ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3147.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3147/2017-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Václavem Stehlíkem, advokátem se sídlem v České Lípě, U Synagogy 701/2, proti žalovanému P. M. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hofrichterem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 415/6, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 34 C 280/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č.j. 22 Co 364/2016-141, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Václava Stehlíka, advokáta se sídlem v České Lípě, U Synagogy 701/2.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal žalobou na ochranu osobnosti zveřejnění omluvy, odstranění určeného textu a finančního zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč, v souvislosti se šesti články uveřejněnými na webové stránce aeronoviny.cz.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. června 2015, č.j. 34 C 280/2014-77, zamítl námitky žalovaného ohledně své místní nepříslušnosti a pravomoci a rozsudkem ze dne 30. června 2015, č.j. 34 C 280/2014-79, žalobě v převážné části vyhověl. Takto výrokem I. uložil žalovanému zaslat žalobci písemnou omluvu v tomto výroku uvedeném znění, výrokem II. žalovanému uložil zveřejnit po dobu jednoho roku na webových stránkách aeronoviny.cz písemnou omluvu v tomto výroku uvedeném znění, výrokem III. uložil žalovanému povinnost z tam specifikovaných článků odstranit konkrétní výroky či slovní spojení, výrokem IV. žalovanému uložil zdržet se zde uvedených výroků, výrokem V. žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč, výroky VI. a VII. žalobu částečně zamítl a výrokem VIII. uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady soudního řízení ve výši 27.037,-Kč. Soud prvního stupně shledal žalovaného pasivně věcně legitimovaným, když po formální stránce je držitelem domény, sám sebe označuje za šéfredaktora, zjevně má faktický vliv na obsah předmětných internetových novin, žalobou napadaný obsah článků je hrubě dehonestující, extrémně vybočující z ústavně chráněné svobody projevu, četnost protiprávních příspěvků, přičemž doba zásahu je značná, žalobce je urážen veřejně, navíc na webu zaměřeném na odbornou veřejnost v zájmové sféře žalobce. Soud prvního stupně současně dovodil, že dotčený trvající zásah byl tak intenzivní, že morální zadostiučinění se jeví jako nedostatečné, takže bylo namístě žalobci přiznat i finanční zadostiučinění.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, č.j. 22 Co 364/2016-141, výrokem I. usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, výrokem II. odmítl odvolání žalovaného do výroků VI. a VII, výrokem III. ho potvrdil ve výrocích I., III., IV. a V. Výrokem IV. rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrdil s upřesněním způsobu uveřejnění omluvy, ve výroku V. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 23.615,04 Kč, jinak ho potvrdil a výrokem VI. uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.284,49 Kč. Soud druhého stupně tak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně do všech jeho výroků, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 20. února 2017 dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 o.s.ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel uvádí, že není autorem textů, jež by měly zasáhnout do práv na ochranu osobnosti žalobce. Přestože je vlastníkem domény www.aeronoviny.cz , nelze se podle jeho názoru ztotožnit se závěry odvolacího soudu o tom, že je vlastník domény odpovědný za samotný obsah serveru – tuto skutečnost nelze dovodit z pouhého vlastnictví domény. Dále poukazuje na svá již učiněná vyjádření obsažená v soudním spisu. K výroku I. o místní a věcné příslušnosti soudu uvádí, že zastává názor, že příslušnost soudu se řídí místem sídla společnosti vlastnící samotný server. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřil prostřednictvím svého zástupce žalobce, který se domnívá, že dovolání neobsahuje základní náležitosti vyžadované zákonem, protože z jeho textu nelze seznat, jaký dovolací důvod měl být v projednávané věci naplněn. Žalovaný své dovolání fakticky opírá pouze o námitky do skutkového stavu věci. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně v celém rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (dovolatel sice uvedl, že přípustnost tohoto dovolání opírá o ustanovení §237 o.s.ř., v dalším však větu obsahující toto – byť jen obecné konstatovaní ani nedokončuje). Dovolatel pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, a s jejich názorem, že jako vlastník domény je odpovědný za obsah serveru a že soud prvního stupně byl k rozhodování místně příslušný a byla dána i jeho pravomoc, avšak neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se odvolací soud případně odchýlil, přičemž z obsahu dovolání nelze dovodit ani to, že by dovolatel tvrdil existenci některé z dalších výše již vyložených alternativ přípustnosti dovolání obsažených v §237 o.s.ř., které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání.
Protože tedy podané dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou, kterou již není možno – s ohledem na uplynutí odvolací lhůty – odstranit, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobci zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalobce sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu