ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3127.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3127/2016-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. E. , t. č. ve Věznici, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 181/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 11 Co 167/2012-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, když mu v zákonné patnáctidenní lhůtě nebyla poskytnuta informace na základě žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též jako „InfZ“), kterou podal dne 19. 5. 2009 u Policie České republiky – Kriminalistického ústavu Praha (dále jen „Kriminalistický ústav Praha“). Namísto toho mu bylo sděleno, že jeho žádost bude vyřízena v režimu zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále též jako „zákon o Policii ČR“), ve lhůtě 60 dnů. Žalobce požadoval poskytnutí informace v krátké lhůtě z důvodu, že plánoval následné právní kroky.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, č. j. 11 Co 167/2012-88, rozhodl tak, že změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 11. 2011, č. j. 10 C 181/2010-37, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 10 C 181/2010-47, jen tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na vyřízení jeho žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. v zákonem stanovené lhůtě, jinak jej potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že náklady právního zástupce žalobce za zastupování v dovolacím řízení platí stát (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud o věci rozhodoval podruhé, neboť v předchozím průběhu řízení dovolací soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 3629/2014-72, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 11 Co 167/2012-51, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyšel i odvolací soud, zaslal žalobce Kriminalistickému ústavu Praha žádost o poskytnutí informace, zda byl zlikvidován vzorek DNA, který mu byl odebrán dne 27. 6. 2007 ve Věznici. Tato žádost byla označena jako žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. a byla Kriminalistickému ústavu Praha doručena dne 24. 5. 2010. Dne 23. 6. 2010 obdržel Kriminalistický ústav Praha stížnost žalobce, že nebyla dodržena lhůta 15 dnů ke sdělení požadované informace. Stížnost byla přeposlána Policejnímu prezidiu České republiky, které dopisem ze dne 29. 6. 2010 žalobci sdělilo, že správní orgán posoudil jeho podání podle obsahu jako žádost o sdělení informace podle §83 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a žádost bude vyřízena do 23. 7. 2010. Dopisem ze dne 9. 7. 2009 (pozn. správně zjevně dne 9. 7. 2010), který byl žalobci doručen dne 21. 7. 2010, byly žalobci sděleny požadované údaje. Dopisem ze dne 9. 7. 2010 uplatnil žalobce u žalované nárok na odškodnění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dopisem ze dne 17. 9. 2010 žalovaná sdělila žalobci, že jeho žádosti nebude vyhověno.
Soud prvního stupně měl za to, že pokud žalobce podal žádost o poskytnutí informace podle InfZ, mělo být o jeho žádosti rozhodováno podle uvedeného zákona. Žalovaná pak měla buď žádosti vyhovět, nebo ji měla podle §15 odst. 1 uvedeného zákona zamítnout s tím, že se na daný případ vztahuje jiné zákonné ustanovení, anebo měl být učiněn závěr, že se o žádost ve smyslu §13 InfZ nejedná. Pokud žalovaná postupovala podle zákona o Policii ČR a nikoliv podle InfZ, dopustila se nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně dále uzavřel, že za situace, kdy žádost byla vyřízena dne 21. 7. 2010 namísto 8. 6. 2010, je postačující odškodnění ve formě konstatování porušení práva.
Odvolací soud v předchozím rozsudku, na rozdíl od soudu prvního stupně, uzavřel, že na straně státu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobce se domáhal poskytnutí informace o osobním citlivém údaji. V takovém případě nelze postupovat podle InfZ a postup orgánu, kterému byla žádost adresována, se nemůže řídit délkou lhůt v tomto zákoně stanovených. Kriminalistický ústav Praha též není povinným subjektem podle §2 InfZ. V jeho kompetenci nebylo jakkoli o žádosti věcně rozhodnout, a to ani pozitivním způsobem (poskytnutím informace), ani negativním způsobem (rozhodnutím o odmítnutí žádosti). Pokud Kriminalistický ústav Praha žádost postoupil orgánu pravomocnému o ní rozhodnout podle zákona o Policii ČR, postupoval správně. Orgán, jemuž byla žádost postoupena, pak bez prodlev vyrozuměl žalobce, jak bude ve věci postupovat, a ve lhůtě stanovené příslušným zákonem informaci poskytl.
Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 16. 9. 2015 v této věci zdůraznil, že žadatel požádal policii, jejímž útvarem s celostátní působností je i jím adresovaný Kriminalistický ústav Praha, o poskytnutí informace, zda byl zlikvidován „vzorek DNA“, který mu byl odebrán ve věznici. Svůj dotaz tak nepochybně směřoval na informaci o likvidaci biologického vzorku (své tělní tkáně) odebrané podle §65 odst. 1 zákona o Policii ČR., nikoliv na informaci o genetickém vybavení, kterou na základě odebraného biologického vzorku policie získala, ani na informaci o likvidaci informace o genetickém vybavení. Vzhledem k tomu, že informace o likvidaci biologického vzorku se netýká určeného nebo určitelného subjektu údajů ve smyslu §4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále též jen zákon o ochraně osobních údajů“), a zákon o Policii ČR odlišnou definici osobních údajů neobsahuje, není osobním údajem, a to na rozdíl od informace o genetickém vybavení, která je dokonce citlivým údajem ve smyslu §4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Protože žalobce nežádal o sdělení osobních údajů, není důvodu zabývat se otázkou, zda ve smyslu §8a zákona InfZ bylo nutno informaci poskytnout v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu (zejm. zákonem o ochraně osobních údajů). Z téhož důvodu ve smyslu §2 odst. 3 InfZ nepřicházel do úvahy ani postup podle §83 odst. 1 či odst. 2 zákona o Policii České republiky, neboť žalobce nežádal o poskytnutí osobních údajů ani se nedomáhal jejich likvidace, pouze se domáhal poskytnutí informace, zda byl biologický vzorek (tedy původní nosič informace o genetickém vybavení) zlikvidován. Policie jako celek je samostatným povinným subjektem podle InfZ. Policie má ze zákona povinnost poskytovat fyzickým i právnickým osobám informace vztahující se k její působnosti. Do její působnosti patří podle §65 odst. 1 zákona o Policii ČR i odběr biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení. Žádost o informace lze podat u každého útvaru policie. Jedním z útvarů policie je i Kriminalistický ústav Praha. Po žadateli o informace nelze požadovat, aby vždy věděl, který konkrétní útvar policie jím požadovanou informací disponuje. Je věcí vnitřní organizace policie, který její útvar za splnění zákonných podmínek (včetně stanovených lhůt) žádost vyřídí.
Odvolací soud v odůvodnění svého následného rozsudku ze dne 10. 2. 2016, č. j. 11 Co 167/2012-88, zopakoval právní závěry, jež byly vyjádřeny v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu, a v návaznosti na ně uzavřel, že pokud žalobci nebyla poskytnuta informace podle InfZ ve lhůtě patnácti dnů, došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany státu. V takových případech se nemajetková újma neprokazuje. Existence takové újmy se předpokládá a je na žalovaném, aby ji vyvrátil, což se nestalo. Odvolací soud se podrobně zabýval určením, jaká forma, popřípadě výše, zadostiučinění je přiměřenou v projednávaném případě. Dle odvolacího soudu nebyl postup státu (byť se ve světle závazného názoru předchozího rozhodnutí dovolacího soudu jeví jako chybný) výrazem jakékoli „arogance moci“ a porušením základní zásady primátu občana nad státem. Rozhodnutí Kriminalistického ústavu Praha o postoupení žádosti žalobce o podání informace oddělení správy a kontroly osobních údajů Policejního prezidia ČR, které dle jeho názoru bylo příslušným k vyřizování žádostí a sdělování informací, bylo učiněno nikoli s úmyslem žalobce poškodit na jeho právech a jakkoli jej „ponížit“, ale konat v souladu se zákonem. Nelze konstatovat, že by ze strany státu došlo k abusivnímu jednání, proti jehož svévoli by byl občan bezmocný. Skutečnost, že odpověď byla o měsíc a půl opožděná, nikterak negativně do života žalobce nezasáhla (kupříkladu tím, že by žalobce v důsledku toho zmeškal jakoukoli lhůtu k podání žaloby, jíž plánoval, nebo by ji byl nucen podat v „šibeniční“ lhůtě, a tedy ne zcela propracovanou. O jakémkoli zásahu do morální integrity žalobce v důsledku překročení zákonné lhůty nelze uvažovat ani v minimální míře. Proto je namístě konstatace porušení práva žalobce na vyřízení jeho žádosti o poskytnutí informace podle InfZ v zákonném stanovené lhůtě. Odškodnění žalobce v peněžité formě rozhodně v úvahu nepřipadá, na čemž ničeho nemění ani námitka, že i toto odškodňovací řízení trvá nepřiměřeně dlouho. Při úvaze o délce trvání soudního řízení je předně nezbytné vzít v úvahu, že jakékoliv řízení vždy určitou dobu trvá. Vzhledem k individuálním okolnostem tohoto případu, kdy bylo třeba řešit právní otázku dosud judikaturou neřešenou, je délka tohoto odškodňovacího řízení přiměřená. Ke zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo pro chyby (kupříkladu procesní) odvolacího osudu, či pro nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, ale výhradně v důsledku toho, že dovolací soud zaujal odlišný právní názor. Rozhodně tak nelze mít za to, že by odvolací soud v posuzovaném případě způsobil průtahy řízení. Správná byla toliko žalobcova námitka spočívající v tvrzení, že pokud již nalézací soud dospěl k závěru, že žalobci náleží odškodnění ve formě konstatace porušení práva, měl tento závěr vyjádřit ve výroku rozsudku, což neučinil. Z uvedeného důvodu odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že porušení práva žalobce na vyřízení jeho žádosti o poskytnutí informace podle InfZ v zákonem stanovené lhůtě konstatoval.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 11 Co 167/2012-88, podala žalovaná dovolání. Žalovaná k přípustnosti dovolání uvádí, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Žalovaná konkrétně uvádí, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda účastník řízení požadoval v daném sporu své osobní údaje či nikoli, a podle jakého právního předpisu měla být žádost účastníka řízení vyřízena. S ohledem na skutečnost, že účastník řízení požadoval sdělení týkající se jeho vzorku DNA, požadoval sdělení svých osobních údajů, a žádost měla (a má) být posuzována v souladu s §2 odst. 3 InfZ jako žádost o sdělení informace o zpracování osobních údajů podle §83 odst. 1 zákona o Policii ČR. Dle žalované se v souladu s §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže jej lze přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Osobním údajem dle uvedené definice tedy není např. pouze jednoznačně uvedené jméno a příjmení osoby, ale též všechny další údaje, které v určitých souvislostech ukazují na konkrétní osobu a dle kterých je možné osobu i třeba jen omezeným počtem lidí ztotožnit a identifikovat, či které se již identifikované osoby týkají. Osobním údajem tak je široké spektrum údajů, které se v určitých souvislostech dotýkají konkrétního určeného nebo určitelného subjektu. Nepochybně pak informace zpracovávané Policií České republiky jsou ve velké míře právě osobními údaji, přičemž jejich citlivost je s ohledem na ojedinělou povahu činnosti Policie České republiky nezpochybnitelná.
Žalovaná nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu jím vyjádřeným v předchozím rozsudku, dle kterého, pokud žadatel požadoval po Policii České republiky poskytnutí informace „zda byl zlikvidován vzorek DNA, který mu byl odebrán“, směřoval tento dotaz na informaci o likvidaci biologického vzorku (své tělní tkáně) odebrané podle §65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., nikoli na informaci o genetickém vybavení, kterou na základě odebraného biologického vzorku Policie České republiky získala, ani na informaci o likvidaci informace o genetickém vybavení.
Podle názoru žalované nelze dotaz, zda byl zlikvidován vzorek DNA, vnímat izolovaně, neboť je úzce provázán s tím, že Policie České republiky vůbec nějakým vzorkem DNA disponovala či disponuje, že měla či má genetickou informaci dotyčné osoby, a tím pádem, že tato byla či je pro Policii České republiky zájmovou. Všechny tyto informace jsou vysoce citlivé, týkají se konkrétní osoby a s ohledem na znění §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů jsou osobními údaji. Zjednodušeně lze konstatovat, že informace o tom, že byl zlikvidován vzorek DNA, vypovídá o dalších osobních údajích; v tomto případě o tom, že vzorek DNA byl osobě odebrán, byl odebrán Policií České republiky a zcela zřejmě byl odebrán pro plnění úkolů Policie České republiky. Dle žalované se tak nemůže o osobní údaj nejednat.
Na základě §12 zákona o ochraně osobních údajů, resp. §83 zákona o Policii ČR, může každá fyzická osoba (subjekt údajů) uplatňovat právo přístupu subjektu údajů k informacím o zpracování osobních údajů Policií České republiky vztahujících se k jeho osobě. K vyřízení žádostí je podle §83 zákona o Policii ČR příslušné Policejní prezidium České republiky, resp. v souladu s uspořádáním Policie České republiky oddělení správy a kontroly osobních údajů, které dle odst. 1 uvedeného ustanovení na písemnou žádost sdělí žadateli bezplatně osobní údaje vztahující se k jeho osobě, a to do 60 dnů od jejího doručení. S ohledem na uvedené a na skutečnost, že nezákonným nakládáním s osobními údaji může dojít k citelnému zásahu do soukromého života jednotlivce a do jeho ústavně zaručených práv, je otázce shromažďování a zpracovávání osobních údajů ze strany Policie České republiky věnována velká pozornost. Policie tak vždy důrazně dbá, aby osobní údaje byly sdělovány pouze osobě, které se týkají, či osobě zmocněné k jejímu zastupování v dané věci. Jiná osoba není dle příslušných ustanovení oprávněna požadovat jakékoli informace. Oproti tomu, pokud jde o InfZ, je zde situace jiná, neboť podle §3 odst. 1 uvedeného zákona je žadatelem každá fyzická i právnická osoba, která o informaci žádá. Žadatel je oprávněn požadovat prakticky jakékoliv informace, tedy do určité míry rovněž informace týkající se třetích osob, resp. osobní údaje třetích osob. Na uvedené pamatuje ustanovení §8a InfZ, dle kterého se informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytují jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Těmi jsou zejména Listina základních práv a svobod, konkrétně její čl. 10 odst. 3, podle kterého má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, či §5 odst. 3 a §10 zákona o ochraně osobních údajů. Povinný subjekt vyřizující žádost dle InfZ, tedy musí vždy posuzovat, zda by poskytnutím požadovaných údajů nedošlo k neoprávněnému zasahování do soukromého a osobního života subjektu údajů (odůvodňujícímu odmítnutí takové žádosti), v opačném případě je povinen informaci poskytnout. Ustanovení §2 odst. 3 InfZ, dle nějž se tento zákon nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací, jednoznačně vymezuje vzájemný vztah InfZ a dalších speciálních právních předpisů upravujících konkrétní právní instituty, dle kterých je možné se na jednotlivé správní orgány obracet s příslušnými žádostmi o určité informace. Jedním z těchto případů je rovněž právo přístupu subjektů údajů k informacím o zpracování jejich osobních údajů, které jednoznačně subjektům údajů vyplývá z ustanovení zákona o ochraně osobních údajů, resp. zákona o Policii ČR.
Podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, by obecně jakékoli podání doručené správnímu orgánu mělo být posouzeno podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Příslušný orgán, kterému je podání doručeno, je povinen postupovat nikoliv slepě, ale je povinen podání posoudit podle jeho kompletního znění a vyhodnotit, o jaké podání se jedná a podle jakého právního předpisu by mělo být vyřízeno. Od veřejnosti nelze objektivně požadovat, aby vždy přesně věděla, podle jakého právního předpisu má v konkrétním případě uplatňovat svá práva. InfZ, je zřejmě s ohledem na jeho medializaci veřejnosti více známý a na Policii České republiky se v mnoha případech obracejí žadatelé, kteří dle posledně uvedeného zákona požadují poskytnutí informace o svých osobních údajích, aniž by měli povědomí o tom, že skutečný institut pro přístup k těmto údajům je v zákoně o ochraně osobních údajů resp. v zákoně o Policii ČR.
Postup některých žadatelů, kteří záměrně volí žádost dle InfZ, aby tak zkrátili lhůtu pro vyřízení žádosti, nemůže být pro správní orgán jakkoliv rozhodující či odůvodňující, aby nepostupoval podle právní úpravy k tomu určené. Primárním účelem InfZ je kontrola veřejné moci a získávání informací o fungování jednotlivých veřejných subjektů, nikoliv však obcházení jiných právních předpisů upravujících příslušné právní instituty s odůvodněním, že informace potřebují rychleji či jednodušeji. V této souvislosti žalovaná poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který v rozsudcích ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007-78, ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 A 158/2001-100, a ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 Ans 18/2012-23, dospěl k závěru, že nahlížení účastníka řízení do spisu podle §38 správního řádu je natolik komplexně upraveným specifickým postupem poskytování informací, že je nutno je aplikovat právě v případě, požaduje-li žadatel kompletní správní spis. Nahlížení do spisu je tedy zvláštním institutem vůči obecné úpravě poskytování informací, a proto se v tomto případě InfZ, s odkazem na ustanovení §2 odst. 3 nepoužije. Podle rozhodnutí pod č. j. 7 Ans 18/2012-23 je nerozhodné, že podání je nazváno jako žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Podání se totiž podle §37 odst. 1 správního řádu posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno.
S dosavadním názorem Nejvyššího soudu, že dotaz žadatelů, zda je zlikvidován jejich vzorek DNA, nemá být považován za dotaz na sdělení informace o zpracování jejich osobních údajů, se žalovaná nemůže ztotožnit. Vyvolalo by to absurdní situaci, kdy by se každá osoba mohla dotazovat na takové informace rovněž ve vztahu k třetím osobám. Dotazy by navíc mohly být podávány nejenom v případech, ve kterých by žadatel věděl, že nějaký vzorek byl odebrán, ale mohlo by být takto zjišťováno, zda osoba byla v minulosti určitým způsobem zájmová pro Policii České republiky, neboť případnou odpovědí by bylo též nepřímo sděleno, zda vzorek byl odebrán, zda žadatel byl pro Policii České republiky zájmovou osobou a zda jsou jeho osobní údaje jí zpracovávány. Podle názoru žalované se jedná o vysoce citlivé informace, které by měly být sdělovány pouze tomu, koho se týkají.
S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016 v celém rozsahu a věc soudu vrátil s novým závazným právním názorem.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky stanovené v §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahuje též náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání nebylo shledáno subjektivně přípustným v rozsahu, v němž napadá výrok I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V uvedeném rozsahu žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž bylo dovolatelce vyhověno, neboť byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu. Jak dovolací soud uvedl např. již ve svém usnesení ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
Dovolání rovněž není přípustným v rozsahu, v němž napadá výrok II. a III., neboť ve vztahu k nim neobsahuje zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Ve zbylém rozsahu je z dovolání srozumitelné, že dovolatelka brojí proti řešení právní otázky, které dovolací soud zaujal ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, tzn. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3629/2014, uveřejněném pod číslem 55/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto směru dovolatelka přednáší právní argumentaci, jež by byla s to založit polemiku s právním názorem vyjádřeným v uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu, pokud by byl chápán s obecným přesahem, jak to činí dovolatelka. Její dovolání však přehlíží, že předcházející rozhodnutí dovolacího soudu bylo dosaženo v konkrétních skutkových poměrech konkrétního vztahu žalobce a policejních orgánů.
Ve svém předcházejícím rozsudku Nejvyšší soud při dosažení svého právního závěru ve vztahu k řešené právní otázce zjevně vycházel z toho, že žalobce jako žadatel požádal policii o poskytnutí informace, zda byl zlikvidován „vzorek DNA“, který byl právě jemu odebrán a že svůj dotaz tak nepochybně směřoval na informaci o likvidaci biologického vzorku své tělní tkáně. Informace o likvidaci biologického vzorku se tak netýkala určeného nebo určitelného subjektu údajů ve smyslu §4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. (zákon č. 273/2008 Sb. odlišnou definici osobních údajů neobsahuje), a v takových poměrech proto nebyla osobním údajem. Protože žalobce ve vztahu osoby, které byl odebrán biologický vzorek, žádal orgán, který mu vzorek odebral, jen o sdělení, jak s takovým vzorkem bylo naloženo (zda byl likvidován), nebylo ve smyslu předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu zapotřebí přičítat obsahu jeho žádosti znaky osobního údaje a ani určenosti či určitelnosti subjektu a řešit sofistikovaně povahu jeho žádosti a stanovení kompetentního policejního orgánu k odpovědi na úkor její včasnosti. Jinými a v uvedeném rozhodnutí vyjádřenými slovy nebylo důvodu zabývat se otázkou, zda ve smyslu §8a zákona č. 106/1999 Sb. bylo nutno informaci poskytnout v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu (zejm. zákonem č. 101/2000 Sb.) a z téhož důvodu ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. nepřicházel do úvahy ani postup podle §83 odst. 1 či odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., neboť žalobce nežádal o poskytnutí osobních údajů ani se nedomáhal jejich likvidace, pouze se domáhal poskytnutí informace, zda byl biologický vzorek (tedy původní nosič informace o genetickém vybavení) zlikvidován.
Dovolatelka se v dovolání svým právním názorem míjí s podstatou důvodů, které pro své předcházející zrušovací rozhodnutí v této konkrétní věci dovolací soud vyjádřil a přisuzuje jim výkladový přesah, který v nich není projeven. Zjevným rozhodovacím a sjednocovacím smyslem takového rozhodnutí Nejvyššího soudu byl poukaz na potřebu zvažovat kontext, v němž se potencionálně osobní údaj poskytuje (viz později obdobně např. rozsudek ve věci Breyer v. Bundesrepublik ze dne 19. 10. 2016, C-582/14, Soudního dvora Evropské unie).
Právní argumenty vylučující možnost obsahově obdobného dotazu na likvidaci biologického vzorku uplatněného jakoukoliv jinou fyzickou či právní osobou (nežli osoby, které byl vzorek odebrán) v tomto smyslu zůstávají stranou rozhodování v této věci.
Sleduje-li dovolatelka svou právní argumentací založení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tím, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, má senát dovolacího soudu, jemuž projednání a rozhodnutí o takovém dovolání podle rozvrhu práce přísluší za to, že nejsou důvody pro změnu právního názoru, dle nějž žádost osoby, které byl odebrán biologický vzorek, o informaci o likvidaci takového vzorku, vyřídí Policie České republiky podle zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť pro ten případ nejde o osobní údaj.
Jestliže odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím takového právního názoru při novém rozhodnutí dbal, nesplňuje dovolání žádný z předpokladů své přípustnosti, a dovolací soud jej proto za postupu dle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok odpovídá skutečnosti, že dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a že žalobci žádné náklady v něm nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 5. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu