ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.283.2016.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobců a) D. D. , zastoupeného Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, a b) H. D. , zastoupené JUDr. Rao Varad Uppaluri, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 3 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 15/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 64 Co 123/2015-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 64 Co 123/2015-104, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 C 15/2014-54, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce a) se domáhá zaplacení částky 2 533 333,33 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) se domáhá zaplacení částky 1 266 666,67 Kč s příslušenstvím (částky odpovídají poměru spoluvlastnického podílu žalobců na nemovitosti, domě č. p. na pozemku parc. v k. ú. N.) jako náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí (stavebního povolení) stavebního odboru Úřadu městské části Praha 4 ze dne 11. 1. 2006, č. j. P4/133697/05/OST/POPI/13971, kterým byla povolena změna stavby domu č. p. na pozemku parc. č. v k. ú. N., jež sousedí s domem v jejich vlastnictví. Hodnota nemovitosti žalobců se provedenou stavební změnou na sousedním domě snížila a v tom spočívá jimi tvrzená škoda.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 C 15/2014-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 2 533 333,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni b) částku 1 266 666,67 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům z přiznaných částek zákonný úrok z prodlení za dobu od 31. 8. 2013 do 28. 2. 2014 (výrok III), žalobci a) přiznal na náhradě nákladů řízení částku 173 160 Kč (výrok IV), žalobkyni b) přiznal na náhradě nákladů řízení částku 68 400 Kč (výrok V) a rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit na účet soudu prvního stupně plnou náhradu nákladů tohoto řízení ve výši, jež bude uvedena v samostatném usnesení (výrok VI).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích a ve výrocích o nákladech řízení. Dále rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci a) ve výši 45 399,20 Kč, žalobkyni b) ve výši 33 105,60 Kč.
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobci předběžně uplatnili nárok u žalované dne 30. 8. 2013. Rozhodnutím (stavebním povolením) stavebního odboru Úřadu městské části Praha 4 ze dne 11. 1. 2006 byla na žádost stavebníka, společnosti R., s. r. o., povolena změna stavby bytového domu č. p. na pozemku parc. č. v k. ú. N., spočívající ve zřízení půdní vestavby 5 bytů a ateliéru, v provedení rekonstrukce výtahu a ve stavebních úpravách krovové konstrukce s výměnou střešní krytiny. Stavební úřad pokládal za účastníky řízení stavebníka a Bytové družstvo D.. Rozhodnutím stavebního odboru o povolení změny stavby, kolaudačním rozhodnutím a rozhodnutím o povolení užívání ze dne 22. 1. 2007 byla povolena změna již povolené stavby (stavebním povolením ze dne 11. 1. 2006) podle skutečného provedení stavby, spočívající v posunutí mezibytových příček a bylo povoleno užívání stavby, tj. vybudovaných 5 bytů a ateliéru v půdní vestavbě domu č. p. . Stavba povolená rozhodnutím ze dne 11. 1. 2006 byla ke dni 22. 1. 2007 realizována. Žalobci se proti stavebnímu povolení bránili žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který však žalobu odmítl, neboť ji posoudil jako odvolání a postoupil ji Magistrátu hl. m. Prahy, odbor stavební (dále jen „odvolací správní orgán“). Ten rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007 (které nabylo právní moci dne 13. 8. 2007) zamítl odvolání žalobců proti stavebnímu povolení, neboť povolená změna stavby nemá vliv na výkon jejich vlastnického práva. Žalobci nebyli účastníky stavebního řízení a nemají právo brojit proti stavebnímu povolení odvoláním. O podané správní žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, č. j. 9 Ca 330/2007-52, tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 26. 7. 2007 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť chybí úvaha o tom, z jakých důvodů nemohou být žalobci dotčeni povolovanou stavbou a z jakých důvodů nejsou účastníky řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 9 As 11/2010, rozhodl o podané kasační stížnosti odvolacího správního orgánu tak, že ji zamítl s tím, že není zřejmé, na základě jakých skutečností správní orgán rozhodoval a jakými úvahami se při posouzení účastenství žalobců ve stavebním řízení řídil. Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 1. 9. 2010 (které nabylo právní moci dne 16. 9. 2010) o odvolání žalobců (rozsudkem Městského soudu v Praze se obnovilo pravomocně ukončené řízení o odvolání proti stavebnímu povolení) rozhodl tak, že stavební povolení zrušil a věc vrátil k novému projednání. Důvodem pro zrušení stavebního povolení bylo pochybení stavebního úřadu prvního stupně v určení okruhu účastníků stavebního řízení. Stavební úřad prvního stupně usnesením ze dne 22. 6. 2012 zastavil řízení s tím, že se žádost o vydání stavebního povolení stala bezpředmětnou (stavba byla provedena a zkolaudována v době existence platného pravomocného stavebního povolení, jež bylo zrušeno až dne 16. 9. 2010). Rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 22. 6. 2012 nabylo právní moci, žádné další řízení před stavebním úřadem, v němž by byla řešena otázka povolení již provedených úprav domu č. p. , nenásledovalo. Nebylo zahájeno a vedeno řízení o odstranění stavby, nebyla podána žádost o dodatečné povolení stavby (takové povolení vydáno nebylo). Z Doplňku studie oslunění a denního osvětlení č. 102/2005 vyplývá, že z hlediska oslunění nebyl nejvýše položený byt v domě č. p. vůbec ovlivněn. Denní osvětlení posuzovaných místností nejvýše položeného bytu v domě č. p. se vlivem půdní vestavby objektu č. p. nesnížilo pod meze ČSN 730580-2. Ze Studie denního osvětlení a proslunění č. 1/2011 vyplývá, že z hlediska oslunění nedošlo k žádné změně. Ve všech místnostech bytového domu žalobců na straně přivrácené k přestavovanému domu došlo vlivem nadstavby domu č. p. ke zhoršení hodnot činitele denní osvětlenosti, vlivem nadstavby došlo k poklesu hodnot činitele denní osvětlenosti DV pod hodnotu požadovanou normou ČSN 730580-1. Ze znaleckého posudku č. 2273-118/13 a z výslechu znalce bylo zjištěno, že provedenou půdní vestavbou 5 bytů a ateliéru v domě č. p. se snížila obecná cena domu č. p. . Snížení obvyklé ceny domu č. p. odpovídá částce 3 800 000 Kč. Obecná či tržní cena domu č. p. se snížila, protože vlivem nástavby na sousedním domě se změnily uživatelské návyky a zvyklosti obyvatelů bytů v domě č. p.. Kupující stále více zajímá poloha a okolí nemovitosti. Dům č. p. lze rozdělit na bytové jednotky. Půdní vestavbou vedlejšího domu je nejvíce zasažen podkrovní byt, kde došlo ke ztrátě soukromí a ztrátě výhledu (pokud by byl prodáván samostatně jako bytová jednotka, tržní cena by byla podstatně nižší). Došlo i k dalšímu zasažení u níže položených bytů – zhoršením denní osvětlenosti bytů. Pokud by byl dům prodáván za účelem užívání bytů, zhoršení kvality bytů se vlivem okolí domu do jeho ceny negativně promítne. Výsledný odhad snížení obvyklé ceny odpovídá takovému poměru obvyklé ceny, o který se snížila výnosová hodnota domu (8 %).
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce zhodnotil tak, že v daném případě jsou splněny všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, jejíž náhrady se žalobci domáhají. Stavební povolení ze dne 11. 1. 2006 je nezákonným rozhodnutím ve smyslu §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Toto rozhodnutí nabylo právní moci (odvolací správní orgán pravomocným rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007 odmítl odvolání žalobců). Stavební povolení bylo posléze pro nezákonnost zrušeno rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 1. 9. 2010. Jiné obsahově totožné stavební povolení či dodatečné stavební povolení nebylo vydáno, stavební řízení skončilo zastavením a řízení o odstranění stavby nebylo zahájeno. V důsledku existence nezákonného rozhodnutí stavebního odboru ze dne 11. 1. 2006 byla realizována stavba, kterou toto rozhodnutí povolilo. Realizace této stavby způsobila žalobcům škodu v podobě snížení obecné ceny jejich domu (výše škody odpovídá poměru jejich spoluvlastnického podílu na domě v částce 3 800 000 Kč, tj. žalobci a/ vznikla škoda ve výši 2/3 a žalobkyni b/ škoda ve výši 1/3 uvedené částky). Žalobcům vznikla škoda v příčinné souvislosti s předmětným nezákonným rozhodnutím. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že nároky žalobců na náhradu škody nejsou promlčeny. Nezákonné stavební povolení bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 1. 9. 2010 (byť právní moc stavebního povolení byla odklizena dříve, a to rozsudkem soudu ve správním soudnictví), a teprve ode dne doručení tohoto rozhodnutí žalobcům (tj. dne 16. 9. 2010) započal běh tříleté promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody podle §32 odst. 1 věta druhá OdpŠk. Žalobci dne 30. 8. 2013 podali žádost o náhradu škody k žalované, tím zastavili běh promlčecí lhůty na dobu šesti měsíců (§35 OdpŠk), tj. do 28. 2. 2014. Dne 1. 3. 2014 pokračoval běh promlčecí lhůty (z níž zbývalo 17 dní). Žaloba byla podána dne 14. 3. 2014.
6. Odvolací soud v prvé řadě shledal irelevantní námitku, že se soud prvního stupně nezabýval důvody zrušení rozhodnutí o stavebním povolení z hlediska merita věci, a že nezákonnost rozhodnutí byla vymezena jen tím, že stavební úřad přezkoumatelným způsobem neposoudil otázku účastenství žalobců ve stavebním řízení. K existenci nezákonného rozhodnutí se vyslovil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006. Relevantní není ani námitka, že rozhodnutí o stavebním povolení v době jeho zrušení nebylo pravomocné. Rozhodnutí ze dne 11. 1. 2006 nabylo právní moci a na jeho podkladě byla změna stavby provedena (srov. výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rovněž je právně nevýznamnou námitka, že předmětná změna stavby byla provedena v rozporu se schválenou projektovou dokumentací, a že tvrzenou majetkovou újmu žalobců nelze spojovat s rozhodnutím o stavebním povolení ze dne 11. 1. 2006. Odchylky od projektové dokumentace podle skutečného provedení stavby povolené rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 22. 1. 2007 spočívaly v posunutí mezibytových příček, podle tvrzení žalobců důvodem snížení hodnoty jejich domu bylo zastínění a částečné zamezení výhledu v důsledku vztyčení nástavby domu č. p. realizované na podkladě namítaného rozhodnutí stavebního úřadu. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že škoda vznikla žalobcům v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jež stávající situaci vyvolalo, přičemž soud vychází ze stavu, jaký je v době vyhlášení rozhodnutí. Soud prvního stupně taktéž správně odvozoval počátek tříleté promlčecí doby od doručení druhého rozhodnutí odvolacího správního orgánu, nikoliv od doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009. Nezákonným rozhodnutím bylo rozhodnutí o stavebním povolení ze dne 11. 1. 2006 (které bylo po určitou dobu pravomocné), od jeho zrušení je třeba odvozovat nejen existenci odpovědnostního titulu, ale i běh promlčecí doby. Ohledně výše majetkové újmy žalobců soud prvního stupně vycházel z odborných posudků. Lze akceptovat závěr, že vlivem provedené stavby 5 bytů, ateliéru a zvýšením střechy domu č. p. došlo k podstatnému zhoršení kvality užívání bytů v domě žalobců. Na námitku žalované, že platná právní úprava stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů nespojuje umístění a povolení stavby či povolení změny stavby s kompenzací pro vlastníky sousedních nemovitostí, lze argumentovat, že zkoumání vlivů stavby na okolí je v popisu činnosti stavebního úřadu a může vyústit i v závěr, že by realizace stavby vedla k nepřijatelnému zhoršení kvalit prostředí ve smyslu §25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud pochybil, pokud uvedl, že tříletá promlčecí doba běžela nikoliv od pravomocného zrušení pravomocného nezákonného rozhodnutí, ale až od okamžiku doručení rozhodnutí účastníkům či právní mocí nového rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobci se o zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 26. 7. 2007 dozvěděli nejpozději nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009. Jejich případný nárok tak byl ke dni uplatnění nároku promlčený, neboť §32 odst. 1 OdpŠk lze spojovat s oznámením rozhodnutí o zrušení nezákonného rozhodnutí, nikoliv s dalším postupem odvolacího správního orgánu ve správním řízení, ve kterém následně došlo ke zrušení nepravomocného rozhodnutí na základě opravného prostředku. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012.
9. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda skutečnou škodu může představovat rozdíl v odhadní ceně nemovitosti z důvodu, že snížení ceny nastalo kvůli „zamezení výhledu“, když právní řád vlastníky nemovitostí obecně nechrání před snížením ceny jejich majetku v důsledku realizace či změny stavby sousední nemovitosti a platná právní úprava nezná pojem „právo na výhled“ (platná právní úprava nespojuje umístění a povolení stavby či povolení změny užívání stavby s kompenzací pro vlastníky sousedních nemovitostí). Žalovaná taktéž uvádí, že nelze zaměňovat případnou újmu z nemožnosti uplatnění námitek ve správním řízení a tvrzenou újmu z existence stavby, která sama o sobě (či její rozhodná část) existuje v souladu s právními předpisy.
10. Žalovaná dále uvádí, že se odvolací soud při posouzení vzniku škody a v otázce existence příčinné souvislosti odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3629/2008, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 643/99, a ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 344/2001. Nárok na náhradu škody je nárok na náhradu skutečné škody, která žalobcům vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, jejichž obsahem bylo ze strany správních orgánů či jiných povinných subjektů porušení právních předpisů, nikoliv takovému snížení hodnoty majetku, před nímž právní řád vlastníky nemovitostí nechrání a kompenzaci pro vlastníky sousedních nemovitostí z důvodu realizace jiné stavby nezná. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení dopadlo, kdyby v něm bylo pokračováno, soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají, neboť nemohou předjímat rozhodnutí soudů v dané věci. Za skutečnou škodu lze tedy považovat prokázaný rozpor kolaudované stavby s právními předpisy a technickými normami, a to jen takový, který má původ v rozhodnutích či postupu správního orgánu, nikoliv v jednání stavebníka.
11. Žalobce a) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné ani důvodné. Odvolací soud při stanovení běhu promlčecí doby postupoval správně, když její počátek posoudil ode dne doručení rozhodnutí odvolacího správního orgánu o zrušení nezákonného stavebního povolení (které se doručením stalo pravomocným). Judikatura, na kterou žalovaná ve svém dovolání odkazuje, s daným případem nesouvisí. Žalovaná také zaměňuje nezákonné správní rozhodnutí, jehož zrušení zakládá odpovědnost státu za škodu, a rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým bylo zamítnuto odvolání proti nezákonnému prvostupňovému rozhodnutí. Až rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 1. 9. 2010, kterým bylo nezákonné stavební povolení zrušeno, představuje ono „zrušovací rozhodnutí“ ve smyslu §32 odst. 1 OdpŠk, jehož doručením počíná běžet subjektivní promlčecí doba. Zastíněním nemovitosti, zamezením ve výhledu a ztrátou soukromí ve vyšších patrech domu dochází k omezení v užívání nemovitosti a k jejímu znehodnocení. Takové snížení hodnoty věci představuje skutečnou škodu, která byla žalobci řádně vyčíslena a doložena znaleckým posudkem. Rozhodovací praxe soudu dovolacího vznik škody snížením hodnoty nemovitosti vlivem sousední stavby v obecné rovině řeší (opačná argumentace žalované je proto nepravdivá a účelová). Mylný je i závěr žalované, že právní řád nechrání vlastníky nemovitostí před snížením ceny jejich majetku v důsledku realizace stavby sousední nemovitosti (srov. např. čl. 11 Listiny základních práv a svobod, §126 a §127 zákona č. 40/1964 Sb., §1042 a §1013 zákona č. 89/2012 Sb.). Pro úplnost žalobce a) dodává, že nástavba je v současnosti v důsledku pochybení stavebního úřadu (za které odpovídá žalovaná) realizována zcela bez stavebního povolení a nelze tedy konstatovat, že existuje v souladu s právními předpisy. Poukazuje-li žalovaná při posouzení otázky vymezení skutečné škody a příčinné souvislosti na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 32 Cdo 3629/2008, pak uvedené rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadá. Pokud Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vymezuje skutečnou škodu demonstrativním výčtem, nelze dovodit, že skutečnou škodou nemůže být snížení hodnoty nemovitosti v důsledku okolní zástavby. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 567/2007 nelze rovněž na posuzovaný případ aplikovat. Došlo ke snížení hodnoty nemovitosti, přičemž žalobce a) uplatňoval pouze škodu spočívající v rozdílu mezi cenou nemovitosti před poškozením a cenou po poškození (nepovažoval náklady na provedení opravy). Ani rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 643/99 na daný případ nedopadá. Žalovaná v průběhu řízení absenci příčinné souvislosti mezi zrušeným nezákonným rozhodnutím a škodou netvrdila, ani neprokazovala. V případě tvrzení žalované o chybném posouzení příčinné souvislosti ze strany odvolacího soudu se jedná o novou skutečnost, kterou nelze v dovolání uplatnit. Odvolací soud otázku příčinné souvislosti posuzoval ve shodě s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 344/2001. Rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 443/2013 na daný případ taktéž nedopadá. Žalobce a) v daném případě nespekuloval, jak by soudy rozhodly, kdyby postupovaly v souladu se zákonem. Otázka vzniku škody a příčinné souvislosti jsou navíc otázkami skutkovými (nikoliv právními), kterými se Nejvyšší soud v dovolacím řízení nemůže zabývat.
12. Žalobkyně b) se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázka žalované, zda skutečnou škodu může představovat rozdíl v odhadní ceně nemovitosti z důvodu, že snížení ceny nastalo kvůli „zamezení výhledu“, když právní řád vlastníky nemovitostí obecně nechrání před snížením ceny jejich majetku v důsledku realizace stavby sousední nemovitosti a platná právní úprava nezná pojem „právo na výhled“ (srov. odst. 9 odůvodnění), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud v souladu s judikaturou porovnal obvyklou cenu předmětné nemovitosti před vznikem škody a obvyklou cenu po vzniku škody. Takto stanovená cena zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 376/2006, nebo ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 567/2007). Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud vzal při posuzování obvyklé ceny nemovitosti v úvahu mimo jiné to, že došlo ke „ztrátě výhledu“, což nepochybně může mít na cenu bytového domu vliv.
18. Dovolání je však přípustné pro otázku právního posouzení existence příčinné souvislosti v případě, kdy po zrušení nezákonného rozhodnutí neskončí řízení novým rozhodnutím ve věci samé (srov. odst. 10 odůvodnění) a v návaznosti na to pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 1 věta druhá OdpŠk (srov. odst. 8 odůvodnění). Tyto otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).
21. Nejvyšší soud se na prvém místě zabýval otázkou existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a žalobci tvrzenou újmou, neboť od jejího vyřešení se odvíjí i posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 1 OdpŠk.
22. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
23. Není proto důvodná námitka žalobce a), kterou uplatnil ve vyjádření k dovolání žalované, že je příčinná souvislost otázkou skutkovou, kterou se dovolací soud nemůže zabývat.
24. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
25. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non). Srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „(…) v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“
26. Z hlediska zjištění příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou (tj. z hlediska zjištění, zda by tvrzená újma nevznikla vůbec, nebo vznikla jinak, nebýt nezákonného rozhodnutí) je zpravidla třeba zohlednit konečný výsledek řízení, ve kterém bylo nezákonné řízení vydáno. Novým rozhodnutím, které je obsahově shodné se zrušeným nebo změněným nezákonným rozhodnutím, totiž zpravidla dojde k „legalizaci“ následku původního rozhodnutí, a mezi tvrzenou škodou a nezákonností daného rozhodnutí nemůže být proto dán poměr příčiny a následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013).
27. Jestliže však původní řízení neskončí vydáním nového rozhodnutí ve věci samé (jako v této věci, kde stavební řízení skončilo zastavením s tím, že se žádost o vydání stavebního povolení stala bezpředmětnou), je na žalobcích, aby tvrdili a prokázali, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, jimi tvrzená újma by nevznikla nebo by vznikla jinak. V případě žalobců v této věci to znamená nutnost tvrdit a prokázat, že nebýt nezákonného rozhodnutí, k přístavbě sousedního domu by nikdy nedošlo, tedy byly zde takové okolnosti, pro které přístavba nemohla být povolena v rozsahu, v jakém povolena byla (čímž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalobců), respektive nemohla být povolena vůbec, přičemž její realizaci umožnilo právě jen dané nezákonné rozhodnutí. V těchto intencích se však odvolací soud zkoumáním otázky příčinné souvislosti nezabýval. Jeho právní posouzení dané otázky je neúplné, a proto nesprávné.
28. Již tato okolnost musí vést ke zrušení napadeného rozsudku. Protože se od posouzení otázky, co bylo příčinou žalobci tvrzené škody, odvíjí i posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk v situaci, kdy měla být škoda způsobena nezákonným rozhodnutím, bylo by v danou chvíli předčasné, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k druhé otázce, pro kterou bylo dovolání připuštěno. Nelze totiž s určitostí dovodit, že závěr odvolacího soudu o příčině škody žalobců v dalším řízení obstojí.
VI. Závěr
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
30. V dalším řízení soudy vyzvou žalobce k doplnění tvrzení o vylíčení okolností, které musely nutně vést stavební úřad k závěru, že stavební povolení nemohlo být vydáno. Při zvažování příčiny žalobci tvrzené škody soudy zváží také vliv kolaudačního rozhodnutí. Pokud by soudy dospěly k závěru o tom, že příčinou žalobci tvrzené škody bylo skutečně stavební povolení ze dne 11. 1. 2006, posoudí nově podmínky odpovědnosti státu ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Nepřehlédnou přitom, že podle skutkových zjištění v této věci nebylo stavební povolení doručeno žalobcům, kteří měli být účastníky stavebního řízení, a není proto zřejmé, zda bylo skutečně pravomocným rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení.
31. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu