ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.257.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 257/2018-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. B. , zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 270/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2017, č. j. 11 Co 108/2017-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení po žalované domáhal zaplacení částky 300 000 Kč jako náhrady škody spočívající v ušlém výdělku, jež mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 167/2012, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 54 C 270/2016-53, žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Otázka obligatorního charakteru předběžného projednání nároku u příslušného úřadu podle §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody podle §14 odst. 3 OdpŠk v situaci, kdy žalovaná dala jednoznačně najevo, že jej nehodlá uspokojit (č. l. 25 spisu), by představoval pouze formální krok znamenající prodlevu v soudním řízení, byl učiněn v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která v tomto případě stanovuje výjimku z jinak obligatorní podmínky uplatnění nároku u příslušného úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně nikoliv z důvodu, že žalobce nesplnil podmínku danou §14 odst. 3 OdpŠk, ale na základě zjištěného skutkového stavu, ze kterého vyplynulo, že žalobci škoda v podobě ušlého výdělku nevznikla. Nelze tak souhlasit námitce žalobce, že jeho žaloba nebyla věcně projednána.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny (otázka posouzení podání žalobce ze dne 10. 5. 2014 podle jeho obsahu a otázka nevypořádání se s argumentací žalobce obsaženou v odvolání). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 28. 3. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu