř. Ve vztahu k mezitímnímu rozsudku pak bylo rozhodováno celkem na třech stupních soudní soustavy, když proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání k Nejvyššímu soudu. Konečný rozsudek ze dne 7. 8. 2013 byl pak ještě přezkoumáván Městským soudem v Praze. Odvolací soud přitom při posuzování hlediska složitosti nezohledňoval další víceinstanční řízení ve vztahu k prvému konečnému zamítavému rozsudku (ze dne 12. 10. 2007) a ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2009 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010 a dále ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, neboť v tomto případě byla víceinstančnost zapříčiněna právními závěry soudů zjevně rozpornými s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu také došlo ke zrušení těchto rozhodnutí. Tyto skutečnosti se dle odvolacího soudu řadí pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci, které naopak vedly odvolací soud ke zvýšení základní částky odškodného.
9. Dle odvolacího soudu zde nejsou dány podmínky pro jakoukoliv korekci základní částky odškodného z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce. Soud především konstatoval, že u předmětné věci se s ohledem na její charakter, zvýšený význam pro účastníka řízení nepředpokládá. Žalobci ohledně významu řízení tvrdili, že byl zvýšen jejich věkem, výší žalované částky a jejich neschopností uhradit ji z vlastních příjmů, neboť jejich příjmem byl pouze starobní důchod. V daném případě však dle odvolacího soudu nebylo možné dovodit, že by byl význam řízení pro žalobce jakkoliv zvyšován, když v době zahájení řízení bylo žalobci a) 52 let a žalobkyni b) 51 let a v době, kdy řízení skončilo právní mocí opravného usnesení Městského soudu v Praze, činil věk žalobce a) 68 let a věk žalobkyně b) 67 let, když žalobci netvrdili významné okolnosti vážící se k jejich věku (zejména zhoršený zdravotní stav). Důvodem pro závěr o zvýšeném významu pro žalobce pak v dané věci není ani skutečnost, že předmětem řízení byla v konečném důsledku částka 450 202 Kč s příslušenstvím, resp. částka 247 158 Kč s příslušenstvím. Lze sice připustit, že předmětné částky v konečné výši jsou částkami pro běžného člověka nadstandardními, na druhé straně však nelze ponechat bez povšimnutí, že již nejpozději v květnu 2006, kdy bylo odmítnuto dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek, nabyli žalobci (tehdy v postavení žalovaných) zcela zjevně vědomosti, že jejich povinnost uhradit žalobcům bezdůvodné obohacení je dána. V té době přitom byl předmětem žaloby dluh ve výši 125 864 Kč s příslušenstvím, resp. 68 797 Kč s příslušenstvím. Nejpozději od května 2006 měli tedy žalobci dle odvolacího soudu přinejmenším dostatek prostoru pro to, aby si potřebné finanční prostředky, alespoň v přiměřené výši zajistili. Tvrzení žalobců, že význam řízení byl pro ně dále zvyšován též hrozbou vyklizení prostor, je pak dle odvolacího soudu zcela zavádějící, neboť tato otázka předmětem posuzovaného řízení v žádném případě nebyla.
10. Odvolací soud nepřikročil ke korekci základní částky ani z důvodu, že na straně žalované v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/1998, vystupovali dva žalobci, neboť vystupovali v posuzovaném řízení v procesním postavení tzv. samostatných společníků, přičemž každý z nich se v řízení bránil proti žalobci uplatněným zcela samostatným nárokům. Újma, která tedy žalobcům v posuzovaném řízení vznikla, byla nepochybně z tohoto hlediska újmou zcela samostatnou a nikoliv sdílenou.
11. Odvolací soud uzavřel, že každému ze žalobců by na náhradě nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 210/1998, náležela celkem částka 159 502 Kč (290 002 Kč + 14 500 Kč – 87 000 Kč – 58 000 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobcům již tuto částku uhradila na podkladě jejich žádosti o předběžné projednání nároku (resp. uhradila dokonce částku o něco vyšší), nelze jejich žalobu považovat za opodstatněnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadli žalobci, zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.).
13. Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované především ve Stanovisku a taktéž např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009.
14. Nesprávné právní posouzení věci žalobci spatřují v učinění nesprávných závěrů soudem odvolacím ve vztahu k základním premisám, které jsou v dané věci podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Především se jedná o úvahy odvolacího soudu, jež jej vedly ke snížení základu přiměřeného zadostiučinění z důvodu tvrzené hmotněprávní a skutkové složitosti věci (o 30 %) a z důvodu procesní složitosti (o 20 %). Odvolací soud dle dovolatelů nesprávně právně posoudil rovněž otázku významu řízení pro žalobce, když jim nepřiznal z důvodu vyššího významu navýšení základní částky.
15. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu především nedostatečné posouzení konkrétních okolností případu a strohé konstatování obecných samo o sobě jen rámcových faktů, když prakticky konstatoval, že zvýšený význam pro žalobce řízení nemělo, jelikož se jednalo o majetkový spor a žalobci nebyli pro odvolací soud dostatečně staří. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že ani Stanovisko neužívá přesnou věkovou hranici, jak odvolací soud uvádí a dle jejich názoru je tak evidentní, že tito jsou osobami v pokročilejším věku, jak o nich Stanovisko hovoří.
16. Dovolatelé dále upozorňují na zcela flagrantní nepoměr v hodnocení soudu odvolacího, který za průtahy způsobené státními orgány v délce 7 let a téměř 3 měsíce (od rozhodnutí dovolacího soudu ve věci mezitímního rozsudku do prvostupňového rozhodnutí konečného po zrušení v mezidobí vydaných soudních rozhodnutí Ústavním soudem a Nejvyšším soudem) přiznal žalobcům zvýšení základní částky ve výši pouhých 5 %, zatímco za prodloužení sporu o necelý 1,75 roku v důsledku podání odvolání a dovolání žalobci v rámci mezitímního rozhodování snížil základní částku zadostiučinění o celých 20 %. V otázce kritéria složitosti věci soud odvolací hodnotil danou věc jako jednu z nejsložitějších, které si dokáže představit, když za složitost snížil základní částku o 50 %, což je podle Stanoviska výše maximální, jejíž hranice se prolamuje jen v naprosto výjimečných a ojedinělých kauzách.
17. Na základě uvedeného se dovolatelé domnívají, že odvolací soud obchází judikaturu Nejvyššího soudu, neboť si je nepochybně vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud zkoumá toliko základní úvahy soudu tvořící podklad pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. důvody snížení či zvýšení základní částky) a nikoliv zda snížení či zvýšení má být provedeno o 10 % nebo např. 25 %. Odvolací soud tedy sice na jednu stranu konstatuje pochybení státních orgánů a přistoupí ke zvýšení základu zadostiučinění, na druhou stranu přizná žalobcům ovšem jen nepatrné procento (5 %) navýšení. Vedle toho ovšem rozhodne také o snížení základu zadostiučinění, ale zde již použije měřítko zcela jiné (50 %). To celé s vědomím, že Nejvyšší soud se výší procent zabývat nebude.
18. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud výrok I dovoláním napadeného rozsudku změnil tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 8. 2015, č. j. 29 C 118/2014-168a, se ve výroku I mění tak, že se stanovuje povinnost žalované zaplatit žalobci a) částku ve výši 189 983 Kč s tam specifikovaným úrokem a žalobkyni b) částku ve výši 192 883 Kč s tam specifikovaným úrokem, a ve výroku II stanovil povinnost žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení.
19. Dále dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č. j. 30 Co 326/2015-193, tak, že se stanovuje povinnost žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolatelé dále navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Eventuálně dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č. j. 30 Co 326/2015-193, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Nesouhlasí-li dovolatelé s tím, že poskytnuté zadostiučinění bylo sníženo z důvodu tvrzené hmotněprávní a skutkové složitosti věci o 30 % a z důvodu procesní složitosti o 20 %, pak dovolací soud uvádí, ostatně sami dovolatelé jsou si toho vědomi, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzované věci není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3362/2009).
26. Přitom v samotném posouzení kritéria složitosti věci [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], ať již hmotněprávní, skutkové či procesní, kdy věc byla postupně projednávána na třech stupních soudní soustavy v případě mezitímního rozsudku a čtyřech stupních soudní soustavy v případě konečného rozsudku, přičemž byla řešena i otázka rozsahu věcného břemene a k výši nároku bylo třeba zpracovat znalecký posudek, dovolací soud rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (Stanoviskem) neshledává a dovolání tak z tohoto důvodu není přípustné.
27. V otázce zohlednění věku dovolatelů v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska není myšleno osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Dovolatelé pouze uvedli, že v době zahájení řízení bylo žalobci a) 52 let a žalobkyni b) 51 let a v době jeho skončení bylo žalobci a) 68 let a žalobkyni b) 67 let. Žádné další významné okolnosti vážící se k jejich věku (zhoršený zdravotní stav) však netvrdili. K posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou.
28. Dovolání není dle §237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k námitce snížení základní částky o 50 %, neboť tato hranice se vztahuje ke každému z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť. Může proto nastat i situace, kdy při zachování požadavku na přiměřenost snížení bude po zohlednění všech zákonných kritérií zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, nebo Stanovisko).
29. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolateli tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, neboť odvolací soud kritérium spočívající v postupu orgánů veřejné moci zohlednil, přičemž vzal v potaz nejen neodůvodněné prodlevy a průtahy při vypracování znaleckého posudku, ale i zjevně vadnou rozhodovací činnosti soudů, která měla ne nepřiměřené délce řízení významný podíl. Jinou otázkou je, jakým způsobem odvolací soud toto kritérium promítl do výše zadostiučinění.
30. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a vzhledem k způsobu určení výše zadostiučinění (procentuálního navýšení), neboť řešení této otázky v napadeném rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dále označenou).
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
31. Dovolání je důvodné.
32. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
33. V rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud uzavřel, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.
34. Při posuzování kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] odvolací soud uvedl, že je namístě základní částku odškodnění navýšit vzhledem k tomu, že mezi mnoha úkony došlo k neodůvodněným prodlevám, k průtahům s vypracováním znaleckého posudku, jakož i zjevně vadné rozhodovací činnosti soudů, která měla na nepřiměřené délce řízení významný podíl. Navýšení však činilo pouze 5 %.
35. Přitom ze skutkových zjištění, která odvolací soud na základě vlastního dokazování soudním spisem učinil, nevyplývá v období od 29. 12. 2000 (sdělení městské části o nemožnosti zapůjčit spis) do 27. 9. 2002 (rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví) žádná činnost soudu, nehledě na další mnohaměsíční prodlevy mezi úkony soudu, a to v době, kdy od podání žaloby uplynulo již více čtyři roky, tudíž bylo lze očekávat, že věc bude vyřizována přednostně. Rozhodovací činnost soudů označená odvolacím soudem jako zjevně vadná pak trvala od odmítnutí dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (mezitímního rozsudku) dne 31. 5. 2006 do vydání kasačního nálezu Ústavního soudu dne 7. 1. 2013. Ze skutkových zjištění nelze seznat, do jaké míry byly výsledky řízení v tomto období následně použitelné pro rozhodnutí ve věci samé, což může mít na výsledné zhodnocení kritéria samozřejmě nezanedbatelný vliv, nicméně vzhledem k tomu, že výše uvedená období, i podle odvolacího soudu přičitatelná soudům, představují více než polovinu z celkové délky řízení, jeví se navýšení zadostiučinění z uvedeného důvodu toliko o 5 % jako zcela zjevně nepřiměřené (srov. též již shora označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3362/2009).
36. Z uvedeného je zřejmé, resp. učiněná skutková zjištění to nevylučují, že na určení výše zadostiučinění odvolacím soudem se kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] neprojevilo ve stejném poměru, v jakém se podílelo na celkové délce řízení.
37. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že postup orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] se významně podílel na nepřiměřené délce řízení a přesto při určení výše zadostiučinění přistoupil k navýšení základní částky o 5 %, je jeho právní posouzení nesprávné.
VI. Závěr
38. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] ve vztahu k určení výše zadostiučinění nesprávné, dovolací soud postupem podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
39. Při novém rozhodování ve věci odvolací soud znovu zhodnotí veškerá kritéria rozhodná pro stanovení výše zadostiučinění tak, aby toto bylo možno ve výsledku považovat za přiměřené, přičemž bude rovněž respektovat, že na výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení.
40. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu