ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2322.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2322/2017-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně G. Z., zastoupené Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 9, proti žalovanému A. K. , zastoupenému JUDr. Bedřichem Tichým, advokátem se sídlem v Prachaticích, Zlatá stezka 145, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy ve výši 3.000.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 169/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. ledna 2017, č. j. 19 Co 2405/2016-178, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Bedřicha Tichého, advokáta se sídlem v Prachaticích, Zlatá stezka 145.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 3.000.000 Kč za protiprávní zásah do osobnostních práv, k němuž došlo dopravní nehodou způsobenou žalovaným, při níž dne 10. 7. 2013 zemřel její jediný syn.
Okresní soud v Prachaticích (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2016, č. j. 6 C 169/2015-147, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 600.000 Kč v pravidelných ročních splátkách po 100.000 Kč na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 10/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Výrokem II. zamítl žalobu v části, pokud se jí žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky o 2.400.000 Kč vyšší s příslušenstvím, výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Dospěl k závěru, že za dopravní nehodu a její následky odpovídá výlučně žalovaný (který byl uznán vinným na této nehodě rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 4 T 255/2013). Žaloba žalobkyně je tedy důvodná. Žalobkyně byť i nedbalostním zaviněním žalovaného utrpěla těžkou a nenapravitelnou ztrátu nejbližšího příbuzného, jediného syna. I když se žalovaný žalobkyni omluvil, tato forma satisfakce podle soudu není sama o sobě dostačující. Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 3 obč. zák. soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyni byly pojišťovnou vyplaceny náhrady imateriální škody ve výši stanovené v §444 odst. 3 obč. zák., které jsou nárokem odlišným od náhrady dle §13 odst. 3 obč. zák. Soud přitom vycházel z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (např. rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2535/2013 ze dne 18. června 2014 a rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Hodnotil intenzitu vztahu žalobkyně se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalé, otázku hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě apod. Na straně žalovaného posuzoval míru zavinění či spoluzavinění usmrcené osoby, vzal v úvahu postoj žalovaného a dopad události do jeho sféry a majetkové poměry žalovaného. Dospěl k závěru, že požadovaná částka žalobkyní je nepřiměřená, a jako přiměřenou zvolil částku uvedenou ve výroku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2017, č. j. 19 Co 2405/2016-178, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 240.000 Kč v pravidelných ročních splátkách po 80.000 Kč a v částce 360.000 Kč žalobu zamítl, a dále změnil výrok III. a IV. týkající se náhrady nákladů řízení a náhrady nákladů státu. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a s aplikací §13 odst. 2 a 3 obč. zák. soudem prvního stupně, z něhož vyplynulo, že nárok žalobkyně je důvodný. Při úvaze o náhradě nemajetkové újmy zdůraznil, že náhrada nemajetkové újmy skutečně přichází v úvahu při citelně výraznějším zásahu do soukromí pozůstalých, tedy při zásahu do značně kvalitativně rozvinutějších a výrazně hlouběji vyvinutých rodinných vztahů nad obvyklou úroveň takových vztahů ve společnosti, jak správně namítá žalovaný. Mimořádné okolnosti, které odůvodňují její přiznání, spočívají podle odvolacího soudu v tom, že se jednalo o jediného syna žalobkyně, na kterého byla žalobkyně velmi citově vázána, že syn žalobkyně zemřel ve věku devatenácti let a žalobkyni bylo v té době 38 let. Pokud jde o výši finanční částky, vyšel z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, podle které se výše náhrady v takovýchto případech odvíjí v základním rozpětí mezi 240.000 Kč až 500.000 Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. Poukázal také na obdobnou evropskou právní úpravu i další vymezení odškodnění v zákoníku práce účinném od 1. 10. 2015, v zákoně o služebním poměru, či v zákoně o vojácích z povolání. Odvolací soud uzavřel, že neshledal v posuzované věci existenci jiných významných specifických okolností, které by odůvodnily prolomení horní hranice uváděného rozpětí 240.000 Kč až 500.000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne 22. prosince 2017, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 360.000 Kč, podala žalobkyně dne 3. dubna 2017 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“ˇ), neboť se domnívá, že se odvolací soud při řešení výše nemajetkové újmy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jak z hlediska hmotného tak i procesního práva. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., neboť se domnívá, že má být otázka výše nároku žalobkyně posouzena jinak. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud přihlédl při stanovení výše nemajetkové újmy k vypořádanému nároku žalobkyně podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku sp. zn. 30 Cdo 83/2011, rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1578/2009 a 30 Cdo 5188/2007), kde dovolací soud deklaruje, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti a kdy v případě mimořádných okolností není odškodnění podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. dostačující. Dále namítá, že povinnost žalovaného zaplatit 240.000 Kč ztrácí satisfakční i preventivní funkci, vzhledem k tomu, že částky podle §444 odst. 3 obč. zák. byla uhrazena pojišťovnou a nikoli žalovaným (viz rozhodnutí NS 30 Cdo 83/2011 a sp.zn. 30 Cdo 1578/2009). Dovolatelka se také domnívá, že vzhledem k prokázaným mimořádným okolnostem vztahu žalobkyně se synem a vzhledem k hrubému porušení dopravních předpisů ze strany žalovaného se odvolací soud odchýlil i od rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 83/2011, sp. zn. 30 Cdo 1578/2009 a sp. zn. 23 Cdo 2702/2012. Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v chybné aplikaci ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. na zjištěný skutkový stav, neboť odvolací soud nevyvodil žádné právní závěry z prokázané skutečnosti, že odškodnění žalovaného uhradila pojišťovna, dále že nárok, který uplatnila žalobkyně vychází z právní ochrany osobnostních práv a odvolací soud není oprávněn při stanovování výše újmy k volné úvaze, ale musí respektovat kriteria, která dovodila rozhodovací praxe dovolacího, popř. Ústavního soudu. Další nesprávnost spatřuje v tom, že odvolací soud neaplikoval ustanovení §3030 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platného od 1. ledna 2014 (dále jen „o.z.“), konkrétně ustanovení §3 odst. 1 až odst. 3 o.z. a §13 o.z.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud vydal rozsudek, kterým rozsudek odvolacího soudu změní a uloží žalovanému zaplatit částku 360.000 Kč s příslušenstvím nebo jeho rozsudek zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, považuje dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí. Současně požádal o přiznání nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle dikce ustanovení §237 o.s.ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §11 násl. obč. zák. Podle ustanovení §11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná.
Soukromá sféra fyzické osoby (člověka), v níž je zabezpečováno svobodně realizovat svou osobnost, vytváří základ její celkové vnitřní jistoty a bezpečí. Stává se tak v současném světě značně pokročilé vědy a techniky, informovanosti apod. stále významnější hodnotou osobnosti každé fyzické osoby, která zasluhuje účinnou ochranu zabezpečovanou i univerzálnějšími prostředky občanského práva, (obdobně srovnej např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004).
Pod zřejmým vlivem evropské judikatury dospěly soudy k závěru, že neoprávněným porušením práva na život jedné fyzické osoby může dojít i k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí druhé fyzické osoby, a v důsledku toho k uložení peněžité náhrady podle §13 odst. 2 obč. zák. ve prospěch této druhé fyzické osoby Podle tohoto širšího pojetí újmy u osobního soukromí, které zastává Ústavní soud „respektování soukromého života zahrnuje do určité míry i právo n a vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi“. Součástí soukromého života se proto stává rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, neboť součástí rodinného života jsou nejen jejich sociální a morální vztahy, nýbrž také zájmy materiální povahy přispívající k rozvoji osobnosti každého z nich (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.).
V projednávané věci dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nevzal v úvahu intenzitu zásahu do její osobnostní sféry a nepřihlédl dostatečně také k satisfakční a preventivní povaze relutární satisfakce. Nejvyšší soud však neshledal, že by v daném případě došlo k porušení dovolatelkou citované judikatury dovolacího soudu.
Odvolací soud se otázkou přiměřeného zadostiučinění zabýval a svůj právní závěr náležitě odůvodnil. Dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu došlo, přičemž se podrobně zabýval naplnění kritérií (a jejich mírou) významných pro určení opodstatněnosti výše uplatněné náhrady nemajetkové újmy v penězích. Současně je třeba dodat, že s ohledem na výtky dovolatelky upínající se k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, dovolací soud neshledal důvod odchylovat se od vlastní ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, usnesení ze dne 23. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, či usnesení ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2878/2014).
Bylo již uvedeno, že dovolatelka též nesouhlasí s tím, že podle jejího tvrzení odvolací soud přihlédl při stanovení výše nemajetkové újmy k vypořádanému nároku žalobkyně podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku sp. zn. 30 Cdo 83/2011, rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1578/2009 a 30 Cdo 5188/2007), kde dovolací soud deklaruje, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti a kdy v případě mimořádných okolností není odškodnění podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. dostačující.
Toto tvrzení je však zcela nepřesné, protože soudy obou stupňů naopak vycházely ze skutečnosti, že žalobkyni (sice) byly pojišťovnou vyplaceny náhrady imateriální škody ve výši stanovené v §444 odst. 3 obč. zák., které jsou však nárokem odlišným od náhrady dle §13 odst. 3 obč. zák. Soud přitom vycházel z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (např. rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2535/2013 ze dne 18. června 2014 a rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Fakt náhrady podle citovaného ustanovení §444 obč. zák. byl v daném případě konstatován v rámci množiny skutečností, které vedly soudy ke stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v předmětném řízení.
Nejvyšší soud v rámci svého rozhodování opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 obč. zák., přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016).
Současně nelze pominout skutečnost, že nadto nikoliv nevýznamná část dovolání je založena na reprodukci skutkového stavu z pohledu dovolatelky, což neodpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud konečně uvádí k argumentaci dovolatelky, že v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že zpětná působnost (retroaktivita) nového občanského zákoníku, vyjádřená v ustanoveních §3028 až 3079 o.z., spočívá na principech nepravé retroaktivity . Nepravá retroaktivita práva přitom spočívá v kombinovaném právním režimu právního vztahu, kdy otázky vzniku (nikoli též zániku) právního vztahu se řídí dřívější právní normou, obsah právního vztahu se po nabytí účinnosti nové normy zcela řídí jejím ustanovením. Právní skutečnosti, s nimiž je spojen vznik osobních, rodinných a věcných vztahů, jakož i další právní následky, pokud nastaly před 1. 1. 2014, se tak posoudí podle staré právní úpravy (nemá-li občanský zákoník jiné zvláštní přechodné ustanovení). Právní skutečnosti, které nastaly počínaje 1. 1. 2014 a které působí změny, zánik či jiné právní následky v těchto vztazích, se posoudí od tohoto data podle nového občanského zákoníku (srovnej Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2318).
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu