ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2804.2017.2
sp. zn. 30 Cdo 2804/2017-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce I. M. , zastoupeného JUDr. Martinem Grobelným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 215 434,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 143/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2017, č. j. 56 Co 454/2016-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 60 434,40 Kč jako náhrady ušlé mzdy za dobu, kdy pobýval ve vazbě, dále částky 55 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nedůvodným pobytem ve vazbě ve výši 1 000 Kč za každý den vazby, tj. 55 dnů, a konečně částky 100 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími o trestním stíhání, podáním obžaloby, samotným projednáním trestní věci u soudu a povinnostmi uloženými v souvislosti s propuštěním z vazby.
Žalovaná v průběhu řízení uhradila žalobci částku 60 434,40 Kč jako náhradu škody za ušlou mzdu, a dále částku 27 500 Kč, odpovídající náhradě za pobyt žalobce ve vazbě ve výši 500 Kč za každý den vazby. V návaznosti na to vzal žalobce žalobu v tomto rozsahu zpět a řízení tak bylo v tomto rozsahu zastaveno usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 3. 2016, č. j. 61 C 143/2015-40.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 61 C 143/2015-65, uložil žalované zaplatit žalobci částku 67 500 Kč s úrokem z prodlení z částky 215 434,40 Kč za dobu od 26. 5. 2015 do 8. 10. 2015 ve výši 8,05 % ročně a s úrokem z prodlení z částky 67 500 Kč za dobu od 26. 5. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 60 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 60 000 Kč za dobu od 26. 5. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33 813,20 Kč (výrok III).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a výroku I v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 87 934,40 Kč za dobu prodlení od 26. 5. 2015 do 8. 10. 2015 včetně (výrok I), ve výroku I v rozsahu částky 67 500 Kč s úrokem z prodlení z téže částky ve výši 8,05 % od 26. 5. 2015 do zaplacení a v rozsahu 8,05% úroku z prodlení z částky 127 500 Kč ve výši 8,05 % od 26. 5. 2015 do 8. 10. 2015 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem (výrok III), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok IV).
Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na přiměřené zadostiučinění za výkon vazby v rozsahu zbývající částky 27 500 Kč s příslušenstvím žalobci nenáleží, neboť odškodnění za vazbu nenáleží poškozenému podle §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), který si vazbu zavinil sám. Zavinění si předstižné vazby podle §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), sice nespočívá v dřívějším odsouzení, může však spočívat v tom, že obviněný obdobnou trestnou činnost již dříve spáchal, ke stíhanému činu se přiznal, a totéž platí i tehdy, byl-li následně zproštěn obžaloby. Žalobci bezpochyby vznikla škoda v souvislosti s tím, že byl vzat do vazby a držen v tzv. předstižné vazbě po dobu 55 dnů. Šlo však o situaci, kdy o vzetí do vazby bylo rozhodnuto dne 22. 6. 2013, tj. v době, kdy již probíhalo trestní stíhání žalobce pro totožnou trestnou činnost, tj. pro přečiny nebezpečného vyhrožování a nebezpečného pronásledování stejných osob podle §353 a §354 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchanou v období od 7. 1. do 25. 4. 2013. Žalobce se přiznal k opakovanému skutku, kterého se měl dopouštět v období návštěv Úřadu probační a mediační služby, tj. v období od 10. 5. do 17. 6. 2013, čímž vyvolal důvodné obavy, že zopakuje trestnou činnost či realizuje své pohrůžky. Žalobci tak nenáleží další odškodnění v částce 27 500 Kč nad rámec totožné částky, kterou žalovaná žalobci splnila dobrovolně.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně ani, pokud jde o nárok na přiznání částky 40 000 Kč a částky 60 000 Kč v souhrnu částky 100 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 20. 6. 2013 a trvalo do vyhlášení rozsudku o zproštění obžaloby dne 15. 5. 2014, tedy necelých 11 měsíců. Po určitou část téže doby zahrnující období od 20. 6. do 25. 9. 2013 probíhalo dřívější trestní stíhání žalobce pro stejné a další skutky kvalifikované jako přečiny nebezpečného pronásledování, nebezpečného vyhrožování stejným osobám, poškozování cizí věci a výtržnictví. Jako důsledek tohoto v pořadí prvního trestního stíhání byla žalobci nařízena spolupráce s Probační a mediační službou, která probíhala od 10. 5. 2013. Omezení svobody vazbou a následná omezení, která byla žalobci uložena po propuštění z vazby, žalobce svým chováním vyvolal, když přestože si byl vědom probíhajícího prvního trestního stíhání při návštěvách Probační a mediační služby býval pravidelně pod vlivem alkoholu a vyjadřoval se způsobem, který vyvolal obavy z toho, že své pohrůžky a plány na pomstu realizuje. Obavy byly umocněny skutečností, že žalobce byl držitelem zbrojního pasu a střelné zbraně, demonstroval svou zálibu ve zbraních, nosil s sebou elektrický obušek, údajně k sebeobraně, aniž vysvětlil, proč se cítí ohrožen. Omezení uložená žalobci po propuštění z vazby byla pokračováním toho, k čemu se žalobce v písemném slibu po podání žádosti o propuštění z vazby zavázal (podrobit se dohledu probačního úředníka, spolupracovat s ním, dodržet další omezení, která mu uloží). Omezení spočívající v zákazu konzumace alkoholu a návykových látek nelze hodnotit jako omezení, které mohlo negativně postihnout soukromý a osobní život žalobce. Tvrzení o posměchu ze strany spolupracovníků žalobcem prokázáno nebylo. Pro tvrzení, že byly z části narušeny vztahy s otcem, tedy zasažen rodinný život žalobce, je třeba vycházet z vlastního obsahu výpovědi otce. Lze souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že tento zásah nebyl takové intenzity, jak jej popsal žalobce. Nelze jej nadto klást do roviny s vazbou a omezeními, která následovala po žalobcově propuštění z vazby. Otec žalobce vlastně žádné konkrétní informace o důvodech vedoucích ke dvojímu trestnímu stíhání žalobce neměl a negativně tak hodnotil pouze tu skutečnost, že žalobce byl po určitou dobu ve vazbě.
Pokud jde o omezení spočívající v nutnosti vyhledat pomoc psychologa, nelze dle odvolacího soudu nalézt žádnou souvislost mezi počátkem návštěv žalobce u psycholožky M. F. a omezeními, která byla žalobci uložena po propuštění z vazby. Podle lékařky začala její spolupráce se žalobcem asi ve druhé polovině roku 2014. Počátek léčby souvisel s úzkostnými stavy a nespavostí žalobce a nelze z nich bez dalšího dovodit souvislost mezi v pořadí druhým trestním stíháním, které skončilo dne 15. 5. 2014 vyhlášením zprošťujícího rozsudku. Po tomto datu totiž přetrvávala omezení spojená s dřívějším odsouzením žalobce k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu dvou let. K datu počátku návštěv žalobce u lékařky zkušební doba dosud neuplynula. Navíc žalobce je osobou s poruchou osobnosti, neadaptivním chováním a zhoršenou přizpůsobivostí, což může vést podle lékařky k situačním dekompenzacím projevujícím se tak, že pacient nespí, trpí úzkostmi nebo se chová nestandardně.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, odvolací soud uzavřel, že samotná existence zahájení trestního stíhání a následné zproštění obžaloby nezakládá vyvratitelnou domněnku, že žalobci byla imateriální újma způsobena. Naopak je na žalobci, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, které lze právně kvalifikovat jako porušení práva. Teprve v případě závěru, že odpovědnostním titulem byla konkrétní práva žalobce porušena a v důsledku toho žalobci vznikla nemateriální újma, lze se zabývat otázkou formy její náhrady a případné výše zadostiučinění. Odvolací soud tak přijal závěr, že nebyl prokázán zásah do soukromé sféry žalobce, za který by žalobci náleželo přiměřené zadostiučinění. Trestní stíhání a vazbu žalobce v převážné míře zavinil svým jednáním. Ačkoli soud po provedeném dokazování nekvalifikoval jednání žalobce jako přečiny nebezpečného obtěžování a nebezpečného pronásledování, neznamená to, že k nim nedošlo. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za takové jednání žalobce proto nepřichází v úvahu. Žalobce nadto neprokázal, že průběh trestního stíhání zasáhl do jeho soukromé sféry s výjimkou vazby, za kterou byl přiměřeným způsobem odškodněn.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, pokud směřuje proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec 6).
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za držení ve vazbě není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (se samostatným skutkovým a právním základem) nepřevyšujícím 50 000 Kč.
V souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání neformuluje dovolatel dovolací důvod, tedy žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (kromě obecného nesouhlasu se závěrem, že mu nemajetková újma nevznikla a zadostiučinění mu nebylo přiznáno), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, v důsledku čehož dovolání ohledně tohoto nároku trpí vadou (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Pokud dovolatel v této souvislosti namítá, že se v důsledku jeho trestního stíhání, jakož i vazby výrazně zhoršil jeho psychický stav, došlo ke zhoršení vztahu s jeho otcem, byl nucen pod pohrůžkou sankcí dostavovat se k probačnímu úředníkovi a nepít alkohol, polemizuje se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, čímž ovšem nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani ohledně nároku na náhradu nákladů řízení, neboť z podaného dovolání a ani jinak nevyplývá, že by v důsledku napadeného výroku o nákladech řízení byl žalobce zkrácen o částku přesahující 50 000 Kč, když žalobce se v tomto ohledu dovolává toliko podle něj správného rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým mu byla přiznána náhrada nákladů řízení 33 813,20 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu