ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3043.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3043/2017-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. G. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 130 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 35/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, č. j. 16 Co 487/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 130 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 142 EX 2070/15 (dříve u Exekutorského úřadu ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 138 EX 295/2007 a nejprve u Exekutorského úřadu ve Vsetíně pod sp. zn. 60 EX 295/2007) a průtahy v průběhu tohoto řízení. Celková délka exekučního řízení činila ke dni rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) 9 let a 7 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 42 C 35/2015-69, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 130 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
Odvolací soud k odvolání žalobce napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Frýdek-Místek pod sp. zn. 142 EX 2070/15 (dříve u Exekutorského úřadu ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 138 EX 295/2007 a nejprve u Exekutorského úřadu ve Vsetíně pod sp. zn. 60 EX 295/2007) bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 130 000 Kč rozsudek potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 12 342 Kč (výrok II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětném exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou, když shledal nedostatky v postupu soudního exekutora během řízení. Odvolací soud poukázal na to, že v průběhu exekučního řízení nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinné, v říjnu 2008 sepsané movité věci povinné byly dle sdělení soudního exekutora staré a vybydlené věci a zastaralá elektronika. Pokud vydání exekučního příkazu v roce 2008, kterým bylo nařízeno provedení exekuce prodejem movitých věcí povinné, nenaplnilo svůj účel, a pokud soudnímu exekutorovi nebyl znám jiný postižitelný majetek povinné, kdy z toho důvodu nebylo lze v budoucnu očekávat možné vymožení alespoň části pohledávky žalobce (oprávněného), mělo být pouze formálně vedené exekuční řízení zastaveno. Na tom nic nemění, že soudnímu exekutorovi byla dána pravomoc k zastavení exekuce, a to jen omezená vyžadující souhlas oprávněného, až od 1. 11. 2009, neboť již před tímto datem mohl soudní exekutor dát soudu podnět k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. pro nemajetnost povinného. Jestliže tak soudní exekutor neučinil, dopustil se nesprávného úředního postupu, za který je odpovědný stát.
Dle odvolacího soudu však v posuzovaném řízení není namístě přiznat žalobci zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, neboť jako dostačující se jeví samotné konstatování porušení práva, a to s ohledem na malý význam předmětu řízení pro žalobce, když ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) předmětný typ řízení neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky. Předmětem exekučního řízení sice bylo vymáhání vysoké peněžité pohledávky žalobce za povinnou (950 000 Kč s příslušenstvím), což by svědčilo o běžném či zvýšeném významu řízení pro žalobce, avšak význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení. Dle odvolacího soudu muselo být žalobci již v říjnu 2008 zřejmé, že povinná je nemajetná, že je proti ní vedeno více exekucí, a že tak jeho pohledávka nebude uspokojena vůbec nebo pouze v nepatrné výši. Od tohoto data tak žalobce nemohl být udržován v nejistotě ohledně výsledku exekučního řízení, čímž se význam předmětu řízení pro žalobce výrazně snížil. Žalobce též netvrdil, že by mu (včasným) nevymožením pohledávky vznikla jakákoliv další relevantní újma. Na podporu výše uvedeného závěru toliko odvolací soud uvedl, že sám žalobce po celou dobu neprojevoval o exekuční řízení žádný zájem (pouze na počátku exekučního řízení sdělil soudnímu exekutorovi místo podnikání povinné a v roce 2013 namítl průtahy v řízení), ač byl zastoupen advokátem, tedy osobou znalou práva, u které lze předpokládat znalost dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, které však žádným způsobem nevyužil, o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení tak lze dle odvolacího soudu zcela relevantně pochybovat. Navíc žalobce se zastavením exekuce nesouhlasil ani v roce 2011 k dotazu soudního exekutora, ani sám zastavení exekuce nenavrhl, exekuční řízení je tak po celou dobu (formálně) vedeno se souhlasem žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), o tom, že se nemajetková újma vzniklá nepřiměřeně dlouhým řízením zásadně odškodňuje v penězích. Pro pouhé konstatování práva musejí být naplněny mimořádné konkrétní okolnosti případu, které v daném případě dle dovolatele naplněny nebyly. Tyto mimořádné okolnosti dle jeho názoru nelze spatřovat v tom, že průtahy vznikly v exekučním řízení ani v tom, že si dovolatel na tyto průtahy v rámci exekučního řízení nestěžoval více než v jednom případě. Na základě uvedeného se tak dovolatel domnívá, že mu mělo být poskytnuto standardní odškodnění v penězích a nikoliv odškodnění zvýšené. Závěr o snížení významu předmětu řízení od roku 2008 považuje dovolatel za zcela svévolný.
Dovolatel především nesouhlasí s úvahami odvolacího soudu týkajícími se významu předmětu řízení pro žalobce, když odvolací soud uvedl, že význam předmětu řízení byl pro žalobce malý, jelikož ani ESLP exekuční řízení neřadí mezi řízení se zvýšeným významem pro účastníky. Žalobce rovněž neprojevil o řízení žádný zájem, když kromě sdělení místa podnikání povinné a námitky průtahů v řízení v roce 2013, nebyl v řízení nijak aktivní. Ačkoli mohl být dle odvolacího soudu význam předmětu řízení pro žalobce na počátku běžný, až zvýšený, s ohledem na výši vymáhané částky, od roku 2008 došlo k jeho snížení, jelikož mu muselo být od tohoto roku zjevné, že je povinná nemajetná.
Dovolatel se dále domnívá, že odvolací soud porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces, když dovodil odpovědnost státu a nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil mu věc k novému řízení se závazným právním názorem, že zde odpovědnost žalované je a že je nutno se v dalším řízení zabývat druhem popřípadě výší odškodnění. Otázka druhu a výše zadostiučinění tak dle dovolatele nebyla posouzena ve dvou instancích soudní soustavy, ale toliko odvolacím soudem, čímž mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci a založení přípustnosti dovolání.
Na závěr dovolatel žádá, aby se dovolací soud vyjádřil k oprávněnosti určení delší než zákonné pariční lhůty k plnění, když odvolací soud běžně poskytuje státu 15 denní lhůtu k plnění, kdežto např. Krajský soud v Ostravě poskytuje lhůtu třídenní.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy či výše zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením §31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava §31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka je přitom nejdůležitějším hlediskem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
Při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného se pak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou ostatně sám odkázal, jestliže uzavřel, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014).
Pokud dovolatel namítá, že neposouzením otázky druhu a výše zadostiučinění ve dvou instancích soudní soustavy, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, pak k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, ve vztahu k němuž dovolatel nesouhlasí se stanovenou pariční lhůtou k plnění, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu