ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2191.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2191/2017-290
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně Z. M. , zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované Gala Vinařství, a. s. , IČO: 27748499, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o 396 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 75/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2017, č.j. 4 Co 22/2016-261, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2017, č.j. 4 Co 22/2016-261, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. března 2016, č. j. 23 C 75/2012-207, zamítl žalobu o zaplacení částky 396 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok II.).
Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení v uvedené částce, které měla žalovaná na její úkor získat užitím autorských děl (logotyp vinařství, etikety na láhve, kapsle, pozvánky; dále jen „Předmětné autorské dílo“), jejichž autorem je žalobkyně a k jejichž užití neměla žalovaná oprávnění. Žalobkyně a žalovaná sice původně jednaly o vytvoření Předmětného autorského díla na zakázku, ovšem k platnému uzavření smlouvy, která by opravňovala žalovanou k užití Předmětného autorského díla, nedošlo. Takto bylo Předmětné autorské dílo užito nejpozději od roku 2009, přičemž žalobkyně se v projednávané věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v období od 16. 5. 2010 do 31. 12. 2013; za toto užití Předmětného autorského díla neobdržela žalobkyně žádné peněžité plnění.
Soud prvního stupně odůvodnil svůj rozsudek především tím, že je důvodná námitka promlčení vznesená žalovanou. Smlouva mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena nebyla, a proto jde o nárok z bezdůvodného obohacení. Logotyp a etikety byly dokončeny a do dispozice žalované se dostaly nejpozději před květnem roku 2009 a v téže době také bylo zahájeno jejich užití. Tehdy došlo také k užití kapsle, ať už v podobě vytvořené žalobkyní, nebo v podobě tvrzené žalovanou. Také pozvánky byly užity v květnu a červnu 2009. O tom žalobkyně věděla již v té době, a proto marně uplynula jak subjektivní, tak objektivní promlčecí doba u jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně netvrdila relevantní důvody, pro něž své právo neuplatnila včas, a proto nebylo shledáno, že by námitka promlčení odporovala dobrým mravům.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správný závěr o skutkovém stavu, a shledal, že též právní posouzení tohoto skutkového stavu je správné. Nárok žalobou uplatněný je nárokem z bezdůvodného obohacení, neboť mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena žádná smlouva „o využití děl“. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uznal, že žalovanou byla důvodně vznesena námitka promlčení ve vztahu k celému žalobou uplatněnému nároku. Právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě užití autorského díla bez licenčního oprávnění se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době a subjektivní „jednoleté“ promlčecí době, přičemž jde o nárok jednotný, což znamená, že dojde-li k promlčení základu nároku, nelze za další – dle žalobkyně nepromlčené – období nárok přiznat. V projednávané věci měla žalobkyně vědomost v době, kdy díla žalované (či „firmě La Panier“) předávala, tedy nejpozději v květnu a červnu roku 2009, že žalovaná užívá Předmětné autorské dílo bez platné licence. Konkrétní den, od kterého toto bylo žalobkyni známo, se zjistit nepodařil, avšak to není významné vzhledem k tomu, že žaloba byla u soudu uplatněna až dne 17. 5. 2012, tedy zcela nepochybně po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Odvolací soud dále upozorňuje na to, že sama žalobkyně v podstatě tvrdí, že žalovaná Předmětné autorské dílo užila s jejím souhlasem a vědomím. Přesvědčení žalobkyně, že žalované nesvědčí žádné oprávnění k užití Předmětného autorského díla, odporuje jejím tvrzením. Podle odvolacího soudu z tvrzení žalobkyně, z obrany žalované a z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že mezi účastníky „jakási dohoda o užívání těchto děl uzavřena byla, avšak nejednalo se o platnou dohodu ve smyslu ust. §46 a násl. zákona č. 121/2000 Sb.“. Sjednaný obsah dohody se nepodařilo prokázat, avšak Předmětné autorské dílo se na základě shodných projevů vůle do dispozice žalované dostalo. O platnou smlouvu dle autorského zákona se ovšem pro rozpor s ust. §49 odst. 2 jednat nemohlo. Konečně pak shledal odvolací soud (opět shodně se soudem prvního stupně), že vznesení námitky promlčení v projednávané věci dobrým mravům neodporuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadený rozsudek je založen na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předmětem řízení je nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalované neoprávněným užitím Předmětného autorského díla v období od 16. 5. 2010 do 31. 12. 2013. Závěr odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně), podle něhož nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užitím autorského díla je nárokem jednotným, přičemž dojde – li k promlčení základu nároku, nelze za další období nárok přiznat, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2012). Podle žalobkyně je třeba rozlišovat mezi jednorázovým popřípadě časově ohraničeným užitím autorského díla a trvajícím užitím autorského díla ke dni podání žaloby a po tomto okamžiku. U pokračujícího či trvajícího neoprávněného užití autorského díla se právo promlčuje den po dni neoprávněného užití a z toho vzniklého bezdůvodného obohacení. Není možné, aby promlčecí doba počala běžet ještě před tím, než pohledávka vznikne.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zásadním pro posouzení tvrzeného nároku je otázka jeho jednotnosti. Oba soudy vycházely z tvrzení žalobkyně a obvyklého charakteru odměny, která by za vytvoření obdobných děl či spoluautorství žalobkyni náležela. Žalobkyně v řízení netvrdila, že by žalovaná užila předmětná autorská díla bez jejího souhlasu. Žalobkyně požadovala jednorázové plnění a nikoli pravidelný poplatek. Odměna za licenci se sjednává bez ohledu na ekonomický přínos nebo v závislosti na něm, anebo kombinací těchto metod. V projednávané věci nebylo v řízení prokázáno sjednání odměny v závislosti na ekonomickém výnosu z licence. Mezi účastníky řízení sice dohoda o užití předmětných autorských děl uzavřena byla, avšak nikoli platná licenční smlouva dle §46 autorského zákona. Vzhledem k obvyklému charakteru odměny je případný nárok žalobkyně jednotný, a proto došlo k promlčení celého práva žalobou uplatněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že předmětné dovolání je přípustné. Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užitím autorského díla.
Dovolací soud na základě podaného dovolání věcně přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je důvodné.
V projednávané věci se aplikuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, konkrétně s ohledem na jeho §3028 odst. 3.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §107 obč. zák. právo na plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde – li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2). Jsou – li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (odstavec 3).
Podle §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, (dále jen „AZ“), právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
Žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které měla na její úkor žalovaná získat užitím Předmětného autorského díla bez licenčního oprávnění respektive bez jiného právního důvodu. Úvodem je třeba zdůraznit, že odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně a opakovaně uvedl, že nárok žalobou uplatněný posuzuje jako nárok z bezdůvodného obohacení vzniklý užitím autorského díla bez licenčního oprávnění. Tomu ovšem odporuje dílčí skutkový závěr odvolacím soudem vyslovený, podle něhož bylo předmětné autorské dílo užito žalovanou se souhlasem žalobkyně. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by nemohla platit základní premisa odvolacího soudu, podle níž jde o vztah z bezdůvodného obohacení z toho důvodu, že žalovaná Předmětné autorské dílo užila bez právního důvodu (popř. na základě neplatného právního úkonu). V tomto ohledu si odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně odporuje. Nejvyšší soud přezkoumává ovšem právní závěry odvolacím soudem vyslovené, které též byly v dovolání napadeny, a to právní závěry vztahující se k otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že není možné, aby promlčecí doba pohledávky začala běžet ještě před tím, než pohledávka vznikne. Jde o zásadu soukromého práva vztahující se k promlčecí době subjektivní i objektivní. Totiž pokud právo neexistuje, nemá se co promlčovat – nebo naopak, aby se právo mohlo promlčovat, musí existovat. Nyní uvedené vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, popřípadě v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010.
Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dovodil, že pro počátek běhu objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Je-li tudíž poskytováno plnění bez právního důvodu postupně po dílčích částkách, objektivní promlčecí doba počíná běžet u každé z nich zvlášť v okamžiku, kdy k plnění došlo. Každá z dílčích plateb plněných bez právního důvodu má tak svůj samostatný právní osud, promlčuje se samostatně a samostatně se rovněž posuzuje případné prodlení s jejím vydáním. Pro posouzení počátku běhu objektivní promlčecí doby je irelevantní, kdy (a zda vůbec) se stal nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení splatným. Okamžik splatnosti má v tomto směru význam toliko pro případné přiznání úroků z prodlení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2006).
Konečně se pak Nejvyšší soud vyslovil například ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014, že bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitosti bez právního důvodu vzniká každým dnem užívání, s důsledky pro posouzení jeho vzniku, trvání i skončení, potažmo i pro hodnocení lhůty k ne/uplatnění takových nároků.
Principy nyní předestřené se plně uplatní také v případě bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neoprávněného užití autorského díla, kdy také toto bezdůvodné obohacení případně právo na jeho vydání vzniká postupně den po dni (každým dnem neoprávněného užití autorského díla), a tudíž se (po uplynutí subjektivní či objektivní promlčecí doby) též den po dni promlčuje.
Ve světle všeho uvedeného je nutno uzavřít, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, na němž je argumentace napadeného rozsudku vystavěna a podle něhož v projednávané věci je právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užitím Předmětného autorského díla po určitou dobu jednotný nárok. Nesprávný je též navazující závěr, že dojde- li k promlčení „základu“ tohoto práva, nelze je přiznat za další, „nepromlčené“, období. Těmito závěry se odvolací soud odchýlil od shora předestřené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše vyložených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud postupem podle §243e odst. 1 a 2 věta první o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu