ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3135.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3135/2017-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. M. , proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 70/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 58 Co 262/2016-38, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. března 2016, č. j. 26 C 70/2015-20, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 492.000 Kč spolu s úrokem z prodlení v roční výši 8,05 % od 1. října 2014 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení.
2. V posuzované věci se žalobce výše uvedené částky domáhal s tvrzením, že mu tato škoda vznikla v souvislosti s podáním nepravdivé informace Okresním pozemkovým úřadem pro Prahu - západ (dále již „pozemkový úřad“). Žalobce tvrdil, že koupil od Družstva pro rekreační bydlení, se sídlem v P., identifikační číslo osoby: 000 56 227 (dále již „Družstvo“), pozemky parcelní číslo (dále již „p. č.“) vše v katastrálním území (dále již „k. ú.“) P., když mu předtím pozemkový úřad sdělil, že ve vztahu k těmto pozemkům nebyl uplatněn restituční nárok. V roce 2007 však byl vyrozuměn o tom, že z pozemku v k. ú. P. byla oddělena parcela v k. ú. P., jejímiž vlastníky jsou restituenti. Žalobce následně od nich tuto parcelu odkoupil. Nárokovaná částka se skládá z kupní ceny, kterou za tuto vyčleněnou parcelu zaplatil (480.000,- Kč) a za vynaložené náklady na poskytnutí právní služby (12.000 Kč).
3. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce dopisem ze dne 28. srpna 2000 požádal pozemkový úřad o sdělení (dále již „žádost o sdělení“), zda restituční nárok uplatněný v prosinci 1999, Z-6739/99, nezasahuje do pozemků v k. ú. P. (dále již „předmětné pozemky“). Pozemkový úřad přípisem ze dne 6. září 2000, č. j. 637/2000 sdělil, že podle jejich současné evidence nebyl ve vztahu k předmětným pozemkům uplatněn restituční nárok. Žalobce koupil od Družstva pro rekreační bydlení (dále již „Družstvo“) předmětné pozemky za celkovou kupní cenu 504.450 Kč. Podpis kupujícího na kupní smlouvě byl ověřen ke dni 1. listopadu 2000. Dále soud prvního stupně zjistil, že dne 21. října 2013 byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobcem a M. M. (podle tvrzení žalobce se jednalo o jeho manželku) na straně jedné a restituentkou vyčleněného podílu J. B., jejímž předmětem byl pozemek v k. ú. P.. Kupní cena činila 480.000 Kč a byla zaplacena ve dvou splátkách. Náklady právní pomoci žalobci byly dle zjištění soudu prvního stupně ve výši 12.000 Kč.
4. Po právní stránce soud prvního stupně vyhodnotil žalobcovu žádost o sdělení jako žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., zákona o svobodném přístupu k informacím. Z této žádosti vyplývá, že si žalobce byl vědom skutečnosti, že v sousedství pozemků, o něž měl zájem, byl uplatněn restituční nárok a chtěl se ujistit, zda tento nárok nezasahoval do pozemků, které hodlal nabýt. Žalovaná uvedla, že o tom, že část pozemku p. č. 296/173 je „zasažena“ restitucí, se dozvěděla až v roce 2006, což žalobce nerozporoval a soud prvního stupně neměl za potřebné se prokázáním této skutečnosti blíže zabývat, když shledal i jiné důvody, pro které nebylo možno žalobě vyhovět. Soud prvního stupně uvedl, že vyřízení žádosti o poskytnutí informací postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., nelze mít za nesprávný úřední postup, pokud povinný subjekt sdělí takové informace, kterými v okamžiku vyřízení žádosti disponuje, a které se teprve později, ve světle nových skutečností, ukážou být nesprávnými či neúplnými. I pokud by však byl postup pozemkového úřadu nesprávný, není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a postupem pozemkového úřadu. Podle soudu prvního stupně pozemkový úřad neměl žádný vliv na následná žalobcova jednání ohledně koupě pozemků a nezapříčinil neplatnosti kupní smlouvy z roku 2000. Tím, kdo porušil zákonnou povinnost při uzavření kupní smlouvy z roku 2000, bylo Družstvo, které nerespektovalo blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Uzavření kupní smlouvy v roce 2013 a s tím spojené vyplacené odměny právnímu zástupci žalobce (za poskytnuté právní služby) nejsou v příčinné souvislosti s postupem pozemkového úřadu v roce 2000. Kromě toho žalobce obdržel od Družstva část kupní ceny zpět, a to z titulu bezdůvodného obohacení, neboť kupní smlouva z roku 2000 byla ohledně části předmětu koupě neplatná. Ke zmenšení majetku žalobce v roce 2013 nedošlo, neboť za částku 480.000,- Kč získal protiplnění v podobě pozemku. Z těchto důvodů proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. října 2016, č. j. 58 Co 262/2016-38, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předpoklady odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“), nebyly v daném případě naplněny. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v bezprostřední příčinné souvislosti s informací poskytnutou pozemkovým úřadem nedošlo u žalobce ke vzniku tvrzené škody. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zohlednil, že kupní cena za část pozemku, ohledně níž byla původní kupní smlouva neplatná (z důvodu restitučního nároku), byla žalobci vrácena, a za kupní cenu 480.000 Kč získal žalobce daný pozemek; dostalo se mu tedy odpovídající protihodnoty a nedošlo ke snížení jeho majetku. K újmě žalobce tak vynaložením kupní ceny za pozemek v k. ú. P. a s tím souvisejících nákladů za právní služby, nedošlo. Pokud žalobce poukazoval na nákladné investice na vybudování staveb a zařízení na předmětných pozemcích, pak ani tyto náklady nebyly v příčinné souvislosti s jednáním žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého právního zástupce (jemuž byl poté pozastaven výkon advokacie, a proto již není uváděn v záhlaví tohoto usnesení) dovolání, v němž nejprve shrnul předchozí řízení a svoji žalobní argumentaci, přičemž uvedl, že nesdílí právní názor soudu, že vydání potvrzení orgánu státní správy obsahující nepravdivé údaje, není aktem, na jehož základě by bylo možné se domáhat náhrady škody dle OdpŠk, a že finanční prostředky vynaložené dovolatelem na obnovení původního stavu a předejití vzniku škody nejsou škodou vzniklou dovolateli a v příčinné souvislosti s porušením povinnosti orgánu státní správy.
7. Podle dovolatele mají orgány státu upozornit žadatele na to, že si „nejsou jisti“ pravdivostí či objektivností poskytnutých informací. Stát má podle dovolatele nést odpovědnost za nepravdivě poskytnuté informace. Podání nepravdivé informace je podle dovolatele porušením povinnosti státu zakládajícím odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku nepravdivé informace. Ohledně výše vzniklé škody a příčinné souvislosti dovolatel uvádí (ve stručnosti shrnuto z jeho dovolání), že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že mu vzniklá škoda byla uhrazena, pokud mu Družstvo vrátilo část kupní ceny, a to zejména s ohledem na to, že za cenu pozemku ve výši 18.000 Kč, jak byla běžná v roce 2000, již „nebylo možné“ za tuto cenu koupit pozemek o 14 let později. Dále vrácení kupní ceny neřešilo „otázku drobných staveb, které po dobu, kdy byl žalobce v dobré víře vlastníkem pozemku, na tomto pozemku postavil…“ Koupí pozemku za 480.000 Kč tak dovolatel předešel vzniku daleko vyšší škody, která by mu vznikla v důsledku restituentem požadovaném odstranění těchto drobných staveb. Tato škoda by dovolateli nevznikla, pokud by obdržel od pozemkového úřadu pravdivou informaci o rozsahu restitučního nároku. V této souvislosti dovolatel uzavírá, že „škodu vzniklou žalobci nelze zúžit jen na škodu ve výši hodnoty pozemku, ale i na škodu na drobných stavbách umístěných žalobcem na těchto pozemcích, jejímuž vzniku žalobce předešel odkoupením pozemků od restituenta.“ Příčinná souvislost je dána, jelikož veškeré „úkony na zpětné odkoupení pozemku a finanční výdaje“ dovolatel činil v zájmu předejití vzniku další škody. Dovolatel je přitom připraven snížit žalobou vznesený nárok o částku 18.000,- Kč. Závěrem dovolatel stručně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo “dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že odvolací soud danou věc správně právně posoudil, souhlasí s jeho právním hodnocením (respektive obou soudů) a navrhla, aby dovolací soud „ potvrdil“ dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a ke dni podání dovolání v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř. řádně zastoupenou advokátem, jemuž byl teprve následně pozastaven výkon advokacie, zabýval přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž dospěl – jak bude vyloženo níže – k závěru, že dovolání v tomto případě není přípustné.
10. Dovolatel namítá, že nesouhlasí s několika názory odvolacího soudu, zejména s tím, že poskytnutá informace orgánem státní správy není aktem, na jehož základě by bylo možné domáhat se náhrady škody dle OdpŠk, respektive že finanční prostředky na obnovení původní stavu a předejití škody nejsou škodou vzniklou žalobci, ani nejsou v příčinné souvislosti. Ač tak dovolatel výslovně neuvedl, lze se domnívat, že těmito dvěma otázkami mají být otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolací soud se tak zabýval tím, bylo-li toto hledisko přípustnosti dovolání naplněno, respektive tím:
a. zda se vůbec jedná o právní otázky, na jejichž základě spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a pokud ano, pak
b. zda tyto právní otázky byly již v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
11. V rámci první otázky dovolatel míří na to, je-li odpověď orgánu státní správy na žádost o poskytnutí informace aktem, na jehož základě se lze po státu domáhat náhrady škody podle OdpŠk, když má za to, že by stát měl být v těchto případech odpovědný. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl (a k jeho závěrům se přiklonil i odvolací soud), že „z logiky věci vyplývá, že povinný subjekt může v rámci poskytnutí informace sdělit jen takové údaje, která má sám k dispozici a které současně nepodléhají zákonným omezením.“ Dále nalézací soud vyložil, že žalovaná dovolatele informovala, že podle podkladů, které jsou k dispozici ke dni vyřízení žádosti (tj. ke dni 6. září 2000), jím označené pozemky restitucí dotčené nejsou, přičemž to, že část pozemku v k. ú. P. je předmětem restituce, se žalovaná podle svého tvrzení dozvěděla až v roce 2006. Podle soudu prvního stupně výše uvedené dovolatel nezpochybňoval, a tak (mimo jiné) se tím dále soud prvního stupně nezabýval. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí soudu prvního stupně (a potažmo soudu odvolacího, který se s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnil) nezáviselo na vyřešení otázky hmotného práva, je-li odpověď pozemkového úřadu na žádost dovolatele o poskytnutí informace takovým aktem, na jehož základě by bylo možné domáhat se náhrady škody dle OdpŠk . Soud prvního stupně vycházel z toho, že dovolatelem nebylo zpochybněno tvrzení žalované, že k okamžiku poskytnutí informace pozemkovým úřadem dovolateli nevěděla o tom, že by pozemek v k. ú. P., byl dotčen restitučním nárokem. Lze proto uzavřít, že na vyřešení této první dovolatelem vymezené právní otázka napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dovolateli se tudíž prostřednictvím této argumentace (předpokladu vymezení přípustnosti dovolání) nepodařilo založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
12. V rámci druhé otázky dovolatel míří na hodnocení soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu týkajícího se výše škody a (ne)existence příčinné souvislosti. Soud prvního stupně ve svém rozsudku, který odvolací soud svým dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil, v prvé řadě vyložil, že jednání pozemkového úřadu nebylo nesprávným úředním postupem, přičemž toliko obiter dictum soud prvního stupně konstatoval, proč nedošlo ke vzniku škody dovolatele. Soud prvního stupně vycházel z toho, že část kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 1. listopadu 2000 byla žalobci vrácena a ke zmenšení jeho majetku v roce 2013 nedošlo, neboť za částku 480.000 Kč obdržel odpovídající protiplnění (v zásadě stejně svůj závěr odůvodnil i odvolací soud). Oba soudy vycházely ze zjištění, že Družstvo se původně nedůvodně obohatilo ve výši 18.000 Kč (v této výši tak vznikla částečnou neplatností předmětné kupní smlouvy dovolateli škoda), ovšem tato částka byla následně dovolateli Družstvem uhrazena a dovolateli tak škoda nevznikla. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že východiskem určení výše škody je cena, jakou měla věc v době, kdy došlo k jejímu poškození, přičemž cenou v době poškození se rozumí cena v době, kdy škoda vznikla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 3648/2011; všechna zde citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). V tomto případě nedošlo k „poškození“ věci, nýbrž k tomu, že část nemovitého majetku (předmětu smlouvy) nebyla na dovolatele převedena. Pokud oba soudy vycházely z hodnoty, kterou nepřevedená část nemovitého majetku podle předmětné kupní smlouvy měla v roce 2000, pak postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V této souvislosti je vhodné uvést, že dovolatel i ve svém dovolání uvádí, že „cena pozemku 18.000 Kč byla … běžná v roce 2000“ , tedy její výši nezpochybňuje. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že v tomto případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany pozemkového úřadu a výší případné škody se zabývaly toliko nad rámec svých závěrů, na nichž záviselo jejich rozhodnutí; prostřednictvím této dovolací argumentace se tak dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání. Stejný závěr se uplatní i ve vztahu k druhé části dovolatelem vymezené druhé otázky, tj. k (ne)existenci příčinné souvislosti. I zde soud prvního stupně, respektive odvolací soud, konstatovaly toliko nad rámec svých závěrů o absenci nesprávného úředního postupu pozemkového úřadu, že příčinná souvislosti nebyla dána. Navíc z obsahu dovolání nevyplývá, v jaké konkrétní otázce nebyla příčinná souvislost dosud vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ani v této části tak není dovolání přípustné.
13. Z vyloženého vyplývá, že prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit, když v dovolání vymezil (částečně a neúplně) pouze otázky hmotného práva, na nichž ovšem dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
14. Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním jejího písemného vyjádření k dovolání, kdy žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu