ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2518.2017.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 330/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 11 Co 375/2016-156, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 11 Co 375/2016-156, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2016, č. j. 28 C 330/2014-130, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 („kauza H-SYSTEM“), v němž vystupoval v procesním postavení poškozeného.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2016,
č. j. 28 C 330/2014-130, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Trestní řízení vůči obžalovaným J. E., J. V., L. T., I. K., P. S. a P. S. pro zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001. Řízení bylo zahájeno sdělením obvinění jednotlivým osobám v prosinci 1999 a v lednu 2000, obžaloba byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 6. 8. 2001, dne 11. 9. 2001 se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody připojil žalobce spolu s dalšími poškozenými, jež zastupovala H. M.. Hlavní líčení se konala v září a říjnu 2002, v květnu, červnu, září a prosinci 2003, jakož i v lednu a únoru 2004. V řízení bylo prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování, mimo jiné byly vyslechnuty stovky osob v postavení poškozených. Dne 19. 2. 2004 byl vyhlášen rozsudek, jímž byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podvodu, poškozování věřitele
a zpronevěry a bylo též rozhodnuto o jejich povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozeným (včetně žalobce) vzniklou škodu. S odvoláními obžalovaných a poškozených byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne 23. 2. 2005. Vrchní soud v Praze zadal vypracovat znalecké posudky, dne 25. 4. 2006 při neveřejném zasedání odmítl některá odvolání pro opožděnost nebo jako podaná osobou neoprávněnou a konal veřejná zasedání v květnu a červnu 2006, při nichž provedl dokazování listinnými důkazy
a výslechy znalců. Dne 6. 6. 2006 byl odvolacím soudem vyhlášen rozsudek, jímž byli obžalovaní K., S. a S. uznáni vinnými (dovolání těchto osob byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007) a obžalovanému S. bylo uloženo nahradit poškozeným škodu, což se týkalo i žalobce a jeho majetkového nároku ve výši 420 500 Kč. Ohledně obžalovaných E., V. a T. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání s tím, že je nutno rozsáhle doplnit dokazování. Městský soud v Praze konal nová hlavní líčení v březnu a dubnu 2009
a rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 opět uznal tyto obžalované vinnými ze zvlášť závažného trestného činu podvodu a rozhodl též o povinnosti obžalovaných nahradit poškozeným (včetně žalobce) vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tento v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně dne 30. 4. 2010 zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání s tím, že soud prvního stupně nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování. Městský soud v Praze po doplnění dokazování svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 opětovně uznal obžalované vinnými a rozhodl o jejich povinnosti nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. 6. 2011 zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestu (zatímco výroky o vině a o náhradě škody byly potvrzeny a dne 29. 6. 2011 nabyly samostatně právní moci)
a znovu o trestech pro obžalované rozhodl tak, že tresty odnětí svobody snížil pod dolní hranici trestní sazby z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu byla podána obžalovanými a nejvyšším státním zástupcem dovolání a Nejvyšší soud dne 30. 10. 2012 rozsudek odvolacího soudu ohledně výroků o trestu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že uložené tresty se vzhledem k okolnostem případu, kdy jednání obžalovaných vykazovalo mimořádnou míru společenské nebezpečnosti, jeví jako nepřiměřeně nízké. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 poté Vrchní soud v Praze zastavil dne 10. 1. 2013 trestní řízení a stížnost podanou nejvyšším státním zástupcem proti usnesení o zastavení řízení Nejvyšší soud odmítl dne 29. 8. 2013. Dne 4. 3. 2014 žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku adhezního řízení, přičemž v rámci předběžného projednání žalovaná shledala délku posuzovaného řízení nepřiměřenou, avšak s ohledem na okolnosti případu, zejména princip sdílené újmy poškozenými, přistoupila k podstatnému snížení peněžitého zadostiučinění a žalobci uhradila toliko částku 2 314 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, posuzoval od doby, kdy se žalobce jako poškozený připojil se svým nárokem do trestního řízení, do nabytí právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie a takto určenou délku řízení hodnotil jako nepřiměřenou. Vzal v úvahu, že trestní řízení bylo skutkově náročné z důvodu rozsáhlé trestné činnosti obžalovaných a mimořádného počtu poškozených. V posuzovaném řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování a věc byla opakovaně projednávána na všech stupních soudní soustavy. Co se týče postupu soudů, posuzované řízení nebylo postiženo významnějšími průtahy, avšak pochybení lze spatřovat v opakovaném rušení rozsudků soudu prvního stupně. Význam řízení pro poškozeného soud prvního stupně zhodnotil jako nižší a z toho důvodu považoval za přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně v tomto ohledu zdůraznil, že připojení se poškozeného do trestního řízení je výrazem beneficia legis zákonodárce, což činí význam adhezního řízení pro žalobce podstatným způsobem sníženým, jelikož primárně se předpokládá, že poškozený žalobce má svá majetková práva uplatňovat v řízení občanskoprávním. Kromě majetkového nároku, se kterým se poškozený k trestnímu řízení připojil, nemá poškozený právo na morální satisfakci spočívající v trestním stíhání
a odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla poškozenému způsobena škoda. Ohledně kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného vzal soud prvního stupně dále v úvahu, že žalobce nemohl důvodně očekávat uspokojení svého nároku, což bylo konstatováno i přímo v trestním řízení, jak se podává z usnesení ze dne 30. 10. 2012, v němž Nejvyšší soud uvedl: „[…] vzhledem k výši způsobené škody, nejméně 982 655 845,40 Kč a vzhledem k vysokému počtu poškozených klientů (více než 1 000 osob) je zřejmé, že tato škoda zůstane neuhrazena a pro poškozené v podstatě nedobytná“. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k tomu, že význam adhezního řízení se v průběhu trestního řízení měnil, neboť již dne 6. 6. 2006 byl pravomocně odsouzen obžalovaný S. a další dva spoluobžalovaní, a bylo rozhodnuto
o jejich povinnosti k náhradě škody. Nejistota žalobce ohledně výsledku adhezního řízení pak zcela odpadla po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, když další řízení se vedlo již jen ohledně výroků o trestu pro zbývající obžalované. Konečně soud prvního stupně zhodnotil, že poškození při hájení svých zájmů vystupovali společně a jejich újma je tak sdílená. V souhrnu všech uvedených okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že jako přiměřené a plně reflektující vzniklou nemajetkovou újmu je zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, přičemž žalobci již byla v rámci předběžného projednání nároku žalovanou poskytnuta vyšší forma zadostiučinění, tedy zadostiučinění peněžité.
6. Odvolací soud zopakoval dokazování rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 6. 2011, z jehož odůvodnění zjistil předchozí průběh trestního řízení, zejména důvody, pro něž byly předchozí rozsudky soudu prvního stupně odvolacím soudem rušeny, jakož
i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, z něhož zjistil důvod zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 ohledně výroků o trestu. V ostatním pak odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud znovu hodnotil délku posuzovaného řízení, kterou vymezil od doby, kdy se žalobce jako poškozený připojil k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody, do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, když další průběh trestního řízení se již rozhodování o nároku žalobce netýkal. Takto vymezenou délku posuzovaného řízení odvolací soud přes enormní složitost věci „jak po stránce skutkové, tak právní i procesní“ shledal za nepřiměřenou, neboť v postupu trestního soudu prvního stupně shledal pochybení, když jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 23. 4. 2009 byl zrušen pro „závažné vady“. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním závěrem učiněným soudem prvního stupně ohledně druhu kompenzace nemajetkové újmy, když znovu hodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 987/2015, přisoudil adheznímu řízení nižší význam než řízení civilnímu, když na rozdíl od osoby obviněného se domněnka zvýšeného významu trestního řízení
u poškozeného neuplatní. Odvolací soud též přisvědčil úvaze soudu prvního stupně, že význam předmětu adhezního řízení je u žalobce snížen z důvodu faktické nedobytnosti jeho pohledávky a že se tento význam dále měnil v závislosti na průběhu trestního řízení. Odvolací soud však s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, nedovodil, že by na straně poškozených bylo možno shledat jejich újmu jako sdílenou. Přesto uzavřel, že se s ohledem na složitost posuzovaného řízení a nižší význam řízení pro žalobce jedná o výjimečný případ, kdy k zadostiučinění žalobce postačuje konstatovat porušení jeho práva, přičemž uhrazení peněžitého zadostiučinění ze strany žalované v rámci předběžného projednání nároku toto konstatování porušení práva v sobě implicitně obsahuje.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podle svého obsahu směřuje proti výroku I o věci samé. V dovolání žalobce uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil míru závažnosti vzniklé nemajetkové újmy žalobce a nesprávně stanovil formu zadostiučinění, která žalobci za vzniklou újmu náleží. Nesprávný je tak podle žalobce závěr odvolacího soudu, že dostačující formou kompenzace je konstatování porušení práva. V případech odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je podle žalobce primárním prostředkem zadostiučinění relutární satisfakce, a to „ve výši vypočtené v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva“, když se v dané věci nejedná o výjimečný případ naprosto zanedbatelné újmy žalobce. Uvedené vyplývá podle žalobce z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, jakož i například z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11.
10. Žalobce dále považoval za nesprávný závěr, že adhezní řízení pro něj mělo jen velmi nízký význam. Nesouhlasil s tím, že se má jako poškozený domáhat náhrady škody přednostně v řízení občanskoprávním a že adhezní řízení je toliko určitým beneficiem legis . Poukazoval naopak na to, že i poškozenému je v trestním řízení garantováno právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002,
sp. zn. 3 Tdo 110/2002. Žalobce má za nesprávný rovněž úsudek, že nižší význam adhezního řízení je v daném případě odůvodněn konkrétními okolnostmi případu, poněvadž podle odvolacího soudu nemohl žalobce s ohledem na výši škody a počet poškozených reálně očekávat uspokojení svého majetkového nároku.
11. Odvolací soud rovněž podle žalobce přecenil při posuzování jednotlivých kritérií význam složitosti věci, když nesmírně rozsáhlé a podrobné dokazování se vedlo do doby vydání v pořadí prvního rozsudku trestního soudu prvního stupně. Následující řízení pak již bylo zbytečně zdlouhavé a v důsledku nebyl ani naplněn účel trestního řízení, které bylo kvůli amnestii prezidenta republiky zastaveno, ani nebylo rozhodnuto o náhradě škody ve prospěch žalobce.
12. Konečně žalobce namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, když napadené rozhodnutí pro něj nebylo předvídatelné, jelikož soudy rozhodly v mnoha jiných případech
o nárocích poškozených z téže trestní věci tak, že poškozeným peněžité zadostiučinění přiznaly.
13. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud při hodnocení jednotlivých kritérií (složitost věci, význam předmětu řízení pro poškozeného) a určení formy zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
20. Otázka, zda je možno považovat význam adhezního řízení pro žalobce za snížený
z důvodu, že v adhezním řízení žalobcem uplatněný majetkový nárok je fakticky nedobytný, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud k takto zjištěné konkrétní okolnosti případu přihlédl (srov. rozsudek ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). S ohledem na mimořádně vysokou škodu a počet poškozených muselo být žalobci již od počátku trestního řízení zřejmé, že reálná vymahatelnost jeho pohledávky je minimální, jak dovodil v posuzovaném řízení i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 Tdo 408/2012-279. Tato okolnost pak měla zásadní vliv na význam předmětu řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] z hlediska toho, co reálně pro něj bylo v adhezním řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
21. Ani při řešení otázky, zda žalobce mohl důvodně pociťovat nejistotu z dalšího průběhu trestního řízení po vydání zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobci nesvědčí právo na potrestání obžalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 73/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16). Žalobcovo přesvědčení o tom, že v trestním řízení nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho nároku vůči obžalovaným, navíc neodpovídá průběhu a výsledku trestního řízení. Žalobce získal exekuční titul vůči obžalovanému S. již v roce 2006, vůči obžalovaným E., V. a T. pak v roce 2011. Po uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 se trestní řízení vedlo již pouze ohledně rozhodnutí o trestech pro uvedené obžalované, takže žalobce již nemohl objektivně nejistotu ohledně výsledku řízení pociťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).
22. Námitka žalobce, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než rozhodly ve skutkově obdobných věcech jiné odvolací senáty, které peněžité zadostiučinění přiznaly, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), kdy požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).
23. Žalobce ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem při aplikaci §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, konkrétně nesprávné zhodnocení kritéria složitosti věci a typového významu adhezního řízení pro poškozeného z důvodu beneficia legis , jakož i ve výsledku nesprávně určené formy zadostiučinění. Jelikož odvolací soud uvedené právní otázky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
26. Již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud přijal závěr, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. V odůvodnění stanoviska pak Nejvyšší soud uvedl následující: „Evropský soud pro lidská práva vychází ze ´silné, ale vyvratitelné domněnky´, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, nebo K. J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
27. Dovolací soud již opakovaně přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).
28. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, dále přijal a odůvodnil závěr, že důvodnost kompenzačního nároku poškozeného, který uplatnil v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.
29. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku).
30. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že postačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobce, neboť posuzované řízení mělo pro žalobce nižší význam, jedná se o právní závěr nesprávný. Závěr o nepatrném významu řízení pro žalobce, který by značil, že v psychické sféře žalobce se doba řízení nemohla negativně projevit, totiž dosažen nebyl. Případný nižší význam předmětu adhezního řízení pro poškozeného žalobce daný konkrétními okolnostmi případu se pak musí zohlednit při úvahách o určení výše peněžitého zadostiučinění, tedy při procentuální úpravě základní sazby odškodnění.
31. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy
a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího osudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Naopak kritérium složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] nemá vliv na to, jakým způsobem se doba řízení negativně projevila v psychické sféře žalobce, a není tak podstatné pro závěr o tom, zda jako přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva. Je-li shledána celková délka posuzovaného řízení jako nepřiměřená, pak ani mimořádná složitost posuzovaného řízení nemůže zvrátit závěr, že žalobci náleží jako odpovídající forma kompenzace zadostiučinění peněžité. Kritérium složitosti řízení je ovšem nutno (stejně jako všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu) zohlednit v rámci úvahy, jakým způsobem se procentně upraví základní částka peněžitého odškodnění žalobce, přičemž je nutno srozumitelným a přezkoumatelným způsobem v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak tato kritéria základní částku ovlivnila.
32. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též
k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobce v dovolání neoznačuje a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk je z rozvedených důvodů nesprávné a nesprávný je i závěr podle §31a odst. 2 OdpŠk o formě zadostiučinění poškozenému žalobci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
V rámci nového projednání věci soud prvního stupně při stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění znovu posoudí všechny konkrétní okolnosti věci a při hodnocení jednotlivých kritérií uvedených příkladmo v §31a odst. 3 OdpŠk se bude řídit citovanou judikaturou dovolacího soudu, jakož i závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17 (srov. opakovaně bod 28 nálezu a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu