ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2588.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2588/2016-694
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 60/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 25 Co 272/2015-628, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení celkové částky 16 800 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, jež mu měly vzniknout v souvislosti s trestním stíháním vedeným před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 36 T 20/98, které skončilo zproštěním obžaloby. Žalobce na žalované konkrétně požadoval částku 4 400 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody výkonem vazby, částku 600 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání, částku 996 071 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení, dále částky 494 280 Kč, 425 000 Kč a 307 200 Kč jako náhrady škody za ušlé příjmy z pracovního poměru, dohod o provedení práce a nevyplacených tantiém, jež měly žalobci vzniknout v důsledku výkonu vazby v době od 31. 3. 1998 do 12. 10. 1998, a konečně částku 9 577 449 Kč jako náhradu škody vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání obchodním společnostem, v nichž byl žalobce společníkem.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 15 C 60/2013-553, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 415 339,80 Kč (výrok I), žalobu ohledně částky 16 384 660,20 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 995 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení v rozsahu odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku I soudu prvního stupně o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), řízení o věci co do částky 6 000 Kč zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé ohledně částky 4 400 000 Kč zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ohledně částky 440 940 Kč jej zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně a ohledně částky 11 543 720,20 Kč jej potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o nákladech řízení zrušil a i v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku III v rozsahu, v němž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do částky 11 543 720,20 Kč, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud pravidelně konstatuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Vyšel-li tudíž odvolací soud v napadeném rozsudku z toho, že není dána příčinná souvislost výkonem vazby a ušlými příjmy žalobce z dohod o provedení práce, jakož ani příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a ztrátou zisku holdingu, nejedná se o výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o výsledek hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalobce uplatněnými námitkami napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že mu ušly příjmy z pracovního poměru a že uhradil odměnu za zastupování S. a H., zpochybňuje tím správnost skutkových zjištění, čímž však přípustnost dovolání založit nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Námitka žalobce, že v případě ušlých příjmů z pracovního poměru a dohod o provedení práce bylo na žalované, aby prokázala, že „se věci neudály obvyklým či pravidelným způsobem“, rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř, neboť důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch, tíží žalobce; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009).
Při řešení otázky aktivní legitimace žalobce co do nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout holdingu, jehož byl žalobce většinovým společníkem a hlavním manažerem, se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, v níž žalobce vystupuje jako majoritní společník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 489/2013). Odkaz žalobce na institut tzv. reflexní škody také není přiléhavý, neboť v této věci nejde o nárok žalobce na náhradu škody způsobené společnosti jednatelem při výkonu své funkce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016). Ani tato otázka tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu dovolacího, když náhradu nákladů právního zastoupení U. posoudil podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť ten hodnotil vynaložené náklady právního zastoupení výlučně podle kritéria existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a poskytnutými úkony obhajoby, což je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 28. 6. 1990, sp. zn. 1 Cz 41/90, uveřejněný pod číslem 24/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž tato námitka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Ohledně namítané nepřezkoumatelnosti závěrů odvolacího soudu týkajících se otázek existence příčinné souvislosti a aktivní legitimace žalobce ve vztahu ke škodě vzniklé obchodním společnostem, jakož i závěru o neprokázání skutečnosti, že žalobcem byly vynaloženy náklady na obhajobu S., Nejvyšší soud konstatuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu