ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2710.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2710/2017-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně PRYVAL PRAHA, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Chelčického 584, identifikační číslo osoby 251 42 241, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalovaným 1) T. K. , a 2) L. K. , zastoupeným JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 144/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2015, č. j. 25 Co 201/2015-228, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 18 C 144/2012-193, určil, že vlastnicí označené bytové jednotky s příslušeným podílem na společných částech označených nemovitostí, je žalobkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Soud prvního stupně (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku) po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 30. března 2012, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví žalovaných je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť ji za žalobkyni podepsala osoba, která nebyla oprávněna za tuto společnost jednat a kupní smlouvu uzavírat.
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. července 2015, č. j. 25 Co 201/2015-228, potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy. K odvolací námitce žalovaných - vztahující se k jejich tvrzené dobré víře – se odvolací soud ztotožnil „s vyjádřením žalobce, že v době, kdy uzavírali žalovaní smlouvu se žalobcem, v obchodním rejstříku nebyl jako jednatel společnosti uveden, neboť k tomu došlo až následně, dne 5. 4. 2012. V dané věci se tedy nejedná o střet ochrany vlastnického práva a ochrany jeho nabytí v dobré víře, neboť tuto nelze žádným způsobem z provedeného dokazování dovodit. Odvolací soud zkoumal, zda princip ochrany dobré víry nových vlastníků nepřevažuje nad principem ochrany vlastnického práva původního vlastníka a vycházel z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla ani žalovanými zpochybněna. S ohledem na časovou posloupnost průběhu odvolání jednatelky žalobce a jmenování nového jednatele v týž den, kdy byla uzavřena předmětná smlouva, a formální náležitosti, tedy ověřování podpisů zajišťoval právní zástupce žalovaných, nelze dovodit dobrou víru žalovaných v nabytí svého vlastnického práva, když ten den v obchodním rejstříku byla stále zapsána jako jednatelka V. R.. Tomuto stavu tedy neodpovídá jejich obrana, že jednali (stejně jako ostatní orgány ČR) v důvěře v zápis v obchodním rejstříku jako veřejné listiny.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 1381/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), odmítl, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
5. Dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání z důvodu, že v něm dovolatelé nevymezili předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., pro které se dovolací soud nemohl zabývat jeho přípustností a dovolání věcně projednat. Nad rozsah odůvodnění dovolací soud ve svém usnesení vyložil:
1. „Kromě toho – jak lze vyvodit z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku – odvolací soud při posuzování uvedené otázky se otázkou dobré víry dovolatelů zabýval, přičemž na podkladě skutkových zjištění dospěl k negativnímu závěru. Vzhledem k tomu, že pro absenci předpokladů přípustnosti dovolání nebylo možné se vůbec zabývat jeho přípustností a nebyl zde procesní podklad pro případný věcný přezkum napadeného rozhodnutí, dovolací soud se pouze omezuje na konstatování, že k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (C, D atd.) po nevlastníkovi (B), u nějž přichází pouze možnost vydržení vlastnického práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).“
Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu podali žalovaní ústavní stížnost, jíž Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) přisvědčil a napadené usnesení dovolacího soudu nálezem ze dne 3. května 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, zrušil.
7. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu konstatoval, že dovolání žalovaných splňuje zákonem stanovené náležitosti a na jeho základě se dovolací soud měl zabývat jeho přípustností. Žalovaní na první straně dovolání totiž konstatují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž v další části svého dovolání se zabývají svou dobrou vírou, přičemž na straně 2 dovolání vysvětlují, že odvolací soud vycházel při vyvažování principu dobré víry a principu ochrany vlastnického práva z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, který byl ale údajně překonán nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, podle něhož je nutno dát přednost dobré víře. Z tohoto důvodu se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ústavní soud konstatoval, že takové vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je dostačující, byť jej zdaleka nelze považovat za „učebnicové“ (a naopak spíše za určité minimum).
8. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu – nad rozsah problematiky týkající se náležitostí dovolání, respektive předpokladů jeho přípustnosti – mimo jiné dodal, že: „nepřehlédl, že Nejvyšší soud nad rámec odmítnutí dovolání pro vady v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že stěžovateli citovaná judikatura Ústavního soudu není pro řešení věci relevantní, neboť dopadá na jiné situace. Uvedení tohoto obiter dicta samozřejmě není samo o sobě protiústavní, naopak může sloužit neúspěšným dovolatelům jako jistý podklad při zvažování dalšího procesního postupu (např. zda skutečně má význam podávat proti procesnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost, pokud by to vedlo jen k prodloužení řízení bez reálné šance na konečný úspěch ve věci). Avšak pokud se stěžovatelé rozhodnou ústavní stížnost podat a touto ústavní stížností – petitem i argumentačně – míří jen proti závěru Nejvyššího soudu, že dovolání bylo vadné, nebude obvykle mít Ústavní soud jinou možnost, než se zabývat právě touto otázkou.“
9. Nejvyšší soud je tedy vázán právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu o tom, že podané dovolání žalovaných splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, a že předpoklady přípustnosti dovolání jsou řádně vymezeny, kdy dovolatelé namítají, že odvolací soud při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku na základě dobré víry nabyvatelů (v tomto případě dovolateli) se odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu prezentované nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
10. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání žalovaných odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012 zdůraznila, že v tomto případě nejde o nabytí nemovitosti od nevlastníka, nýbrž od počátku o neplatný převod vlastnického práva k nemovitostem, a to z důvodu, že kupní smlouva byla (za žalobkyni) podepsána – uzavřena osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Kromě toho žalovaní v žádném případě nemohli být při uzavření této kupní smlouvy v dobré víře, a to již vzhledem k tomu, že podnikají v oblasti realit a tedy museli mít dostatečné vědomosti a zkušenosti týkající se mechanismu uzavření převodní smlouvy atd. V další části svého podání se pak žalobkyně velmi podrobně vyjadřuje k dalším okolnostem případu, a ačkoliv závěrem neuvádí, jak by měl dovolací soud o podaném dovolání rozhodnout, je z obsahu jejího vyjádření zřejmé, že by o něm mělo být rozhodnuto negativně (ať již s výsledkem vedoucím k odmítnutí či k zamítnutí dovolání).
11. Jak již vyplývá z výše zreferovaného nálezu Ústavního soudu, dovolání žalovaných proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu splňuje zákonem stanovené náležitosti, tj. obsahuje i právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když obsahuje argumentaci, že odvolací soud se při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva v dobré víře odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, prezentované nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. a. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných – jak bude dále vyloženo – není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
15. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
16. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žalovaní nezpochybňují závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. března 2012, nýbrž namítají, že k jejímu uzavření přistupovali v dobré víře, a proto se považují za dobrověrné nabyvatele předmětné bytové jednotky. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že při rozhodování vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, který však byl již překonán další rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
17. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře, a že soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
18. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
19. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
19.1 Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19.2 Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
19.3 Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
19.3.1 Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
19.3.2 Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
19.4 Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
19.5 Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
20. K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
21. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012).
22. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. K tomu Nejvyšší soud dodává, že o takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů či podmínek, za nichž byl uplatněn restituční nárok, resp. za nichž byl vydán příslušný restituční titul či uzavřena příslušná restituční majetková dohoda atd.).
23. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
24. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015, s ohledem na dosavadní praxi Ústavního soudu v řešení právní otázky „nemo plus iuris“, zaujal právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.
25. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
26. S přihlédnutím k odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku nutno konstatovat, že v daném případě je rozhodné, že se odvolací soud – byť na podkladě právních závěrů plynoucích z nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11 - k odvolací námitce žalovaných zabýval právní otázkou nabytí vlastnického práva žalovanými na základě jimi tvrzené dobré víry (jak již shora bylo zrekapitulováno), byť primárně nevycházel ze stěžejního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž je rozvedena skutková podstata nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry (jako souběžně existující právní institut nabytí vlastnictví vedle právního institutu vydržení).
27. Z hlediska výsledku ovšem odvolací soud nijak nepochybil, dospěl-li k závěru, že na základě tvrzené dobré víry nemohli žalovaní předmětnou bytovou jednotku (po právu) nabýt do svého vlastnictví. Je tomu tak z toho důvodu, že Ústavní soud v opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, zcela jasně vyložil (ještě jednou pro závažnost právního dosahu takového závěru citováno z tohoto nálezu), že: „...dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi) , možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).“
28. V daném případě ovšem žalovaní nevystupovali jako další nabyvatelé v pořadí druhého, třetího, čtvrtého atd. převodu, nýbrž jako údajní nabyvatelé vlastnického práva se ocitli jako účastníci – „nabyvatelé“ prvně zrealizovaného převodu vlastnického práva, který byl ovšem postižen absolutní neplatností ve smyslu §39 obč. zák.. Ve smyslu právních závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, však v takové situaci žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku na základě skutkové podstaty nabytí vlastnictví na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí a akt státu (vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaných), nýbrž pouze na základě právního institutu vydržení ve smyslu §134 obč. zák., pro který ovšem podmínky zjevně splněny nebyly a žalovaní se ostatně tohoto originárního způsobu nabytí vlastnického práva ani nedomáhali.
29. Z toho ovšem vyplývá, že odvolací soud napadeným rozhodnutím, dospěl-li v něm k právnímu závěru, že na straně žalovaných nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, nepochybil a v tomto směru (z hlediska konečného meritorního výsledku, byť se explicitně nezabýval předmětnými znaky nabytí vlastnictví ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012), dospěl k závěru, který jako jediný za daných skutkových okolností, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přicházel v úvahu.
30. Z toho dále vyplývá, že napadeným rozhodnutím odvolací soud při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva na základě dobré víry se neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale ani od nálezové judikatury Ústavního soudu. A právě z těchto důvodů se dovolací soud v rámci svého obiter dicta ve shora označeném usnesení, jímž bylo původně dovolání žalovaných odmítnuto, snažil informovat dovolatele o relevantní judikatuře Ústavního soudu, která za daných skutkových okolností případu dávala zcela zřetelně najevo, zda může první „nabyvatel“ absolutně neplatné převodní smlouvy na základě pouhé dobré víry nabýt vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku, či nikoliv.
31. Z vyložených důvodů tedy Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaných proti uvedenému rozsudku dovolacího soudu pro jeho nepřípustnost odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu