ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3020.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3020/2017-657
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce O. S. , zastoupeného Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti žalovaným 1) P. Š. , a 2) A. Š. , oběma zastoupeným Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně III, U Starého mostu 111/4, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 243/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 21. února 2017, č. j. 35 Co 337/2015-594, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. února 2017, č. j. 35 Co 337/2015-594, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací“) považuje předně za nezbytné vyložit (alespoň ve stručnosti) následující procesní genezi tohoto soudního případu.
2. Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. srpna 2003, č. j. 13 Nc 668/2003-6, zamítl návrh O. S., (podaného proti v záhlaví označeným žalovaným), na vydání předběžného opatření, aby se žalovaní „zdrželi převodu nebo zatížení 50 % podílu“ na označených nemovitostech, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále již „odvolací soud“) ze dne 9. října 2003, č. j. 36 Co 511/2003-24, bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že návrhu na vydání předběžného opatření bylo vyhověno (v rozsahu výroku I. cit. usnesení), přičemž výrokem II. bylo navrhovateli uloženo, aby ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení podal u soudu žalobu ve věci samé.
4. Žalobce posléze podal určovací žalobu, k níž učinil několik doplňujících podání, přičemž posléze po provedeném řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. června 2005, č. j. 13 C 243/2003-62, zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny označených nemovitostí.
5. K odvolání mj. žalobce odvolací soud usnesením ze dne 27. října 2006, č. j. 35 Co 70/2006-96, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. června 2005, č. j. 13 C 243/2003-62, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Soud prvního stupně v dalším řízení rozhodl rozsudkem ze dne 4. června 2009, č. j. 13 C 243/2003-217, jímž opět zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem jedné poloviny označených nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
7. Odvolací soud posléze k odvolání žalobce výrokem II. svého usnesení ze dne 27. dubna 2010, č. j. 35 Co 47/2010-250, mj. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. června 2009, č. j. 13 C 243/2003-217, a věc soudu prvního stupně opět vrátil k dalšímu řízení.
8. V průběhu dalšího prvoinstančního řízení, a to dne 20. října 2010, žalobce zemřel.
9. Soud prvního stupně usnesením ze dne 16. prosince 2010, č. j. 13 C 243/2003-263, rozhodl, že: „Řízení se přerušuje do pravomocného skončení řízení o dědictví po O. S., zemřelém dne 20. 10. 2010.“
10. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že na č. l. 265 procesního spisu je založena kopie úmrtního listu žalobce, z něhož se podává jméno zemřelého „Otto“ (Suchoň), tedy nikoli jméno „Oto“, jak bylo účastníky a oběma soudy – vyjma ad 11 - dosud, respektive je i nadále uváděno (k tomu srov. též dědické usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. srpna 2011, č. j. 35 D 1518/2010-29).
11. Usnesením ze dne 19. prosince 2012, č. j. 13 C 243/2003-295 (v jehož záhlaví je žalobce označen takto: „O. S.“ ) soud prvního stupně výrokem I. rozhodl, že: „V řízení se pokračuje.“ Výrokem II. pak uvedený soud rozhodl, že: „Neznámým dědicům zůstavitele – žalobce se pro toto řízení ustanovuje opatrovník JUDr. Ivo Jelínek, advokát, se sídlem Fügnerova 600/12, Děčín I, se kterým bude dále v řízení pokračováno.“
12. Rozsudkem ze dne 5. března 2013, č. j. 13 C 243/2003-312, soud prvního stupně, zamítl žalobu „na určení, že neznámí dědicové zůstavitele – žalobce (v záhlaví tohoto rozsudku je žalobce označen takto: „O. S.“ ) jsou vlastníky jedné poloviny“ označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
13. Doplňujícím usnesením ze dne 18. března 2013, č. j. 13 C 243/2003-317, soud prvního stupně rozhodl, že: „neznámí dědicové zůstavitele – žalobce jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Děčíně 11.539,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.“
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání opatrovník „žalující strany.“
15. V průběhu odvolacího řízení odvolací soud usnesením ze dne 3. října 2013, č. j. 35 Co 364/2013-336, rozhodl, že: „V řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 243/2003 bude na straně žalobce namísto zemřelého žalobce O. S., pokračováno s O. S.“
16. Následně odvolací soud usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 35 Co 364/2013-341, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. března 2013, č. j. 13 C 243/2003-312, ve spojení s jeho doplňujícím usnesením ze dne 18. března 2013, č. j. 13 C 243/2003-317, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17. Odvolací soud v úvodní části odůvodnění (písemného vyhotovení) svého kasačního usnesení zdůraznil, že: „Správně měl znít výrok napadeného rozsudku ve věci samé tak, že se zamítá žaloba na určení, že původní žalobce O. S., byl ke dni smrti dne 20. 10. 2010 vlastníkem jedné poloviny nemovitostí...“
18. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. května 2015, č. j. 13 C 243/2003-441, výrokem I. rozhodl takto: „Návrh na určení, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny na následujících nemovitostech: - objekt k bydlení, postavený – zastavená plocha a nádvoří o výměře 338 m2 v k. ú. P., obec a okres D., zapsaný na LV u Katastrálního úřadu v D. jako společné jmění manželů se všemi součástmi a příslušenstvím, se zamítá.“ Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
19. K naléhavému právnímu zájmu žalobce (roz. žalobce O. S.) na určení, že je vlastníkem ideální poloviny předmětného nemovitého majetku, soud prvního stupně v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku uvedl, že: „...dospěl k závěru, že v daném případě naléhavý právní zájem v dané věci je dán. V zájmu obou stran je, aby otázka vlastnického práva byla mezi stranami řádně vyřešena, což má zásadní význam ve vztahu ke katastru nemovitostí.“
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce.
21. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. února 2017 (na č. l. 576-577) vyplývá, že advokát žalobce v závěrečném návrhu také uvedl: „Navrhuji, aby rozsudek okresního soudu byl změněn, a to ve formulaci, která byla již specifikována krajským soudem (poznámka dovolacího soudu: zřejmě míněn právní názor odvolacího soudu vyložený v odůvodnění jeho rozhodnutí ad 17) , a to tak, že původní žalobce byl ke dni své smrti vlastníkem jedné ideální poloviny zmíněných nemovitostí...“
22. Poté odvolací soud, aniž by případně rozhodl o změně žaloby v části žalobního petitu, rozsudkem ze dne 21. února 2017, č. j. 35 Co 337/2015-594, meritorním výrokem I. rozhodl takto: „Rozsudek okresního soudu se mění tak, že se určuje, že původní žalobce O. S., byl ke dni smrti 20. 10. 2010 vlastníkem ideální po loviny ½ pozemku p. č. 888, jehož souč ástí je objekt k bydlení v katastrálním území P., obec a okres D., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro Ú. kraj, Katastrální pracoviště D..“ Navazujícími výroky II. a III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a státu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřují (ve stručnosti shrnuto z obsažného dovolání) jednak v absenci podmínek při užití §38 odst. 2 obč. zák. a dále v nesprávném řešení procesních otázek týkajících se důkazního řízení. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení (v dovolání dále specifikovaných) otázek hmotného (týkajících se aplikace §38 odst. 2 obč. zák.) a procesního práva (týkajících se dokazování v těchto typech řízení, verifikace právně významných okolností a vymezení skutkového základu, k němuž může znalec přihlížet při posuzování skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí atd.), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou žalovaní v dovolání odkazují (případně z ní citují pasáže, které jsou podle jejich názoru právně významné ve vztahu k tomuto případu a podporují jejich dovolací argumentaci).
24. Žalovaní závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a uložil žalobci povinnost, aby nahradil žalovaným náklady dovolacího řízení.
25. K podanému dovolání žalovaných se vyjádřil prostřednictvím svého advokáta žalobce, avšak s ohledem na níže rozvedený (kasační) důvod není zapotřebí obsah tohoto vyjádření referovat.
26. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
27. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalovaných splňuje všechny zákonem stanovené předpoklady, avšak dovolacímu soudu byla upřena možnost zabývat se meritem věci, neboť zaregistroval, že odvolací soud rozhodoval (z pohledu žalobního návrhu) o zcela jiném předmětu řízení, než o kterém rozhodoval soud prvního stupně.
28. Zatímco soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. května 2015, č. j. 13 C 243/2003-441, výrokem I. v meritu věci rozhodl, že: „Návrh na určení, že žalobce (roz. O. S.) je vlastníkem jedné ideální poloviny na následujících nemovitostech: - objekt k bydlení, postavený – zastavená plocha a nádvoří o výměře 338 m2 v k. ú. P., obec a okres D., zapsaný na LV u Katastrálního úřadu v D. jako společné jmění manželů se všemi součástmi a příslušenstvím, se zamítá.“ , odvolací soud oproti tomu – aniž by z obsahu spisu pro takový postup vyplýval odpovídající procesní podklad – rozsudkem ze dne 21. února 2017, č. j. 35 Co 337/2015-594, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně „tak, že se určuje, že původní žalobce O. S., byl ke dni smrti 20. 10. 2010 vlastníkem ideální poloviny ½ pozemku, jehož součástí je objekt k bydlení v katastrálním území P., obec a okres D., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro Ú. kraj, Katastrální pracoviště D.“
29. Nelze přitom nepostřehnout, že soud prvního stupně zcela jasně v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil, že v takto zformulovaném žalobním petitu, respektive na takto podané určovací žalobě shledává žalobcův naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř.
30. Odvolací soud, ač vědom si uvedeného znění žaloby a předmětu řízení (viz str. 2, odstavec a věta první odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku – arg.: „Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl návrh žalobce na určení, že je vlastníkem jedné poloviny objektu bydlení, postaveného, a pozemku v katastrálním území P., obec a okres D....“ ), přesto na straně 6 v první větě čtvrtého odstavce odůvodnění svého rozsudku zase uvádí, že: „Pokud jde o posouzení věci samé, předmětem sporu je žaloba, prostřednictvím které se žalobce domáhá určení, že původní žalobce O. S., byl ke dni smrti 20. 10. 2010 vlastníkem ideální poloviny výše citovaných nemovitostí.“
31. Aby bylo možno korektně posoudit otázku právně kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho písemného vyhotovení byla zřejmá i skutková stránka věci. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014, in http://nsoud.cz ).
32. Obdobný závěr nutno učinit také v procesní situaci, která nastala i v tomto případě, tj. v procesní situaci, kdy odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého soudního rozsudku vyloží, že soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o předmětu A (což také – s přihlédnutím k meritornímu rozsudečnému výroku – skutečně rozhodl), avšak na jiném místě odůvodnění svého rozhodnutí bez dalšího již vychází ze závěru, že předmětem řízení je žalobní požadavek B, a k odvolání předmětného účastníka pak přistoupí ke změně prvoinstančního rozsudku tak, že rozhodne o předmětu B, aniž by došlo ke změně žaloby v části týkající se žalobního petitu.
33. V této procesní situaci tudíž Nejvyššímu soudu nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozsudku, neboť podmínky k tomu, aby sám Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, zde nejsou splněny.
34. Nejvyšší soud tudíž podle §243e odst. 1 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení; v něm odvolací neopomene se také důsledně vypořádat s právní argumentací, kterou žalovaní uplatnili v jimi podaném dovolání, a jež tímto kasačním rozsudkem nebyla konzumována.
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu