ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.28.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 28/2017-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. J. , zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1127/4, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 20/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 30 Co 154/2016-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 2 400 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nečinností Krajského úřadu Plzeňského kraje v řízení o odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Nýrsku, stavebního úřadu, ze dne 20. 11. 2001, č. j. 166/99. Žalobce se v tomto řízení domáhal zadostiučinění za období od 16. 1. 2009 do 9. 5. 2013.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 25 C 20/2014-111, přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v rozsahu konstatování, že délka správního řízení vedeného Krajským úřadem Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Nýrsku ze dne 20. 11. 2001, č. j. 166/99, v období od 16. 1. 2009 dosud, představuje porušení práva žalobce jakožto účastníka tohoto řízení na vydání rozhodnutí v přiměřené době; ve zbývajícím rozsahu, tj. co do požadavku žalobce na přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě zaplacením částky 2 400 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. 30 Co 154/2016-135, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Oba soudy vyšly z toho, že rozhodnutím Městského úřadu v Nýrsku, stavebního úřadu, ze dne 20. 11. 2001, č. j. 1666/99, bylo nařízeno P. P. a S. P. odstranění stavby betonové prefabrikované zdi (oplocení) postavené na hranicích pozemků v k. ú. M.. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Odvolací řízení bylo krajským úřadem přerušeno do pravomocného ukončení řízení vedeného před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 6 C 260/2003. Odvolací řízení je přerušeno i nadále, ačkoliv v řízení před Okresním soudem v Kladně bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 6 C 260/2003-87, který nabyl právní moci dne 3. 3. 2006, a bylo jím žalovanému P. P. uloženo mimo jiné vyklidit pozemek v k. ú. M. a odstranit z tohoto pozemku betonový plot. Žalobce pozbyl vlastnické právo k předmětnému pozemku v k. ú. M. ke dni 7. 6. 2013, kdy bylo vydáno usnesení o příklepu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 18 E 77/2007. Vlastníkem pozemku se stal vydražitel P. P..
Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že o požadavku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou uvedeného řízení bylo již rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 1. 2008, č. j. 8 C 271/2007-27, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2008, přičemž tento soud důvody pro přiznání požadované nemajetkové újmy žalobci neshledal, je třeba v tomto řízení posuzovat přiměřenost délky dále pokračujícího řízení vedeného u Městského úřadu v Nýrsku o žádosti žalobce o odstranění stavby po právní moci předmětného rozsudku, tj. od 14. 11. 2008, kdy se již řízení fakticky nacházelo ve stadiu řízení odvolacího před Krajským úřadem Plzeňského kraje, doposud. Odvolací soud se přitom ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že na straně Městského úřadu v Nýrsku, resp. na straně Krajského úřadu pro Plzeňský kraj, u něhož je nadále zcela bezdůvodně přerušeno odvolací řízení, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, na níž se přitom žalobce žádným způsobem nepodílel. Se soudem prvního stupně souhlasil odvolací soud i v tom, že uvedené řízení není řízením nikterak složitým, když v něm bylo třeba pouze posoudit, zda došlo či nedošlo k neoprávněnému zbudování stavby plotu na cizím pozemku.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě postačuje jako dostatečný prostředek satisfakce konstatování porušení práva, když dovodil, že posuzované řízení vykazovalo pro žalobce standardní význam jen do doby, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 C 260/2003, tj. do 3. 3. 2006. Poté se již stal význam posuzovaného řízení pro žalobce zanedbatelným, neboť žalobce disponoval exekučním titulem, který mu umožňoval odstranění neoprávněné stavby betonového plotu z jeho pozemku, stejně jako to požadoval v řízení před Městským úřadem v Nýrsku. Aktuálně je pro žalobce toto řízení zcela bez významu, neboť žalobce již od 7. 6. 2013 není vlastníkem pozemku v k. ú. M., z něhož odstranění stavby betonového plotu požadoval.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení osmi otázek, z nichž pět dle dovolatele nebylo dosud v praxi dovolacího soudu vyřešeno, a u tří otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Pokud jde o otázky, které dle dovolatele nebyly dosud v praxi dovolacího soudu vyřešeny, jedná se o následující:
1) Zda je v řízení o přiměřené zadostiučinění za porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě přípustné, aby za situace, kdy je žalovaný ve sporu procesně pasivní a v řízení absentují jeho tvrzení, že význam posuzovaného sporu, ve kterém došlo k průtahům v řízení, byl a je pro žalobce malý, samy soudy bez takového příslušného tvrzení žalovaného a bez dalšího dovodily, že význam tohoto posuzovaného sporu byl pro žalobce malý.
2) Zda mohou z provedeného dokazování, není-li jejich navrhovatelem nikdo z účastníků, „vyplynout“ okolnosti, které by měly být předmětem povinnosti tvrzení žalovaného a zda je možné je interpretovat (bez aktivity protistrany, v jejíž prospěch tyto svědčí) jako okolnosti, které jednoznačně prospívají jen jednomu z účastníků sporu.
3) Zda může mít pro účastníka řízení, v němž podle jeho tvrzení dochází k průtahům, „význam“ rozhodnutí (výrok) soudu i za situace, kdy samotný předmět řízení (např. nemovitost) je již pro účastníka bez dalšího významu (např. kvůli změně vlastnického práva).
4) Zda zjištěný „nepatrný“ význam řízení pro žalobce, ve kterém má docházet k průtahům, může postačovat k tomu, že nebude přiznáno žádné odškodnění v penězích přesto, že jiné zjištěné okolnosti význam předmětného řízení pro žalobce naopak zvyšují.
5) Zda se může stát zbavit odpovědnosti za svoji povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě poukazem na to, že žalobce disponuje jiným exekučním titulem, schopným domoci se téhož účinku, jako je očekávané rozhodnutí správního orgánu.
Dovolatel dále vymezuje otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
6) Otázka mechanismu výpočtu nároku na zadostiučinění. Soud prvního a druhého stupně neuvedl mechanismus výpočtu nároku na zadostiučinění, což je dle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
7) Odvolací soud nekonstatoval zvýšený zájem účastníka vzhledem k jeho věku, zdravotní a sociální situaci, který se presumuje. Žalobci je 73 let, opakovaně soudu sděloval, že kvůli předchozím sporům byl v podstatě připraven o domov (dá se dovodit, že byl tedy v podstatě osobou bez střechy nad hlavou, bez pevného bydliště; adresa pro doručování je P. O. Box); žalobce opakovaně soudům dokládal svůj špatný zdravotní stav. Dovolatel se domnívá, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010.
8) Odvolací soud stejně jako nalézací soud nahradily procesní aktivitu účastníka řízení ve smyslu povinnosti tvrzení a povinnosti označit důkazy vlastní interpretací provedených důkazů, což dle dovolatele odporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit otázka první, druhá ani osmá, neboť nebyly vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ze strany odvolacího soudu ani soudu prvního stupně se nejednalo o nepřípustný aktivismus, neboť soudy získaly poznatky pro svůj skutkový závěr ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení. Dovolatel sice správně uvádí, že soudy nejsou ve sporném řízení oprávněny nahrazovat chybějící tvrzení procesních stran řízení a zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků na základě svého aktivismu okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (z čehož i vycházel dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), avšak v projednávané věci k porušení uvedeného principu nedošlo, neboť soudy nepřistoupily k žádnému zjištění nad rámec tvrzení a důkazů navržených stranami.
Nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz §6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr. O takový případ však v souzené věci nejde, soudy dosáhly svého skutkového závěru z tvrzení a důkazů navržených dovolatelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani třetí otázka, neboť její řešení nepředstavuje odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014).
Dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté a sedmé otázky, neboť ani v jejich případě k odchýlení od dovolatelem citovaného rozsudku dovolacího soudu nedošlo. V předmětném rozsudku dovolací soud dovodil, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). V otázce zohlednění věku a zdravotního stavu dovolatele v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného nepostupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Stanovisko“) není myšleno osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012). Dovolatel v žalobě neuvedl svůj věk ani zdravotní stav, pouze v omluvě z nařízeného jednání soudu prvního stupně uvedl, že má pro svou neúčast vážné přetrvávající zdravotní důvody. Přitom teprve na konci posuzovaného průběhu řízení dosáhl žalobce věku 70 let.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka pátá, neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důsledkem nesprávného úředního postupu správního orgánu byla nepřiměřená délka řízení a přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v rozsahu konstatování, že délka předmětného správního řízení představuje porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené době, což ve svém rozsudku potvrdil i odvolací soud. Nejvyšší soud ustáleně uvádí, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky šesté, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, když oba nižší soudy dospěly k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za předmětný nesprávný úřední postup je konstatování porušení práva žalobce, nikoli zadostiučinění v penězích.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu