ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2401.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2401/2016-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) A. K. , b) V. T. , c) Z. V. , d) E. Z. , e) H. K. , f) J. K. , h) Z. P. , i) J. D. , j) J. H. , l) V. H. , n) J. K. , o) J. P. , p) J. J. , q) M. Ž. , r) F. K. , s) J. K. , t) J. K. , u) J. M. v) M. M. , w) J. M. , x) M. O. , y) M. P. , z) M. P. , aa) H. R. , ab) F. R. , ac) D. H. , a F. S. , ad) M. S. , ae) J. S. , af) H. S. , ag) F. Š. , zastoupených (žalobci a – w, y, aa, ac – ag) Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nádražní 58/110, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 26 853 939 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 72/2010, o dovolání žalobců a – w, y, aa, ac – ag proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 15 Co 179/2014-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali jednotlivých nároků na náhradu škody, spočívající v neuspokojených nárocích za Zemědělským družstvem P., která jim měla vzniknout jednak nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, kdy tyto podle žalobců neadekvátně naložily s jejich trestními oznámeními, jednak nesprávným úředním postupem soudu v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 K 47/96, spočívajícím v nedodržování procesních pravidel při dozoru soudu nad činností správce konkurzní podstaty, a v případě žalobce F. K. též nesprávným úředním postupem soudu ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. E 1267/96, spočívajícím v průtazích v řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 11 C 72/2010-135, zamítl nároky jednotlivých žalobců (výroky I – XXVIII), zastavil řízení o žalobě žalobkyně J. Ž. (výrok XXIX) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 15 Co 179/2014-252, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům částečně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve zbývající části výroků I – XXVIII rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 300 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III napadli žalobci a – w, y, aa, ac – ag, zastoupení advokátem, včasným dovoláním.
Usnesením ze dne 18. 4. 2016, č. j. 11 C 72/2010-390, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce v) (dosud K. M., zemřelý 21. 11. 2015) s M. M.(§243b o. s. ř. ve spojení s §107 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, s výjimkou dovolatele q) M. Ž. (viz dále), dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé (kromě níže uvedené výjimky) trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tato vada, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla žalobci v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
V případě námitky III. (týkající se zhodnocení délky konkurzního řízení) kromě toho dovolatelé ani nevymezují dovolací důvod, když v podstatě jen opakují svoji dosavadní argumentaci a nesouhlas s rozsudky soudů obou stupňů, aniž by z jejich podání bylo zřejmé, s řešením jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva v napadeném rozhodnutí nesouhlasí a v čem (kromě výsledku) spatřují nesprávnost takového řešení.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
K zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Toliko v případě námitky dovolatelů označené II. lze dovodit vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jenž citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2806/2011, s tím, že „stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti umožňující přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc do konkursní podstaty nepatří.“ Podle obsahu je tak zřejmé, že dovolatelé ohledně řešení uvedené otázky týkající se předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou nečinností konkursního soudu namítají, že by uvedenou otázku, v judikatuře dovolacího soudu již vyřešenou, měl dovolací soud vyřešit jinak, což je možné jedině postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích.
Podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.
Senát Nejvyššího soudu na podkladě podaného dovolání nedospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřenému v citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2806/2011, jakož i v něm odkazované předchozí judikatuře Nejvyššího soudu (zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod č. 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010). Dovolatelé nepřekládají žádnou novou právní argumentaci, která by v dosavadní bohaté judikatuře týkající se odpovědnosti státu za dohledovou činnost konkurzního soudu nebyla vypořádána. Jejich dovolání spočívá převážně na nepřípustné, nadto značně neurčité, polemice o skutkovém stavu, která ovšem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. §241a odst. 1 a 6, §243f odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
V případě shora označeného žalobce q) M. Ž., vystupujícího jako právní nástupce žalobkyně q) J. Ž., Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn, neboť o nároku M. Ž., ani J. Ž., nebylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu rozhodováno (ve vztahu k žalobkyni J. Ž. řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil již soud prvního stupně, neboť žalobkyně zemřela ještě před podáním žaloby).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. 3. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu