ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2505.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2505/2017-221
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce jménem D. P. N. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 462 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64 Co 152/2015 - 200, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64 Co 152/2015-200, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 2. 2015, č. j. 4 C 156/2012-119, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 462 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. jdoucím od 17. 4. 2012 do zaplacení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud při zkoumání důvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vyšel z následujících skutkových zjištění: zkoumané trestní řízení probíhalo před Obvodním soudem pro Prahu 4 od 17. 6. 2003, kdy bylo žalobci sděleno obvinění, do dne 7. 12. 2011, kdy byl vynesen rozsudek, tedy 8 let a 6 měsíců. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, odsouzen za obdobnou trestnou činnost k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců a dále trestu vyhoštění v délce trvání 10 let. Toto rozhodnutí však v době, kdy se k vynesení rozsudku blížilo i zkoumané trestní řízení, nebylo v právní moci. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 5 T 1/2009, byla tudíž trestní věc žalobce vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 5 T 3/2010. Rozsudek nad ostatními obžalovanými byl vynesen 23. 12. 2010.
2. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání závažné trestné činnosti, avšak s ohledem na trest uložený rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2011, bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Žalobce se v průběhu jednání vzdal práva odvolání i za osoby oprávněné. Vazba, kterou žalobce vykonával ve věci 5 T 3/2010 od 17. 6. 2003 do 8. 6. 2006, byla započtena do trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 23/2011.
3. Při zkoumání předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), Obvodní soud pro Prahu 5 při hodnocení délky zkoumaného trestního řízení odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), přičemž vzal v úvahu zejména složitost věci, počet obžalovaných, mezinárodní dosah trestné činnosti, nutnost mezinárodní justiční spolupráce, zajištění tlumočníků a další. Ve zkoumaném řízení byl rozhodující soud povinen vyčkat z důvodů vztahu souhrnnosti rozhodnutí soudů dalších (Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze), které vedly řízení o jiné (obdobné) trestné činnosti žalobce (viz výše uvedené vyloučení věci k samostatnému projednání). Obvodní soud pro Prahu 4 po právní moci shora jmenovaných rozhodnutí jiných soudů rozhodl do 3 měsíců, tudíž nedošlo k průtahům v řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, (zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2015, dále jen „R 45/2015“) byl zamítnut požadavek na zadostiučinění v penězích z titulu nepřiměřené délky řízení. Jako nedůvodný byl následně posouzen i nárok žalobce na satisfakci nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby, když vazba nebyla hodnocena jako nezákonná, navíc bylo trvání vazby žalobce zohledněno při stanovení trestu za sbíhající se trestnou činnost v rozsudcích Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze.
4. Na základě odvolání žalobce rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 64 Co 152/2015-139, napadený rozsudek potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání bylo hodnoceno jako nedůvodné. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným před soudem prvního stupně. Ačkoli odvolací soud krátce uvedl, že po vyloučení trestní věci žalobce k samostatnému projednání lze trestní řízení, v němž se řešily především procesní věci, hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, přisvědčil závěru Obvodního soudu pro Prahu 5, že pokud se žalobce vzdal práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, lze mít za to, že byl s rozsudkem srozuměn, včetně skutečnosti, že ve výroku o výši a formě trestu ne/byla zohledněna případná nepřiměřené délka trestního řízení, a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013 (zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/2015), se v takovém případě nemůže domáhat zadostiučinění v penězích. Stejně tak odvolací soud souhlasil se závěry napadeného rozhodnutí v otázce namítané nezákonné vazby a shrnul, že neshledal důvod po přiznání jakékoli satisfakce, byť jen konstatováním porušení práva.
5. K dovolání žalobce bylo uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3/2016, neboť právní posouzení odvolacího soudu bylo shledáno neúplné a tudíž nesprávné. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává následující. Odvolací soud v rušeném rozhodnutí vycházel v právním hodnocení ze zásad obsažených v R 45/2015, který vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, tedy že základem odškodnění případné nepřiměřené délky trestního řízení by mělo být její zohlednění ve stanovení výše a formy trestu ukládaného odsouzenému. Ani Vrchní soud v Praze, ani Obvodní soud pro Prahu 4 se výslovně ve svých trestních rozhodnutích, ve kterých byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestných činů, nevypořádaly s otázkou zohlednění délky trestního řízení při stanovení formy a výše ukládaného trestu. (Předchozí) právní posouzení odvolacího soudu bylo vystavěno pouze na skutečnosti, že se žalobce vzdal práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a nezabýval se odůvodněním výše formy a výše trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze, ani dalšími okolnostmi případu, ve kterém jsou úzce provázána dvě samostatně vedená trestní řízení. V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu pak bylo odvolacímu soudu uloženo, aby se při hodnocení skutkových okolností případu zaměřil na zvážení nároků žalobce ve světle obou propojených řízení, tedy zda v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem a Vrchním soudem v Praze nedošlo od přerušení řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Dále bylo poukázáno na obsah právních vět rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a na obsah §31a odst. 2 OdpŠk.
6. Odvolací soud v aktuálním dovoláním napadeném rozhodnutí konstatoval následující. Odvolací soud shledal zcela správným závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzovaném trestním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 nebylo možno ve věci rozhodnout dříve, neboť trestná činnost žalobce byla spáchána v souběhu s další trestnou činností projednávanou před Krajským soudem v Ústí nad Labem ve spojení s řízením před Vrchním soudem v Praze a tudíž nelze uvažovat o nepřiměřené délce řízení, a to z důvodu, že rozhodnutí před Obvodním soudem pro Prahu 4 mohlo být vyneseno teprve poté, co nabylo právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (jako soudu odvolacího pro Krajský soud v Ústí nad Labem). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně uzavřel, že ani trestní řízení v délce 8,5 roku není nepřiměřeně dlouhé vzhledem k okolnostem řízení, ve kterém byla projednávána rozsáhlá trestná činnost v mezinárodním měřítku páchaná velkou organizovanou skupinou složenou převážně z cizinců, jednalo se o řízení mimořádně složité a náročné, přičemž trestná činnost byla páchána dlouhodobě, byla vysoce společensky nebezpečná a rozsáhlá, poškozující zájmy České republiky. Žalobci tedy nevznikl nárok na přiznání nemajetkové újmy, neboť v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky trestního řízení. Vazba, kterou žalobce vykonal v posuzovaném řízení, byla zohledněna ve výši trestu uloženého Krajským soudem v Ústí nad Labem ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, a (mimo jiné) z toho důvodu bylo v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 upuštěno od uložení souhrnného trestu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání a uvádí, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje ve skutečnosti, že:
a/ odvolací soud nerespektoval závěry přijaté v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 3/2016-153,
b/ napadené rozhodnutí je v rozporu zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, a další judikaturou týkající se odškodnění nepřiměřené délky trestního řízení v případech, kdy nepřiměřená délka řízení nebyla zohledněna v rámci uloženého trestu,
c/ dovolacím soudem nebyla doposud řešena otázka, zda je vyloučen nárok na náhradu škody za průtahy v řízení, když poškozený v průtahovém řízení byl stíhán vazebně, přičemž konečným rozhodnutím mu nebyl uložen žádný trest, tedy poškozený byl delší dobu omezen na svobodě vazbou a tím si fakticky vykonal trest, který nemá svůj odraz ve výroku o trestu,
d/ bylo zasaženo do základních práv žalobce, neboť se soud neřídil závaznou judikaturou Ústavního soudu. Žalobce shledává rozpor především s nálezem ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II ÚS 1686/16.
8. Žalobce uvádí, že nepřiměřená délka řízení může být odškodněna v rámci trestního řízení pouze v případě, že je jeho délka zohledněna při ukládání trestu, a připomíná, že Obvodní soud pro Prahu 4 neuložil žalobci trest proto, že by řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, ale proto, že trest uložený v jiném řízení byl dostatečný (nadbytečný s ohledem na jiné odsouzení žalobce). Následně žalobce cituje z judikatury Nejvyššího soudu (např. Stanovisko, usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, rozsudek ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009), na níž dokládá nutnost výslovného uvedení ovlivnění (snížení) výše trestu, jelikož soud přihlédl k nepřiměřené délce trestního řízení, nebo to z trestního rozsudku musí alespoň nepochybně vyplývat. Jinými slovy kompenzaci lze považovat za dostatečnou, pokud je zmírnění trestu navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. Dále žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II ÚS 862/10, podotýká, že odškodnění imateriální újmy formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době lze uvažovat pouze ve výjimečném případě, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, neboť se v těchto případech vychází ze silné, byť vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Nemajetková újma se nedokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřené délky řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.
9. Žalobce tvrdí, že soudy založily své posouzení na úvaze, že odsouzený nemá nárok na náhradu škody podle OdpŠk za průtahy v řízení. S ohledem na skutečnost, že byl žalobce stíhán vazebně, upozorňuje na znění §71 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, ukládající orgánům činným v trestním řízení postupovat při vyřizování vazebních věcí přednostně a s nejvyšším urychlením. Žalobce konstatuje, že ve vazbě strávil 6 let a 3 měsíce, přičemž mu byl trestními soudy uložen trest ve výši 3 roky a 3 měsíce odnětí svobody, tedy trest nižší než ve skutečnosti vykonal svým pobytem ve vazbě. Za tuto skutečnost nebyl nijak kompenzován. Dále žalobce napadá posouzení soudu prvního stupně, jež bylo přejato i soudem odvolacím, týkající se nutnosti vyčkání Obvodního soudu pro Prahu 4 na právní moc rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze). Zde upozorňuje na skutečnost, že řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 bylo zahájeno 3,5 roku před zahájením řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem. Povinnost vyčkat do právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem proto žalobce považuje za popření principu spravedlivého procesu (jen rychlý proces je spravedlivý).
10. Žalobce namítá, že napadený rozsudek se odchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se otázky odškodnění nepřiměřeně dlouhých řízení, přičemž se odkazuje zejména na Stanovisko, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010, které zdůrazňují jako první prostředek odškodnění zohlednění nepřiměřené délky řízení v rozhodnutí trestního soudu o výši a formě trestu, dále pak nutnost výslovného uvedení takové úvahy v rozhodnutí trestního soudu, aby bylo možno úpravu výše trestu považovat za formu satisfakce pro řízení dle OdpŠk.
11. Po uplynutí lhůty pro podání a doplnění dovolání pak žalobce dne 18. 8. 2017 doručil dovolacímu soudu vyjádření, v němž upozornil na recentní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, jež byla dovolacímu soudu známa.
12. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a s ohledem na to, že žalobce namítá taktéž nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu, navrhuje, aby byla věc přikázána k projednání jinému senátu odvolacího soudu.
13. Žalovaná vyjádření nepodala.
III. Přípustnost dovolání
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
16. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu obsaženého v rozsudku ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3/2016.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí odvolacímu soudu především uložil, aby odvolací soud zhodnotil, zda v řízeních vedených před Krajským soudem v Ústí nad Labem a Vrchním soudem v Praze nedošlo od přerušení řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 (z důvodu budoucího ukládání souhrnného trestu) k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud se však touto otázkou vůbec nezabýval a opětovně zkoumal pouze samotné řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4. Skutečnost, že je zde legitimní důvod pro odložení rozhodnutí (přerušení řízení) neznamená, že je vyloučeno naplnění kritérií pro nepřiměřenou délku řízení. Jak je řečeno např. ve čl. III. Stanoviska, nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení připadá v úvahu i tam, kde k průtahům v řízení nedošlo, jednoduše proto, že délka řízení jako taková není z hlediska práva na spravedlivý proces zahrnující právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě akceptovatelná. Jak bylo oběma soudy konstatováno, délka trestního řízení nebyla výslovně v rozhodnutích trestních soudů zohledněna.
19. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na zejména složitost řízení nebyla délka posuzovaného řízení nepřiměřená. Toto posouzení však neobsahovalo zohlednění v závazném právním názoru Nejvyššího soudu zdůrazněných aspektů, je proto neúplné, tudíž nesprávné. Ačkoli odvolací soud nedodržel pokyn obsažený v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, nemá Nejvyšší soud za to, že byly natolik naplněny podmínky §243e odst. 2 o. s. ř. a je nutno zasáhnout do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce tím, že bude věc přidělena k rozhodnutí jinému senátu odvolacího soudu.
20. K druhé dovolatelem předložené otázce je nutno konstatovat její předčasnost v současné situaci, kdy je rozhodnutí odvolacího soudu rušeno a posouzení přiměřenosti délky trestního řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 bude teprve nově učiněno. Až po úplném posouzení délky zkoumaného řízení bude nezbytné, aby odvolací soud v případě, že dojde k závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného trestního řízení, zvážil kritéria obsažená v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu pro určení spravedlivého zadostiučinění tak, jak jsou příkladmo uvedena v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3/2016, případně v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016 a dalších uvedených v dovolání. Shodný závěr platí i pro čtvrtou dovolací námitku, kde dovolatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II ÚS 1686/16.
21. Ke třetí otázce specifikované dovolatelem se již Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3/2016, a jeho závěr zůstává konstantní, jelikož dovolatelem přednesená tvrzení nemají odraz ve skutkovém stavu věci. Vazba vykonaná žalobcem v obou řízeních (jak před Obvodním soudem pro Prahu 4, tak před Krajským soudem v Ústí nad Labem) byla zohledněna v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Institut upuštění od uložení souhrnného trestu (§44 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „TZ“) v žádném případě nelze považovat za shodný s upuštěním od potrestání (§46 a násl. TZ), neboť se jedná o zhodnocení dříve uloženého trestu v intencích později dokončovaného trestního řízení, v němž je posuzována trestná činnost páchaná v souběhu s trestnou činností, za niž byl pachatel již pravomocně odsouzen, a trest, který byl dřívějším rozhodnutím uložen, je soudem považován za dostatečný. Jedná se tak pro odsouzeného o určitou úlevu od uložení přísnějšího, souhrnného trestu.
VI. Závěr
22. Jelikož odvolací soud nedodržel závazný právní názor obsažený v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3/2016, bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení dle §243e odst. 3 o. s. ř.
23. V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu je s ohledem na shora řečené nutno zopakovat, že se Městský soud v Praze při hodnocení skutkových okolností daného případu zaměří na zvážení nároků žalobce ve světle obou provázaných řízení, tedy zda v řízení vedených před Krajským soudem v Ústí nad Labem a Vrchním soudem v Praze (řízení specifikovaná výše) nedošlo od přerušení řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 až po vynesení rozsudku ve zkoumaném řízení k naplnění znaků nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. V případě, že by odvolací soud na základě výše specifikované šíře posouzení došel k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení, vezme při svém rozhodnutí o spravedlivém zadostiučinění v úvahu judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu citovanou jak v tomto rozhodnutí, tak i předchozím rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3/2016.
24. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení
s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu