ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3315.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3315/2017-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. V. , b) I. B. , c) J. S. a d) J. M. , zastoupených JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 259/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 30 Co 498/2016-109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 30 Co 498/2016-109, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2016, č. j. 22 C 259/2014-84, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení domáhají po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, v němž vystupovali v procesním postavení poškozených.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 22 C 259/2014-84, zamítl žalobu o zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně částku 900 Kč na nákladech řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 30 Co 498/2016-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Trestní řízení vůči obviněným J. E., J. V., L. T., I. K., P. S. a P. S. pro zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001. Řízení bylo zahájeno sdělením obvinění jednotlivým osobám v prosinci 1999 a v lednu 2000, obžaloba byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 6. 8. 2001, dne 11. 9. 2001 se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody připojili žalobci spolu s dalšími poškozenými, jež zastupovala JUDr. Hana Marvanová. Hlavní líčení se konala v září a říjnu 2002, v květnu, červnu, září a prosinci 2003, jakož i v lednu a únoru 2004. V řízení bylo prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování, mimo jiné byly vyslechnuty stovky osob v postavení poškozených. Dne 19. 2. 2004 byl vyhlášen rozsudek, jímž byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podvodu, poškozování věřitele a zpronevěry a bylo též rozhodnuto o jejich povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozeným (včetně žalobců) vzniklou škodu. S odvoláními obžalovaných a poškozených byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne 23. 2. 2005. Vrchní soud v Praze zadal vypracovat znalecké posudky, dne 25. 4. 2006 při neveřejném zasedání odmítl některá odvolání pro opožděnost nebo jako podaná osobou neoprávněnou a konal veřejná zasedání v květnu a červnu 2006, při nichž provedl dokazování listinnými důkazy a výslechy znalců. Dne 6. 6. 2006 byl odvolacím soudem vyhlášen rozsudek, jímž byli obžalovaní K., S. a S. uznáni vinnými (dovolání těchto osob byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007) a obžalovanému S. bylo uloženo nahradit některým poškozeným škodu, ostatní poškození byli odkázáni na občanskoprávní řízení. Ohledně obžalovaných E., V. a T. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání. Městský soud v Praze konal nová hlavní líčení v březnu a dubnu 2009 a rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 opět uznal tyto obžalované vinnými ze zvlášť závažného trestného činu podvodu a uložil jim nepodmíněné tresty odnětí svobody. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tento v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně dne 30. 4. 2010 zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání. Městský soud v Praze po doplnění dokazování svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 opětovně uznal obžalované vinnými a rozhodl o jejich povinnosti nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestu (zatímco výroky o vině a o náhradě škody byly potvrzeny a dne 29. 6. 2011 nabyly samostatně právní moci). Proti rozsudku odvolacího soudu byla podána obžalovanými a nejvyšším státním zástupcem dovolání a Nejvyšší soud dne 30. 10. 2012 rozsudek odvolacího soudu ohledně výroků o trestu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že uložené tresty se vzhledem k okolnostem případu, kdy jednání obžalovaných vykazovalo mimořádnou míru společenské nebezpečnosti, jeví jako nepřiměřeně nízké. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 bylo trestní stíhání obžalovaných z důvodů vyhlášené amnestie zastaveno. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 bylo odmítnuto dovolání nejvyššího státního zástupce. Žalobci se se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení předběžně obrátili na žalovanou a žalovaná poskytla každému ze žalobců jako odpovídající zadostiučinění částku ve výši 2 314 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, hodnotil jako nepřiměřenou, přičemž ji posuzoval od doby, kdy se žalobci jako poškození připojili se svými nároky do trestního řízení, do nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, kdy podle soudu prvního stupně nejistota žalobců zcela odpadla, když bylo rozhodnuto o vině obžalovaných a o jejich povinnosti k náhradě škody poškozeným (tedy i žalobcům), přičemž tyto výroky zůstaly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 nedotčeny. Vzal v úvahu, že trestní řízení bylo skutkově náročné z důvodu rozsáhlé trestné činnosti obžalovaných a mimořádného počtu poškozených. V posuzovaném řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování a věc byla opakovaně projednávána na všech stupních soudní soustavy. Žalobci se na délce řízení nikterak nepodíleli. Soud prvního stupně též zohlednil, že žalobci se trestního řízení účastnili v procesním postavení poškozených, přičemž poukázal na charakter adhezního řízení a na jeho odlišnosti od řízení civilního či trestního ve vztahu k obviněnému, přičemž zdůraznil, že připojení se poškozeného do trestního řízení je výrazem beneficia legis zákonodárce. Z tohoto pohledu soud prvního stupně shledal, že význam řízení pro žalobce je z hlediska jejich procesního postavení v trestním řízení podstatně nižší, než jak by tomu bylo v řízení občanskoprávním. Podle soudu prvního stupně též nelze pominout, že v daném případě byla nemajetková újma žalobců sdílena, když žalobci v rámci probíhajícího trestního stíhání kooperovali ve sdružení Maják, které zastupovalo jejich zájmy společně se zájmy dalších poškozených. Ohledně kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného vzal soud prvního stupně dále v úvahu, že žalobci nemohli důvodně očekávat uspokojení svého nároku, což bylo konstatováno i přímo v trestním řízení, jak se podává z usnesení ze dne 30. 10. 2012, v němž Nejvyšší soud uvedl: „[…] vzhledem k výši způsobené škody, nejméně 982 655 845,40 Kč a vzhledem k vysokému počtu poškozených klientů (více než 1 000 osob) je zřejmé, že tato škoda zůstane neuhrazena a pro poškozené v podstatě nedobytná“. V souhrnu všech uvedených okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že jako přiměřené a plně reflektující vzniklou nemajetkovou újmu je zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Vzhledem k tomu, že žalobcům již byla v rámci předběžného projednání nároku žalovanou poskytnuta vyšší forma zadostiučinění, tedy zadostiučinění peněžité, soud prvního stupně žalobu zamítl jako nedůvodnou.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně délky řízení, kterou přes enormní složitost věci „jak po stránce skutkové, tak právní i procesní“ shledal za nepřiměřenou. Dále sdílel názor, že pro žalobce, kteří v tomto trestním řízení vystupovali v procesním postavení poškozených, mělo toto řízení význam jen zcela okrajový, přičemž zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jen jako beneficium legis dané zákonodárcem, nejde tedy o základní právo zaručené ústavním pořádkem, a proto platí, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním závěrem učiněným soudem prvního stupně ohledně druhu kompenzace nemajetkové újmy, když znovu hodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozené. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, přisoudil adheznímu řízení nižší význam než řízení civilnímu, když na rozdíl od osoby obviněného se domněnka zvýšeného významu trestního řízení u poškozeného neuplatní. Odvolací soud též přisvědčil úvaze soudu prvního stupně, že význam předmětu adhezního řízení je u žalobců snížen z důvodu faktické nedobytnosti jejich pohledávky a že se tento význam dále měnil v závislosti na průběhu trestního řízení. Nadto též souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se nejistota žalobců v rámci trestního řízení snížila již ke dni 6. 6. 2006, kdy jim byla pravomocně přiznána náhrada škody ve vztahu k odsouzenému P, S,. Odvolací soud sice souhlasil se žalobci, že jejich nejistota ohledně konečného rozhodnutí o jejich nárocích na náhradu škody přetrvávala do rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 408/2012, kdy byla otázka jimi uplatněných nároků postavena definitivně najisto, na druhé straně však ode dne tohoto rozhodnutí již další pokračování trestního řízení mělo pro žalobce význam zcela nulový. Odvolací soud sdílel též závěr soudu prvního stupně, že míra nemajetkové újmy žalobců je snížena i okolností, že je tato nemajetková újma sdílena společně všemi poškozenými, kteří se sdružili ve sdružení Maják. Podle odvolacího soudu lze sice připustit, že žalobci uplatňovali v trestním řízení náhradu individuálně vzniklé škody, aniž by mezi poškozenými existovaly vzájemné osobní vazby, v průběhu trestního řízení však významně spolupracovali formou za tím účelem založeného sdružení, které udělilo plnou moc jednomu advokátovi, tudíž jejich individuální procesní aktivita byla nahrazena aktivitou právě za tím účelem založené právnické osoby. Zejména s ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud uzavřel, že se jedná o výjimečný případ, kdy k zadostiučinění žalobců postačuje konstatovat porušení jejich práv, přičemž uhrazení peněžitého zadostiučinění ze strany žalované v rámci předběžného projednání nároku toto konstatování porušení práva v sobě implicitně obsahuje.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu včasným dovoláním, ve kterém uplatnili následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud podle žalobců nesprávně posoudil míru závažnosti vzniklé nemajetkové újmy žalobců a nesprávně stanovil formu zadostiučinění, která žalobcům za vzniklou újmu náleží. Nesprávný je tak podle žalobců závěr odvolacího soudu, že dostačující formou kompenzace je konstatování porušení práva. V případech odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je podle žalobců primárním prostředkem zadostiučinění relutární satisfakce, a to „ve výši vypočtené v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva“, když se v dané věci nejedná o výjimečný případ naprosto zanedbatelné újmy žalobců. Uvedené vyplývá podle žalobců z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), jakož i například z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.
9. Žalobci dále považovali za nesprávný závěr, že adhezní řízení pro ně mělo jen velmi nízký význam. Nesouhlasili s tím, že se mají jako poškození domáhat náhrady škody přednostně v řízení občanskoprávním a že adhezní řízení je toliko určitým beneficiem legis . Poukazovali naopak na to, že i poškozeným je v trestním řízení garantováno právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002. Žalobci mají za nesprávný rovněž úsudek, že nižší význam adhezního řízení je v daném případě odůvodněn konkrétními okolnostmi případu, poněvadž podle odvolacího soudu nemohli žalobci s ohledem na výši škody a počet poškozených reálně očekávat uspokojení svého majetkového nároku.
10. Odvolací soud rovněž podle žalobců přecenil při posuzování jednotlivých kritérií význam složitosti věci, když nesmírně rozsáhlé a podrobné dokazování se vedlo do doby vydání v pořadí prvního rozsudku trestního soudu prvního stupně. Následující řízení pak již bylo zbytečně zdlouhavé a v důsledku nebyl ani naplněn účel trestního řízení, které bylo kvůli amnestii prezidenta republiky zastaveno, ani nebylo rozhodnuto o náhradě škody ve prospěch žalobců.
11. Konečně žalobci namítali porušení svého práva na spravedlivý proces, když napadené rozhodnutí pro ně nebylo předvídatelné, jelikož soudy rozhodly v mnoha jiných případech o nárocích poškozených z téže trestní věci tak, že poškozeným peněžité zadostiučinění přiznaly.
12. Žalobci dále považovali za nesprávný závěr odvolacího soudu o existenci sdílené újmy poškozenými, neboť nebyly zkoumány „reálné mezilidské vazby, které by takovéto sdílení opodstatňovaly a usnadňovaly by poškozeným snášení nejistoty“.
13. Přípustnost dovolání žalobci spatřují v tom, že se odvolací soud při hodnocení jednotlivých kritérií (složitost věci, význam předmětu řízení pro poškozeného) a určení formy zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
20. Otázka, zda je možno považovat význam adhezního řízení pro žalobce za snížený z důvodu, že v adhezním řízení žalobci uplatněný majetkový nárok je fakticky nedobytný, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud k takto zjištěné konkrétní okolnosti případu přihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). S ohledem na mimořádně vysokou škodu a počet poškozených muselo být žalobcům již od počátku trestního řízení zřejmé, že reálná vymahatelnost jejich pohledávek je minimální, jak dovodil v posuzovaném řízení i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 Tdo 408/2012-279. Tato okolnost pak měla zásadní vliv na význam předmětu řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] z hlediska toho, co reálně pro ně bylo v adhezním řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
21. Ani při řešení otázky, zda žalobci mohli důvodně pociťovat nejistotu z dalšího průběhu trestního řízení po vydání zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobcům nesvědčí právo na potrestání obžalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16). Přesvědčení žalobců o tom, že v trestním řízení nebylo pravomocně rozhodnuto o jejich nároku vůči obžalovaným, navíc neodpovídá průběhu a výsledku trestního řízení. Žalobci získali exekuční titul vůči obžalovanému S. již v roce 2006, vůči obžalovaným E., V. a T. pak v roce 2011. Po uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 se trestní řízení vedlo již pouze ohledně rozhodnutí o trestech pro uvedené obžalované, takže žalobci již nemohli objektivně nejistotu ohledně výsledku řízení pociťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).
22. Námitka žalobců, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než rozhodly ve skutkově obdobných věcech jiné odvolací senáty, které peněžité zadostiučinění přiznaly, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), kdy požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).
23. Žalobci ve svém dovolání dále namítají nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem při aplikaci §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, konkrétně nesprávné zhodnocení kritéria složitosti věci a typového významu adhezního řízení pro poškozeného z důvodu beneficia legis , a nesprávné posouzení okolnosti, zda a v jaké míře byla vzniklá nemajetková újma sdílená s ostatními poškozenými, což ve svém důsledku vedlo k určení nesprávné formy zadostiučinění. Jelikož odvolací soud uvedené právní otázky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
26. Již ve svém Stanovisku Nejvyšší soud přijal závěr, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. V odůvodnění Stanoviska pak Nejvyšší soud uvedl následující: „Evropský soud pro lidská práva vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci A. proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (například tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
27. Dovolací soud již opakovaně přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
28. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 10/2018, dále přijal a odůvodnil závěr, že důvodnost kompenzačního nároku poškozeného, který uplatnil v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.
29. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, bod 28, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku).
30. Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že postačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobců, neboť posuzované řízení mělo pro žalobce nižší význam, jedná se o právní závěr nesprávný. Závěr o nepatrném významu řízení pro žalobce, který by značil, že v psychické sféře žalobců se doba řízení nemohla negativně projevit, totiž dosažen nebyl. Případný nižší význam předmětu adhezního řízení pro poškozené žalobce daný konkrétními okolnostmi případu se pak musí zohlednit při úvahách o určení výše peněžitého zadostiučinění, tedy při procentuální úpravě základní sazby odškodnění.
31. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Naopak kritérium složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] nemá vliv na to, jakým způsobem se doba řízení negativně projevila v psychické sféře žalobců, a není tak podstatné pro závěr o tom, zda jako přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva. Je-li shledána celková délka posuzovaného řízení jako nepřiměřená, pak ani mimořádná složitost posuzovaného řízení nemůže zvrátit závěr, že žalobcům náleží jako odpovídající forma kompenzace zadostiučinění peněžité. Kritérium složitosti řízení je ovšem nutno (stejně jako všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu) zohlednit v rámci úvahy, jakým způsobem se procentně upraví základní částka peněžitého odškodnění žalobců, přičemž je nutno srozumitelným a přezkoumatelným způsobem v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak tato kritéria základní částku ovlivnila.
32. Ohledně posuzování tzv. sdílené újmy Nejvyšší soud již v bodě 8 Stanoviska přijal a odůvodnil závěr, že v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. Nejvyšší soud ve své judikatuře dále opakovaně dovodil, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich, a příkladmo určil vodítka pro úvahy o tom, zda se v konkrétním případě o újmu sdílenou více účastníky řízení jedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4670/2016). Jak konstatoval Ústavní soud, byť u poškozených v kauze H-SYSTEM jistě došlo k částečnému rozprostření negativních důsledků trestního řízení, nemůže být z hlediska výše peněžitého zadostiučinění faktor sdílené újmy výlučně určující takovým mechanickým a zjednodušujícím způsobem, jaký použila žalovaná při „výpočtu“ peněžitého zadostiučinění v rámci předběžného projednání nároku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, bod 17).
33. Konečně je třeba poukázat na skutečnost, že zadostiučinění musí poškozené osobě poskytnout vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Peněžité zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže mít toliko symbolický charakter, ale musí být způsobilé dostatečně kompenzovat vzniklou újmu, jinak se nejedná o zadostiučinění přiměřené (srov. v obecné rovině rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010, a konkrétně ve vztahu ke kauze H-SYSTEM nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, bod 19).
34. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobci v dovolání neoznačují a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk je z rozvedených důvodů nesprávné a nesprávný je i závěr podle §31a odst. 2 OdpŠk o formě zadostiučinění poškozeným žalobcům. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně při stanovení formy a výše zadostiučinění znovu posoudí všechny konkrétní okolnosti věci a při hodnocení jednotlivých kritérií uvedených příkladmo v §31a odst. 3 OdpŠk se bude řídit citovanou judikaturou dovolacího soudu, jakož i závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17 (srov. opakovaně bod 28 nálezu a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17 (srov. zejména body 17-19 nálezu týkající se okolnosti sdílené újmy). Jestliže odvolací soud shledá, že význam předmětu posuzovaného řízení je pro poškozeného nikoliv nepatrný a že jsou dány podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění, pak musí při odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění vyjít ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení a částky přiznávané za jednotku času řízení v letech či měsících s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, a to včetně přezkoumatelné úvahy, zda a jak se na výsledné částce podílelo hledisko sdílené újmy (srov. bod 9 Stanoviska). Výsledná částka peněžitého zadostiučinění pak musí dostát požadavku přiměřenosti kompenzačního prostředku nápravy vzniklé újmy.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu