ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2251.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2251/2017-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. S., proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o zaplacení 99 643 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 264/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, č. j. 70 Co 58/2017-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 99 643 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované, která ve sdělení publikovaném pod č. 583/2006 Sb. uvedla nesprávný údaj o platové základně pro určení platu státního zástupce pro rok 2007 ve výši 51 162 Kč (namísto správné částky 53 667,90 Kč), v důsledku čehož byl v období, za které je žalováno – 1. 5. 2008 až 31. 12. 2010 – žalobci stanoven plat částkou nižší, než žalobci náležel. Vyplacení rozdílu se domáhal touto žalobou, když proti zaměstnavateli se úhrady tohoto nedoplatku již domáhat nemohl, neboť taková žaloba by byla (dle tvrzení žalobce) odsouzena k neúspěchu, protože žalovaná by bezpochyby uplatnila námitku promlčení, zatímco o nároku na náhradu škody uplatněnému proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. se uplatní pouze subjektivní promlčecí lhůta, která u žalobce začala běžet poté, co měl možnost se dozvědět o chybném postupu žalované, resp. chybném výpočtu Českého statistického úřadu, z něhož žalovaná vycházela, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014, č. j. 21 Cdo 1440/2014-456 (tento nárok tedy promlčen není).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částek v tomto výroku specifikovaných včetně zákonného úroku z prodlení (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (II); ve výroku o nákladech řízení (III) ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nemohla vzniknout škoda jím tvrzeným způsobem, neboť nemohlo dojít k přetavení pracovněprávního nároku žalobce vůči zaměstnavateli v nárok na náhradu škody proti státu jen proto, že si žalobce nechal tento nárok promlčet a neuplatnil jej vůči zaměstnavateli včas, přestože tak učinit mohl a teoreticky může i nyní s tím, že případně vznesené námitce promlčení by mohl čelit argumentem jejího rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud dále konstatoval, že ani kdyby byl zjištěn nesprávný úřední postup spočívající v publikaci nesprávného údaje, podle něhož byl chybně vypočten plat žalobce v rozhodném období, žalobci nevznikla a ani nemohla vzniknout škoda, která by byla v přímé příčinné souvislosti s tímto pochybením. Neuplatnil-li totiž žalobce svůj pracovněprávní nárok na doplatek platu vůči zaměstnavateli, nelze shledat vztah přímé příčinné souvislosti mezi chybou v publikaci podkladu, podle něhož byl jeho plat vypočten, a „škodou“, jež má spočívat v tom, že se majetek žalobce nezvětšil o částku odpovídající nedoplatku.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce, s doloženým právnickým vzděláním, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že pokud odvolací soud v napadeném rozsudku vychází bez dalšího z toho, že by případná žalobcova námitka rozporu uplatnění zaměstnavatelovy námitky promlčení s dobrými mravy mohla být procesně úspěšná, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která možnost úspěchu takové námitky připouští pouze výjimečně za splnění přísných podmínek, které však v této věci splněny nebyly a jeho názor je tak s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2529/2015 a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99 a ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, nesprávný.
Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je de facto nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal nedoplatek platu vůči zaměstnavateli v soudním řízení, byť lze procesní neúspěch v takovém sporu vzhledem k promlčení nároku považovat za prakticky jistý, a teprve poté, co by byl znám negativní výsledek takového sporu, mohl by uplatnit nárok na náhradu škody tak, jak to učinil v tomto řízení. Tento právní názor se však dle dovolatele rovněž odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007 a ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006.
Uvedené námitky dovolatele přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo, resp. toliko jejich odlišné řešení není sto přivodit žalobci příznivější rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobci nebyla způsobena škoda spočívající v ušlé části platu v příčinné souvislosti s publikací nesprávné výše platové základny, jestliže žalobce neuplatnil svůj pracovněprávní nárok na doplatek platu vůči zaměstnavateli, ač tak včas, ještě před promlčením nároku, učinit mohl.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi případným pochybením státu a tvrzenou újmou není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž je výsledkem hodnocení provedených důkazů (zde tvrzených rozhodných skutečností), nejde tudíž o závěr právní, ale skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3594/2015, a ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 873/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3318/15). Dovolatel však ve svém dovolání žádnou otázku týkající se právního posouzení příčinné souvislosti nevymezil. Úkolem dovolacího soudu není, aby na podkladě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu