ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2962.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2962/2017-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce F. S. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, proti žalované T. D. C., roz. H. , o určení neexistence darování, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 C 173/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 1. 2017, č. j. 83 Co 294/2016-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal určení, že darování daru, jedné ideální poloviny budovy nacházející se na pozemku v katastrálním území L., obec L., zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště L., dle darovací smlouvy uzavřené mezi dárcem P. C. a obdarovanou (zde žalovanou) T. D. C., nevzniklo.
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 32 C 173/2014-19, zamítl žalobu o určení, že darování daru, uvedeného spoluvlastnického podílu, dle označené darovací smlouvy nevzniklo (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 5 600 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 83 Co 294/2016-110, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I (výrok I), ve výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 228 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok II), a konečně žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč k rukám jejího právního zástupce (výroku III).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce v žalobě a v průběhu řízení tvrdil, že je nájemcem bytu v domě v ulici Ch. v L.. Dne 19. 1. 2013 zemřel majitel nemovitosti a pronajímatel V. C. a předmětný dům zdědili jeho manželka – žalovaná T. D. C. a syn P. C.. Ten trpí duševní poruchou a bylo vedeno řízení o omezení jeho svéprávnosti. Podle žalobce byl P. C. žalovanou i za pomocí alkoholu a omamných látek manipulován k vypovězení plné moci pro svého tehdejšího zástupce, k udělení plné moci žalované a k uzavření darovací smlouvy dne 31. 3. 2014, kterou žalované daroval budovu na pozemku v katastrálním území L. (předmětný dům). Na základě toho žalobce žádal, aby soud „rozhodl o neplatnosti nedatované darovací smlouvy nemovitosti budovy na pozemku v katastrálním území L. s legalizací podpisů 31. 3. 2014 mezi dárcem P. C. a obdarovanou T. D. C.“. Žalobní petit žalobce změnil při jednání Okresního soudu v Liberci dne 6. 8. 2014, kdy vznesl požadavek, aby soud rozhodl, že „darování daru — jedné ideální poloviny budovy nacházející se na pozemku v k. ú. L., obec L., zapsané na LV u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště L., dle darovací smlouvy nemovitosti nedatované, mezi dárcem P. C. a obdarovanou T. D. C., nevzniklo“. Nový petit doplnil žalobce vysvětlením, že žaloba nemá být hodnocena „jako určovací žaloba, ale pouze jako podání soudu, které upozorňuje soud na absolutní neplatnost právního úkonu“ s tím, že soud v takovém případě může rozhodnout „o tom, že tento právní úkon nevznikl“.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nepochybil, posuzoval-li podanou žalobu jako žalobu, kterou se žalobce ve smyslu §80 o. s. ř. domáhá určení, zda tu právní poměr (zde darování mezi třetí osobou a žalovanou) je či není. Správně se pak zabýval otázkou, zda žalobce má na takovém určení naléhavý právní zájem, neboť podle §80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Existence naléhavého právního zájmu žalobce je nezbytnou podmínkou přípustnosti určovací žaloby a o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by žalobce mohl být vystaven konkrétní újmě, jak odvolací soud dovodil z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95.
Odvolací soud dále potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně, že při posuzování otázky naplnění předpokladu existence naléhavého právního zájmu není třeba k tvrzení žalobce o okolnostech uzavření žalobou napadené darovací smlouvy provádět dokazování, neboť již na základě žalobcových tvrzení musí být žaloba zamítnuta, k čemuž poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, uveřejněný pod č. 62/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žalobce totiž nepřednesl taková tvrzení, z nichž by bylo možné dovozovat, že jako nájemce bytu v nemovitosti, která měla být předmětem žalobou napadené darovací smlouvy, má ve smyslu §80 o. s. ř. „naléhavý právní zájem“ na požadovaném určení neexistence darování mezi P. C. a žalovanou, kteří byli v době rozhodnutí odvolacího soudu v katastru nemovitostí evidovaní jako podíloví spoluvlastníci předmětné nemovitosti. Není sice vyloučeno, aby se žalobce (žalobou podanou proti všem účastníkům smlouvy) domáhal určení absolutní neplatnosti či neexistence smlouvy, která měla být uzavřena mezi jinými osobami, předpokladem však je, že se požadované určení ve výsledku pozitivně dotkne jeho individuálních soukromých práv či nejistého soukromoprávního postavení. Žaloba, kterou je zahájeno občanské soudní řízení, není prostředkem k ochraně práv veřejných či žalobcem zmiňovaného celospolečenského zájmu na zachování zákonnosti. Nemůže být proto naléhavý právní zájem žalobce dle §80 o. s. ř. spatřován právě v takovém zájmu, který je dán u každého občana.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Smyslem žalob podle §80 o. s. ř. je vyřešit právní vztahy účastníků řízení - tedy účastníků, kteří jsou vzájemně v určitém právním vztahu, v jehož rámci je nutno najisto postavit, zda určité právo existuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 491/2004; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Účelem určovací žaloby je poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly. Tam je k dispozici žaloba o splnění povinnosti; ovšem i tak je naléhavý právní zájem na určení dán, pokud je rozhodnutí o určovací žalobě způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005).
Předpoklad naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je naplněn, jestliže (objektivně) by případně úspěšná určovací žaloba mohla založit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu; přitom není důležité, zda v řízení bude prokázáno žalobcovo tvrzení o skutečnostech odůvodňujících žalobu na určení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení tehdy, bylo-li by bez tohoto určení ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo stalo-li by se jeho postavení bez tohoto určení nejistým (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005).
Podle §2221 odst. 1 o. z. změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka. Převod vlastnického práva k předmětu nájmu tedy nemá bezprostřední vliv na obsah právního vztahu nájemce a není bez dalšího jeho ohrožením. Dovolatel ve svých podáních ani netvrdil, že podanou určovací žalobou chrání své právo či svůj nájemní vztah, naopak poukazoval na obecný veřejný zájem na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Odvolací soud se tak při řešení otázky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tudíž dovolání napadající závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu není přípustné.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolatelem citované odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu, a to mj. pro zásadní skutkovou odlišnost, z níž v odkazovaných rozhodnutích posouzení existence naléhavého právního zájmu vycházelo.
Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, s tím, že nájemce má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem jím užívané nemovitosti, pomíjí, že v uvedené věci nešlo o nájem bytu ale pozemků sloužících k hospodaření a na těchto pozemcích měl žalobce nemovitosti ve svém vlastnictví, nad to předmětná darovací smlouva byla shledána jako neplatná soudem v předcházejícím řízení.
Obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2600/2006, jádrem sporu byla situace, kdy obec jako pronajímatel poskytovala pozemek jako předmět nájmu soukromé osobě (tamnímu žalovanému), následně starosta obce samostatně, bez souhlasu rady obce, vypověděl předmětný nájemní vztah v rozporu s veřejným právem [§102 odst. 2 písm. m) zákona č. 128/2000 Sb., zákona o obcích, v tehdejším znění] a tento rozpor právního jednání se zákonem dle závěru Nejvyššího soudu musely soudy konstatovat z úřední povinnosti, a nikoliv vyčkávat procesní iniciativy účastníků. Rozhodnutí soudů tak mělo vliv na právní postavení žalovaného jako nájemce, neboť byla posuzována otázka existence jeho nájemního vztahu a soudy mohly dovodit naléhavý právní zájem na určení, zda nájemní vztah trvá.
Rovněž v nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, Ústavní soud posuzoval návrh stěžovatelů, jehož jádrem byla neplatnost jimi uzavřené kupní smlouvy (ve skutečnosti zastřené smlouvy o zápůjčce) s tamním vedlejším účastníkem, v jejímž rámci byla zřízena i propadná zástava k zajištění práv vedlejšího účastníka, a toto ujednání bylo v rozporu s kogentními ustanoveními předešlé úpravy občanského práva. Ústavní soud proto konstatoval, že soudy se nesprávně vypořádaly s otázkou, zdali zástavní věřitel má možnost realizovat zástavní právo způsobem odchylným od zákonné úpravy, a měly tak z úřední povinnosti shledat toto ujednání jako obcházení zákona a absolutně neplatné.
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. s ohledem na taxativní výčet zde uvedených předpokladů přípustnosti nemůže založit ani dovolatelem namítaný údajný rozpor s obecně uznávanou právní teorií.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. března 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu