ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2514.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2514/2017-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně T. V. , zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované L. R. , zastoupené O. S., obecným zmocněncem, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 3/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2016, č.j. 1 Co 159/2015-143, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalovaná, jako porodní asistentka zasáhla do jejích osobnostních práv, konkrétně do práva na zdraví a do práva na soukromí, tím, že žalobkyni odmítla poskytnout domácí zdravotní péči při fyziologickém porodu žalobkyně v jejím vlastním sociálním prostředí.
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. srpna 2015, č.j. 25 C 3/2013-114, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že není dána pasivní legitimace žalované, když k zajištění práva ženy na domácí porod je nutné uložení povinnosti zdravotnickým zařízením (nemocnicím, porodním asistentkám), neboť podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Právní řád České republiky, ani předpisy Evropské unie ke splnění této povinnosti nikoho nezavazují a uložení povinnosti k výkonu práce při domácím porodu bez zákonného zmocnění by bylo porušením čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo službám. S poukazem na závěry usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. II.ÚS 391/14 ze dne 10. března 2015, poukazujícího na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle kterého česká právní úprava sledovala legitimní cíl, kterým byla ochrana nejlepších zájmů dítěte, které – v závislosti na jejich povaze a závažnosti – mohou převážit nad zájmy rodiče, zejména nemůže být na základě čl. 8. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) vyžadováno přijetí opatření škodlivých pro zdraví a rozvoj dítěte.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2016, č.j. 1 Co 159/2015-143, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právními závěry s tím, že porod konaný mimo zdravotnické zařízení nepředstavuje co do komplexnosti zdravotní péče a pokrytí možných rizik a komplikací srovnatelnou kvalitu. Tuto skutečnost ostatně nepřímo potvrzuje i ESLP, když v bodě 24. rozsudku T. proti Maďarsku konstatuje, že v současnosti „je předmětem odborné lékařské debaty, zda domácí porod představuje podstatně vyšší riziko než porod nemocniční.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve věci samé, podala dne 19. září 2016 žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jako důvod uvádí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto otázky formuluje následujícím způsobem:
1) Zda porodní asistentka s oprávněním poskytovat domácí péči porodní asistentky může poskytovat rodičce zdravotní péči při porodu doma, respektive, zda může být porodní asistentce uložena povinnost zajistit rodičce zdravotní péči.
2) Zda za situace, kdy si žena může legálně zvolit porod doma, je odpírání zdravotní péče při takovém porodu v zájmu novorozence nebo v rozporu s jeho zájmy.
3) Zda za situace, kdy si žena může legálně zvolit porod doma a učiní tuto volbu z důvodu, že porod v porodnici je pro ni z osobních důvodů nepřijatelný, je odpírání zdravotní péče při takovém porodu v souladu s právem ženy na zdraví a zdravotní péči.
4) Zda lze pod zákaz nucených prací nebo služeb podřadit poskytování péče porodní asistentky, která chce dobrovolně tuto péči poskytovat, ale je od toho státem bezdůvodně odrazována zastrašováním pokutami. Jinými slovy, zda je zákaz nucených prací aplikovatelný proti vůli dotčené osoby a v rozporu s jejím zájmem vykonávat své povolání.
5) Zda může odvolací soud vycházet ze svého laického pohledu či předsudku na odbornou otázku, respektive též z laického pohledu a předsudku bývalé ústavní soudkyně Michaely Židlické, aniž by odbornou otázku nechal v souladu s §127 o.s.ř. posoudit znalci a odborníky (na biostatiku, na porodnictví, na ekonomiku ve zdravotnictví apod.). Jinými slovy, zda může odbornou otázku v odbornosti porodnictví, zdravotnictví a ekonomiky, konkrétně rizik porodů doma a nákladů spojených s péčí u porodu doma, soud posoudit sám bez přibrání znalce či jiného odborníka dle §127 o.s.ř.
Přípustnost dovolání kromě toho dovolatelka spatřuje také v zásahu do svých ústavně zaručených práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces, do práva na soudní ochranu, do práva na zdraví a zdravotní péči a na ochranu soukromého života, a také v porušení ústavněprávní zásady, že meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem, přičemž soudy odvolací a prvostupňový neposkytly těmto právům ochranu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud, pokud nezvolí výklad právních předpisů, který je v souladu s cíli směrnic EU, předložil soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se správné implementace práva EU. V této souvislosti poukazuje zejména na směrnici 80/155 EHS, týkající se činnosti porodních asistentek.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Žalobkyně ve svém dovolání sice formuluje pět otázek, nelze však přehlédnout, že všechny mají jediný cíl, a to zpochybnit názor soudu druhého stupně (i soudu prvního stupně), že žalovaná nebyla povinna, resp. oprávněna poskytnout žalobkyni pomoc při domácím porodu. Dovolatelka se domnívá, že tyto otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny.
K tomu dovolací soud konstatuje, že otázka, zda porodní asistentka podle současné právní úpravy je, či není oprávněna (povolána) poskytovat pomoc při domácích porodech, stejně jako souladnost české právní úpravy s právem Evropské unie již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, uveřejněném pod číslem 111/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku, na jehož podrobné odůvodnění dovolací soud poukazuje, Nejvyšší soud mimo jiné judikoval, že „ v České republice nemůže porodní asistentka získat oprávnění k samostatnému vedení fyziologického porodu v domácím prostředí . Česká právní úprava v oblasti domácích porodů tímto nedostatkem podle ESLP netrpí, neboť na jejím základě lze předvídat, že péče porodní asistentky při porodu doma není českým právním řádem dovolena. Tento závěr vyslovil ESLP v rozsudku ze dne 11. 12. 2014 ve věci D. a K. proti České republice, č. 28859/11, 28473/12, když dále konstatoval, že v otázce domácích porodů (včetně otázky zajištění zdravotnické péče při něm) neexistuje mezi členskými státy Rady Evropy shoda, a proto je jejich míra uvážení při volbě politiky zdravotní péče v této oblasti široká. ESLP došel po vyvážení všech dotčených zájmů k závěru, že česká právní úprava neumožňující péči porodní asistentky při domácím porodu, neporušuje právo dotčených žen na respektování soukromého a rodinného života, a proto dovolacímu soudu nezbylo než uzavřít, že ani v posuzovaném případě nelze z čl. 8 Úmluvy dovodit právo těhotných žen na zajištění péče porodní asistentky při domácím porodu . Dovolací soud v daném případě dále dovodil, že ve shora uvedeném rozsudku článek 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS, ani žádný jiný článek této směrnice (stejně jako žádný článek směrnice Rady č. 80/154/EHS) se netýká podmínek poskytování zdravotní péče porodními asistentkami (ani problematiky domácích porodů obecně ); cíl této směrnice (včetně jejího čl. 4) je jiný, zajistit, aby porodní asistentka z jednoho státu mohla vykonávat své povolání i v ostatních členských státech, aniž by přitom byla diskriminována z důvodu své státní příslušnosti“. Toto stanovisko Nejvyšší soud exponoval např. v rozsudku ze dne 15. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 5027/2014, nebo v usnesení ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 1143/2016.
Je tak zřejmé, že právní otázka oprávnění porodních asistentek poskytovat péči při domácích porodech, stejně jako souladnost české právní úpravy této problematiky s právem Evropské unie, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž Nejvyšší soud nevidí důvod, proč by se od své ustálené judikatury měl v nyní posuzované věci odchylovat. Není tak naplněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. Nebyl tak naplněn ani předpoklad dovolatelkou požadovaného předložení případné předběžné otázky.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání směřující proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu