ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2847.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2847/2017-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce B. M. , zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradě škody a zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 222/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017, č. j. 14 Co 15/2017-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 21 725 Kč jako náhrady škody představované náklady za obhajobu, dále se domáhal zaplacení částky 358 194 Kč jako náhrady škody ve formě ušlé mzdy (ušlého zisku), zaplacení částky 50 685 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a konečně konstatování porušení práva na spravedlivý proces způsobeného průtahy, to vše v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 59/2013. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 3 ZT 116/2012. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, č. j. 2 T 59/2013-550, který nabyl právní moc dne 19. 5. 2014, byl žalobce zproštěn obžaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 12 C 222/2015-130, zastavil řízení ve věci požadavku konstatování porušení práva na spravedlivý proces způsobeného průtahy v řízení, včetně požadované peněžní částky 50 685 Kč s příslušenstvím jako náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl požadovanou náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši 358 194 Kč s příslušenstvím (výrok II) a zčásti zamítl požadovanou náhradu nákladů na obhajobu ve výši 16 198 Kč s příslušenstvím (výrok III). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 5 527 Kč s požadovaným úrokem z prodlení (výrok IV) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem ze dne 3. 2. 2017, č. j. 14 Co 15/2017-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III a ve výroku IV ohledně částky 2 763,50 Kč a ve výroku V změnil výši nákladů řízení na částku 2 400 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně náhrady škody vzniklé uhrazením nákladů za úkony právního zástupce žalobce, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání. Poukázal na ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také „OdpŠk“), s tím, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Z logiky věci nelze takové náklady (na zrušení nebo změnu) vynaložit ještě před tím, než bylo nezákonné rozhodnutí vůbec vydáno.
Odvolací soud také souhlasil s posouzením soudu prvního stupně ve věci náhrady škody za ušlý zisk žalobce, jež měla vzniknout neuskutečněním pracovního poměru žalobce, který se ucházel o místo stavbyvedoucího (ztráta budoucího příjmu). Soudem prvního stupně byla posuzována příčinná souvislost mezi usnesením o zahájení trestního stíhání (dále také „nezákonné rozhodnutí“) a vznikem namítané žalobcovy škody. Odvolací soud poukázal na rozdíl mezi trestním stíháním a trestním řízením, protože pro posouzení odpovědnostního titulu podle zákona č. 82/1998 Sb. bylo soudem bráno za rozhodné usnesení o zahájení trestního stíhání. Také bylo najisto postaveno, že pracovní poměr mezi žalobcem a třetí osobou měl vzniknout již dne 1. 7. 2012. Trestní stíhání tak bylo usnesením zahájeno později, než byl prokázán, navíc jen jako možný, počátek žalobcova zaměstnání, a tedy i vznik příjmu (mzdy) za odvedenou práci.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, proč by nemělo být možné domáhat se náhrady nákladů vynaložených na obhajobu (dále také „obhajné“) před zahájením trestního stíhání. Považuje takové kroky za (materiálně) posouzení hodné, byť z formálního hlediska nejde o obhajobu. Takové úkony by se měly posuzovat jako úkony obhajoby, neboť se projeví také v rozhodnutí o zahájení či nezahájení trestního stíhání. Jsou to také úkony vedoucí k tomu, aby rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nebylo vůbec vydáno. Dovolatel svoji úvahu podporuje usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 3 To 37/2003, ze kterého dle něj vyplývá, že pokud je za uznatelný úkon právního zástupce v trestním řízení brána jeho účast u podání vysvětlení v době před zahájením trestního stíhání (pro potřebu vyúčtování právní služby podle advokátního tarifu), lze to vztáhnout i k požadavku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
Dovolatel dále považuje za nesprávné posouzení (odvolacím soudem) „právně relevantní příčiny pro vznik škody“ ve formě ušlého zisku. Dovolatel má za to, že „vznik zaměstnaneckého poměru byl kauzálně vázán na probíhající trestní věc“. Tento závěr má za opodstatněný právě proto, že potenciální zaměstnavatel dovolatele (laik) neznal pojmosloví trestního řádu a nerozlišil trestní řízení (obecný postup orgánů činných v trestním řízení) od trestního stíhání jako jednoho ze stádií trestního řízení, a kvůli „trestnímu řízení“ dovolatele nezaměstnal. Z výše uvedeného potom dovozuje, že „odmyslíme-li si trestní řízení, potom by žalobce byl zaměstnán a nedošlo by ke škodě v podobě ušlého zisku – mzdy a škoda je tak v příčinné souvislosti s vedeným trestním řízením“. Dovolatel má za jednoznačné, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud posouzena.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud dovolání směřující do části výroku I rozsudku odvolacího soudu potvrzující výrok III rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 16 198 Kč (obhajné) dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Ve výroku I rozsudku odvolacího soudu šlo o několik samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, proto má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat pro jednotlivé výroky samostatně bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním (společným) výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 774/2015).
K další dovolatelově otázce dovolací soud shledal, že odvolací soud nedovozoval příčinnou souvislost mezi trestním řízením a škodou ve formě ušlého zisku – mzdy (nezaměstnáním dovolatele), ale posuzoval ji mezi usnesením o zahájení trestního stíhání, které je v této věci jediným odpovědnostním titulem (a možnou příčinou), a škodou ve formě ušlého zisku (následkem). Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013). Dovolání v této otázce tak není přípustné, neboť takovým řešením otázky příčinné souvislosti, kdy příčinou vzniku škody není trestní řízení jako celek, ale je jím nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (tj. další fáze trestního řízení), se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení příčinné souvislosti dovolacím soudem přitom může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou, či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Naproti tomu otázka samotné existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 764/2016). Námitka nesprávného skutkového zjištění (existence) příčinné souvislosti pak není způsobilým dovolacím důvodem, neboť tím může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu