ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2850.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2850/2017-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37 , proti žalovanému J. Ž. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 15 C 237/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2016, č.j. 22 Co 251/2016-127, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Čechury, advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce požadoval po žalovaném částku 200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s tvrzeným neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce, zejména do jeho práva na soukromí. Tento zásah spatřoval v tom, že žalovaný ve své nemovitosti, ve které pronajal mimo jiné nebytový prostor J. H., jejímž byl žalobce zaměstnancem, prováděl kamerový záznam, ten ukládal na nosiče dat a uchovával pro osobní potřebu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 2016, č.j. 15 C 237/2014-93, žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 20.400,- Kč. V odůvodnění rozsudku uvedl, že kamerovým systémem i se záznamem nedochází k porušování právních předpisů a žalobce ani neprokázal, že by, byť i hypoteticky, nezákonným používáním tohoto kamerového systému došlo ke vzniku jakékoliv nemajetkové újmy v osobnostní sféře žalobce. Soud poukázal také na skutečnost, že žalobce o tom, že prostory jsou monitorovány, věděl již od roku 2011, nicméně nečinil ničeho, aby tento jemu vadící stav změnil nebo se pokusil o nějakou domluvu s žalovaným a teprve v roce 2014 podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 8. září 2016, č.j. 22 Co 251/2016-127, rozsudek soud prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.400,- Kč. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že žalobce se údajně vážnému zasahování do svého soukromí vystavoval po několik let až do dubna 2014, kdy teprve vyzývá žalovaného, nikoli ovšem, aby přestal s pořizováním záznamů, ale jen k tomu, aby mu zaplatil 200.000,- Kč. Nelze tak dlouhodobě pasivní žalobcův postoj vnímat jinak než mlčky (konkludentně) udělený souhlas s pořizováním obrazového záznamu. I kdyby však nebylo možné tento konkludentní souhlas dovodit, forma žalobcem požadovaného zadostiučinění je zcela nepřiměřená.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) podal dne 10. února 2017 prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce z řad advokátů dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, a to z důvodu hned několika pochybení spočívajících ve vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a kterou v případě otázek právních dovolací soud posoudí odlišně. Domnívá se rovněž, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, resp. vadami, které mohly mít vliv na rozhodnutí soudu a konečně, že prvoinstanční soud i soud druhého stupně věc nesprávně právně posoudily a v důsledku toho vyvodily nesprávný právní závěr. V prvé řadě poukazuje na (podle jeho názoru) opožděný postup podle ustanovení §118a o.s.ř. Případný rozpor s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu shledává např. s objektivním principem poučovací povinnosti podle §118a vyjádřeným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, kde dovolací soud judikoval, že poučovací povinnost dle §118a o.s.ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o.s.ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Dovolatel rovněž namítá nesprávné posouzení jeho skutkových tvrzení a důkazních návrhů jako nedostatečných, stejně jako neprovedení některých jím navrhovaných důkazů. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřil prostřednictvím svého zástupce žalovaný, který námitky žalobce proti postupu obecných soudů považuje za pochybení nikoli soudů, ale samotného žalobce, je přesvědčen, že obecné soudy řádně zjistily skutkový stav věci a rozhodly zcela po právu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce neuvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá a ani nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání uvádí jediné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se soudy obou stupňů měly odchýlit. Kritizuje v této souvislosti procesní postup soudů, konkrétně aplikaci ustanovení §118a o.s.ř. a z toho vyplývající údajné vady řízení. Námitky vad řízení však nepředstavují způsobilý dovolací důvod a nemohou založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle výše uvedeného §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné.
Jinak žalobce polemizuje se závěry soudů obou stupňů, avšak neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit a z obsahu dovolání nelze dovodit ani to, že by tvrdil existenci některé z dalších skutečností uvedených v §237 o.s.ř., které jedině jsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Protože dovolatelem uvažované předpoklady přípustnosti dovolání v souzené věci naplněny nebyly, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu